„Právě meleme grahamovou mouku. Nebývá jí mnoho, bude to na hodinu práce,“ odhaduje devětapadesátiletý zaměstnanec Češkova mlýna v Jarcové. Také po zbytek směny bude mít napilno.

„Každý děláme, co je zapotřebí. Navážíme obilí, pytlujeme a nakládáme mouku, udržujeme stroje, zametáme dílnu a vyfoukáváme pytle, aby byly čisté,“ vypráví muž, který se mlynářskému řemeslu vyučil a za jiné by ho podle svých slov nevyměnil.

Mlynáři na Vsetínsku s napětím očekávají, jaká bude letošní úroda obilí.V Češkově mlýně si na úrodu ještě několik dnů počkají. Mezitím zpracovávají tu loňskou. „Meleme hlavně pšenici a žito, příležitostně také pohanku a proso. Měsíčně to bývá okolo tří set tun,“ prozrazuje spolumajitel a jednatel firmy Petr Širočka.

Dávno pryč jsou doby, kdy si sedláci jezdívali do mlýna semlít obilí a z hladké, polohrubé nebo hrubé mouky pekli, vařili a smažili do příštích žní. Teď už mlýny zrno od pěstitelů odkoupí, namelou a hotovou mouku prodávají pekařům.

„Obilí nakupujeme převážně od zemědělských podniků z Kroměřížska a Hané, kde pěstují kvalitní potravinářskou pšenici. Mouku dodáváme pekárnám na severní a východní Moravě, menší množství vyvážíme na Slovensko,“ doplňuje Širočka.

Mlýn v Kelči je o poznání větší. Za měsíc tady semelou okolo tisíce tun obilí. Významnou součástí nabídky jsou grahamové a celozrnné mouky. Lidé mají o tyto druhy pečiva stále větší zájem.

Také kelečský mlýn nyní žije z loňské sklizně. Po slabé úrodě z minulého roku, která zvedla ceny obilí na dvojnásobek, se majitel firmy obává rovněž o výsledek letošních žní. „Uvidíme, jak s výnosy zahýbe dlouhotrvající deštivé počasí,“ říká starostlivě Petr Vavřík.

Všechny ostatní mlýny na Vsetínsku už zanikly. „Přitom v minulosti stávaly téměř v každém městě a vesnici, kterými protékala řeka nebo potok,“ připomíná Zdeněk Pomkla ze Státního okresního archivu ve Vsetíně.

Úpadek mlynářského řemesla nastal po druhé světové válce, kdy stát mlýny znárodnil. „Část z nich tehdejší úředníci zrušili, zbývající převedli na zemědělská družstva a jiné podniky. Ty zdejší výrobu postupně omezovaly, až se stroje nadobro zastavily,“ líčí Pomkla smutný osud valašských mlýnů.