Tuto funkci zřídili ve valašskomeziříčské nemocnici letos v dubnu. Lepšího člověka si pro ni nemohli vybrat, napadá mě při rozhovoru s dvaačtyřicetiletým místním rodákem. Něco mi ale nehraje…

Kaplana si představuji jako duchovního v sutaně. To ale vy – při svém rodinném stavu a civilním oblečení – určitě nejste.

Nejsem kaplan v tom smyslu, jak ho chápou katolíci, protože nemám kněžské svěcení. Tato funkce vznikla po dohodě mezi Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí jako nadkonfesní, jdoucí napříč vyznáními. Jejich rozhodnutí vycházelo hlavně z duchovních potřeb pacientů. Zároveň činnost nemocničních kaplanů navazuje na zkušenost ze zahraničí, kde má klinická duchovní péče dlouholetou tradici. My teprve začínáme.

Jak se člověk stane nemocničním kaplanem?

Nabídl mi to Bohumír Vitásek, kněz a prezident Arcidiecézní charity Olomouc, který kaplany metodicky řídí. Před zhruba dvaceti lety působil také ve valašskomeziříčské farnosti.

Váhal jste nad jeho výzvou?

Neváhal. Kromě jiného proto, že ředitelka nemocnice je této službě nakloněná. Už dříve se o ni sama zajímala a hledala možnosti, jak ji zavést.

Co vaše práce obnáší?

Nejde v ní ani o počet lidí, ani o to, udělat z nich věřící. Práce nemocničního kaplana spočívá především v ochotě vyslechnout člověka a doprovázet jej nelehkým obdobím jeho života. Když se při tom setkám s věřícím, ať katolíkem, evangelíkem či členem jakékoli registrované církve, zprostředkuji mu návštěvu duchovního jeho vyznání.

Povídáte si častěji s pacienty, nebo jejich blízkými?

Hlavně s pacienty. Až se v naší práci zavedeme, nebudeme se bránit ani duchovní podpoře jejich blízkých. Samozřejmě podle toho, zda takovou potřebu budou mít.

Vedení nemocnice oznámilo, že jste připraveni pomoci také zdejšímu personálu.

Nastane-li taková potřeba, budeme se snažit pomoci. Nemocnice je ale osobité zařízení, které je třeba nejprve důkladně poznat. Nikdy nebudeme na takové odborné úrovni jako lékaři a sestry. Pro lepší orientaci například v oblastech zdravotnické problematiky a etiky se přihlásíme do očekávaného ročního kurzu pro nemocniční kaplany na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci, který nám alespoň v něčem napoví. Zároveň nyní dokončuji psychoterapeutický výcvik, to je také dobrá průprava.

Obracejí se na vás také lidé, kteří nevěří v Boha?

Stalo se mi to dvakrát, v obou případech to byli moji známí. V nemocnici jsme se náhodně potkali, a když si to přáli, navštívil jsme je. Hodně nám pomáhá zdejší rehabilitační sestra, která zjišťuje zájem pacientů o naše služby. Nemusíme tedy obcházet nemocnici jako nějací sektáři a ptát se lidí, jestli stojí o návštěvu.

O čem si nejčastěji povídáte?

Věřící rádi vzpomínají, často na věci týkající se jejich duchovního života. Předtím jim ale musím vysvětlit, že nejsem kněz. Povídáme si o jejich mládí a církevních poutích, kterých se zúčastnili, případně jim předčítám z Bible. S lidmi, kteří k Bohu netíhnou, si nejčastěji povídáme o tom, co čtou, jakou muziku poslouchají. Případně v textech, které si pamatují, hledáme hlubší smysl. Ze všeho nejvíce se ale snažím naslouchat, aby neměli pocit, že „cenzuruji" jejich myšlenky.

Lidé se vám občas svěřují i se svými zdravotními problémy, neštěstím a obavami o život. Vy jim ale nemůžete nijak pomoci, pouze je utěšit. Nedeptá vás to?

Nemocniční kaplan doprovází pacienta v jeho bolesti a utrpení. Víra pomáhá takový složitý úděl nést. Nemohu ale pacienta „šablonovitě" poučovat. Víra není „nasládlé májové vzdychání", ale snaha dopracovat se ke křesťanské naději. A jestli mě to nedeptá? Snažím se na utrpení nahlížet právě z této perspektivy. Navíc, když slyším pacienty vyprávět o jejich zdravotním a psychickém strádání, o to více si vážím vlastního zdraví a uvědomuji si, že některé problémy současné společnosti se v tomto světle jeví jako malicherné. Každý máme vymezený čas svého bytí na Zemi a všichni spějeme ke smrti.

Stalo se, že by vás někdo, s kým jste si takto povídal, rozesmál?

Stalo, a nejednou. Spolupracuji také s hospicem Citadela. Z některých pacientek, i když velmi trpěly, vyzařoval optimismus. Vzpomínaly třeba na příhody ze svých manželství, nad kterými jsme se často zasmáli. Přestože to byly prosté ženy, oplývaly obrovskou moudrostí. Měly jen základní vzdělání, ale při rozhovoru s nimi jsem si uvědomil, že prožily hluboký, autentický život v souladu s přírodou.

Kolik nemocničních kaplanů působí v olomoucké arcidiecézi?

Přibližně dvanáct. Ve valašskomeziříčské nemocnici působíme od letošního dubna, náplň této činnosti stále dotváříme.

Víte o sobě, setkáváte se?

Jsme v kontaktu a předáváme si zkušenosti. Spolupracuji třeba s kaplankou Fakultní nemocnice v Olomouci, která je doktorkou teologie a připravuje pro nás podobu zmíněného doplňkového studia.

Vztahuje se na kaplany zpovědní tajemství?

Samozřejmě, a to i na mne, i když nemám kněžské svěcení. Co slyším v nemocnici, o tom nesmím mluvit. Mlčet jako hrob, to je základní princip naší práce.

Co by se stalo, kdybyste toto pravidlo porušil?

Považoval bych to za své selhání a odešel bych. Kaplan si musí vážit toho, že se mu někdo otevře, a nesmí jeho důvěru za žádných okolností zklamat nebo zneužít.

Přesto – můžete alespoň naznačit, který svěřený příběh se vám nejvíce vryl do paměti?

To je dost těžká otázka. I kdybych jen naznačil, někteří lidé by se v tom mohli poznat, a to by bylo špatně. Obecně ale mohu říci, že si navzdory své nemoci a věku uchovávají naději. A když k tomu mají ještě zázemí svých blízkých a funkční rodinu, kam se mohou vrátit, lze u nich vycítit optimismus, který jim skutečně pomáhá. Složitější bývá, když člověk neví, co s ním bude. V nejistotě plynoucí ze zdravotního stavu i budoucnosti stále více podléhá skepsi.

Kromě práce nemocničního kaplana také učíte. Kde působíte?

V Integrované střední škole – Centru odborné přípravy vyučuji základy společenských věd a český jazyk. To je má hlavní práce, kaplanství představuje jakýsi vedlejší úvazek.

Vaše pracovní vytížení je důvodem, proč se v nemocnici střídáte se svými kolegy?

Není to ale jediný důvod, proč jsem přizval dva jáhny. Mají svěcení a s ním související pravomoci, k nimž bych musel získat zvláštní povolení, například možnost sloužit bohoslužbu slova. Mimo to starost o nemocné a sociálně slabé je základním posláním jáhenské služby.

Dříve jste pracoval ve valašskomeziříčské Charitě. Co jste tam dělal?

Byl jsem zástupcem ředitelky. Měl jsem na starost duchovní rozměr, tedy otázky etiky a spirituality. K tomu jsem odpovídal za správu a údržbu našeho majetku.

Starost o duchovní rozměr – co si pod tím mohu představit?

Naplňování etických pravidel církve. Nevystupoval jsem ale jako nějaký dozorce. Mým úkolem bylo udržovat atmosféru a ducha křesťanských hodnot. Je to velmi citlivá věc, a proto jsme se s ostatními kolegy často radili, jak tyto zásady nastavit, aby i ze světského pohledu byly srozumitelné.
To byla jistě dobrá průprava pro vaše další působení. Obojí spolu souvisí. Základem je vždy umění naslouchat a vést rozhovor.

Obracíte se k duchovnu celý svůj život?

Jsem katolík, vystudoval jsem teologickou fakultu. Názory některých katolických autorů, včetně současných, jsou mi velmi blízké a v práci mě motivují. Mám na mysli třeba Tomáše Halíka nebo kněží, kteří za minulého režimu působili ve skrytých strukturách, například Ota Mádra a Josefa Zvěřinu.

Znáte se s některými osobně?

Jsem v kontaktu s jezuitou, docentem filozofie Karlem Říhou, který emigroval a po roce 1989 se vrátil a přednášel na teologické fakultě. Je velkým znalcem díla francouzského křesťanského filozofa Maurice Blondela,. Občas ho navštěvuji na Svatém Hostýně, kde spolu diskutujeme. Také jsem v našem regionu pomáhal pořádat přednášky České křesťanské akademie například s Janem Sokolem nebo Tomášem Halíkem.

Současná společnost vám musí připadat příliš materialistická. Nebo se mýlím?

Nedávno jsem četl článek, jehož autor tvrdí, že devatenácté století patřilo fyzice, dvacáté biologii a jedenadvacáté bude stoletím psychologie, protože se vrací potřeba duchovního prožitku. Když se podíváme kupříkladu na knihy světově uznávaného spisovatele Paula Coelha, zjistíme, že umí s touto potřebou mistrně zacházet. I když sám dávám přednost hloubce děl Jana Balabána nebo Jana Čepa. Myslím, že ani my, Češi, nejsme až tak ateistický a materialistický národ. Jsme skeptičtí a opatrní, to ale pramení z rozporuplné podoby našich dějin. Podívejme se jen na dvacáté století – budovatelské nadšení ničí totalitní moc a pozdější radost z nabyté svobody střídá pocit rozčarování a zklamání, v něčem určitě oprávněný. Výstižně to vyjádřil v jednom ze svých textů Michal Horáček: „Prý jsem měl věřit. Jenže čemu? Můj táta obdivoval Klému, bigotní matka kardinála a bába tajně hajlovala." Důležité je, jakou cestu si ve spirituální, politické nebo názorové nabídce zvolíme, aby se z nás nestali fanatici nebo lidé prosazující jen vlastní názor.

Navíc, pokud jsme stále ochotni materiálně i finančně pomáhat potřebným, nebude to s námi tak zlé.

Také si to myslím. Spíše si kladu otázku, proč klasické církve ztrácejí své příznivce. A odpovídám si, že je to pro ně výzva, aby dokázaly lidi oslovit. I když podbízivé křesťanství by se stalo kýčem. Musíme se ale více snažit mnohé pohledy objasňovat.

Jakým zálibám se věnujete ve volném čase?

Teď mě docela zaměstnává čtvrté dítě, jehož narození s manželkou očekáváme. Kromě toho se snažím dokončit stavbu rodinného domu. Také rád čtu, zvláště díla zaměřená na psychoterapii nebo pohybující se na pomezí filozofie a politologie. Když už si potřebuji „pročistit" hlavu, vezmu nejmladšího, dvouletého syna Tomáše, popadnu kočárek a projdeme se po Hrachovci. Anebo, abych to trošku odlehčil, si jednoduše zdřímnu a o lepším světě si nechám zdát.

Prozradíte něco ze svých nejbližších, případně dlouhodobých plánů?

Rád bych se jako nemocniční kaplan nebo pedagog věnoval psychoterapii. V tomto oboru bych se chtěl dále vzdělávat a dosáhnout profesionální úrovně.

O nějaké zahraniční humanitární misi neuvažujete?

Účast v zahraničních misích nesouvisí s posláním nemocničního kaplana. Navíc nemám povahu dobrodruha. Můj kamarád působil jako vojenský kaplan v Afghánistánu. Z rozhovorů a besed s ním jsem pochopil, že na něco takového musí být člověk nastaven. Přiznám se, že nejsem ten typ.

Petr Vrána

• narodil se před 42 lety ve Valašském Meziříčí
• v tomto městě žije od narození
• vystudoval teologickou fakultu v Olomouci, na filozofické a pedagogické fakultě získal aprobaci pro výuku českého jazyka a základů společenských věd
• pracoval jako strojník ve Vodovodech a kanalizacích Vsetín, středoškolský učitel, zástupce ředitele meziříčské Charity, nyní opět učí na střední škole
• záliby: četba a hudba
• životní krédo: „Není křesťanské hledisko a jiná hlediska, ale pravda a omyl. Ne to, co je křesťanské, je pravdivé, nýbrž to, co je pravdivé, je křesťanské

Autor: Josef Beneš