Do časového limitu se pohodlně vešel i Dominik Martinka.

„Mám to natrénované. Trému jsem necítil, snažil jsem se soustředit na práci a podat co nejlepší výkon,“ říká reprezentant místní školy, jenž na radu svého mistra několikrát zkontroloval, jestli v opracovaném mase nezůstaly křupky.

„Raději ho důkladně vyřezat, než zbytečně dostat trestné body,“ tvrdí.

Počínání soutěžících bedlivě sledovali porota i učitelé.

„Každá škola má zažité jiné postupy, ale celkově můžeme být spokojení,“ hodnotí instruktor Milan Rudolecký, jenž se o budoucnost řeznického řemesla neobává.

„Pokud ale bude dost učňů," zdůrazňuje.

Zatímco Dominik sváděl souboj s časem v bourárně, jeho týmový kolega měl plno práce ve školní cvičné kuchyni. Vždyť proměnit několik kilogramů surovin na výtečnou masovou roládu a dva druhy zabijačkových dobrot není jen tak.

„Chyběl mi hlavně při plnění tlačenky. Podržet a zavázat střívka jsem musel sám,“ vypráví Josef Macek.

Společně vytvořili ideální dvojici.

„Vybral jsem si ho do týmu, protože bourání mu jde lépe. Mě zase baví vařená výroba, při které mohu kombinovat spoustu chutí a zkoušet nové věci. Bourání mi nepřipadá tak zajímavé,“ přiznává mladý řezník a uzenář.

Vedle povinných pokrmů měli soutěžící za úkol předvést vlastní regionální výrobek. Meziříčané zvolili kančí klobásy s pálivou paprikou.

„Už jsem je dělal pro rodinu a sousedy, a chutnaly jim. Recept mám od svého dědy myslivce,“ prozrazuje Josef.

Co jedenáct družstev z devíti škol ve středu uvařilo a upeklo, to ve čtvrtek ráno nakrájí, naaranžují na mísy a nabídnou porotě k ochutnání. A protože na vzhledu v gastronomii hodně záleží, je třeba věnovat mu náležitou pozornost.

„Náš stůl bude jarní, připomínající Velikonoce," naznačuje Macek, jenž právě uvázal barevné stuhy na tatary, vlastnoručně upletené z vrbového proutí.