Na předchozí díly seriálu se můžete podívat po rozkliknutí ZDE

Můžete zde koupit vše, co turista potřebuje a žádá, od krásných ručně vyráběných předmětů, přes starožitnosti, fosílie až po outdoorové, vysokohorské vybavení. To naštěstí díky české firmě High Point již darem máme.

Thamel, ulice se hemží lidmi, kde malý krámek je vedle dalšího a dalšího krámku. Na ulici občas minete i bělochy. Každý prodávající vás zdraví „Namasté“ v naději, že své kroky namíříte k němu do obchůdku a své peníze utratíte právě u něj. Pokud nechcete být pohlceni, prostě jen slušně odpovězte „Namasté“ a jděte dál. V těchto rušných uličkách, kde dokonce jezdí nám již z Indie známé rikše, jen mnohem vyzdobenější a barevnější, zní troubení motorek, volání lidí a snad i jejich rozhovory, které díky akcentu občas zní téměř jako hádka. V postranních uličkách a dvorcích jako by se změnil svět a vše se zpomalilo. Jen děti, hadrkující se mezi sebou, staří muži, posedávající na lávkách, vypadají jakoby řešili všechny problémy světa a ženy na balkóncích okolních domů vyhlížejí na to dění kolem. Stačí se na chvíli posadit na tomto dvorku a v oknech se začíná objevovat mnohem více tváří, nenápadně pozorujících nás dvě.

Tyto zapadlé uličky a dvorky vyhledáváme záměrně, je zde totiž pravý káthmandský život, nikoli ten, který je připraven a uměle vybarven pro turisty. V uličce, kde sídlí jedna z naších smluvených organizací, je možnost občerstvení v malém krámku. Vlezou se zde dva stoly, lavice a druhou půlku krámku tvoří kuchyně. Vcházíme dovnitř, hned podle údivu ve tváři poznáváme, že zde turisté opravdu nechodí, ovšem místní lidé se střídají jeden za druhým, což svědčí o oblíbenosti. Usedáme na lavici za stůl, s výhledem do ulice. Objednáváme si „dujta kalu číja“, neboli dva černé čaje. Ty se zde popíjí velice často, ve dvou podobách, jeden je již zmíněný černý čaj hodně slazený cukrem a druhý je taktéž velice sladký černý, jen kořeněný a s mlékem.

Oba jsou výborné a téměř stejné chuti jako v Indii. Popíjíme čaj, rozlížíme se kolem sebe po místních a se zájmem posloucháme co si vykládají, i když jim vlastně vůbec nerozumíme.

Již nastal čas návratu na naši ubytovnu, taktéž nacházející se v neturistické části města, nazývané „Gongabu“.

Přicházíme na rušnou ulici, vyhlížíme každou malou dodávku, projíždějící kolem. Žádné zastávky zde nenajdete a také ani jizdní řády a přitom vše funguje, jak má. Některými ulicemi jezdí také místní TUK TUK, jehož pohon je jen na baterii ale my pojedeme dodávkou. Každou chvíli nějaká přijíždí, na mladíka vyhlížejícího z okna voláme „Gongabu“.

Mladík kývne hlavou ze strany na stranu, tak ihned vyhlížíme jinou. Občas za dodávkou běžíte, protože jen přibrzdí a vy musíte sdělit kam jedete. Vypadá to vskutku úsměvně, běháte po ulici, máváte a voláte na projíždějící dodávky s napětím zdali je to ta vaše. Většinou ale nečekáte déle než 2. - 3. minutky a jedete.

Jedna nám zastavuje, mladík otevírá posuvné dveře, vyskakuje a všem ostatním v dodávce signalizuje, aby se posunuli. Vy padáte v úžas, protože konečně porozumíte, když někdo řekne „dobrých lidí sa vleze“. A taky, že jo! Nikdy byste nevěřili, kolik jen jich může být v tak malé dodávce. I když jsou všichni namačkáni na sobě, stejně se usmívají. Občas vám někdo nabídne, že vám podrží tašku na svém klíně, což je velice milé, jindy vás jen úsměvně pozorují.

Cesty jsou zde poloupravené, poloneupravené, a tak to vevnitř skáče, háže ze strany na stranu a vám nezbývá než se držet všeho a popřípadě i všech. Cestu jsme bez újmy zvládly. Tento zážitek vás bude stát 13 rupií, v přepočtu asi 3 koruny.
Místní doprava je až na výjimky rychlá, bez řádu a levná.

Ludmila Heriánová