Renata Kamlerová je hasička. Masopustní veselí pořádá v Lačnově už roky místní hasičský sbor a Tereza nemůže v průvodu chybět ani letos.

„Chodím od šestnácti, už asi pětadvacet let. Za mlada jsem chodila za ženicha, pak asi deset roků za nějakou masku, kterou střídám,“ říká lehce začerněná dáma v pestrobarevném šatu a s cingrlátky všude.

Miluje tradice a bez fašanku si neumí přestavit končící zimní období. V Lačnově při výběru masek neexistují hranice.

„Reagujeme vždycky na aktuální situaci. Už jsme tu měli masky ze Slunce seno, vzali jsme si na paškál Pelíšky a další filmy, ale i reklamy, popisuje a tlačí před sebou kočárek, z něhož přímo září nápis „Dycky Most Lačnov“ přičemž „Most“ tvůrci jasně přeškrtli.

Průvod pochoduje od domu k domu, všichni zpívají a často se ozve rána z děla, které je nezbytnou součástí procesí. Místní mnohdy nedočkavě otevírají dveře a nabízí kromě tradičních koblih i jednohubky, chlebíčky a nezbytnou slivovici.

„Letos jsem výjimečně koblihy pekla v troubě, jinak je smažím,“ říká Marie Kolínková a trochu si posteskne nad menším počtem členů družiny. Možná, že zaúřadovalo nevlídné počasí a teplota těsně nad nulou…

S letošní účastí je naopak spokojená Vlaďka Drábková.

„Ono to kolísá, někdy je to slabší, někdy lepší, ale letos je hodně masek, družina je silná,“ hodnotí a nabízí čerstvé koblihy, které smažila brzy ráno.

Také rozlévá slivovici, ale ještě není ani poledne, spousta členů družiny odmítá.

„Máme před sebou kus cesty. Nejhorší je tady Lúčka smrti – tak říkáme ulici, kde je chalupa na chalupě z obou stran. Tam neprojdete bez toho, abyste si dal aspoň pět štamprlí,“ upozorňuje na úskalí masopustního putování Roman Křek, jdoucí v masce cikána.