Průvod hned ve druhé dědině za Vsetínem, v Leskovci, nemůžu minout. Pořádající hasiči úzkostlivě dbají na bezpečnost. V reflexních vestách posunky zpomalují projíždějící auta. Vmísím se do rozjařeného davu asi pětadvaceti masek.

Překvapení první. „V průvodu jdu poprvé,“ ozve se dutý hlas Jiřího Trčíka z útrob velké hlavy medvěda. Strmá kariéra, pomyslím si. Poprvé a hned v masce nejdůležitější. „Lidi ale moc nechtějí tančit,“ dodává medvěd Jiří. 

Naráží na tradici, při níž si musely ženy v hospodářství zatančit s medvědem, aby byly plodné. „Už nechávám tančení mladším. Je to samý led,“ vysvětluje mi Marie Mikušová. „Radši jim nabídnu koblihy, které tradičně smažím a štamprličku,“ dodává.

Video z masopustních obchůzek na Valašsku. Autor: Ladislav Žoužela

Za masopustní průvod jsou místní vděční. „Je to krásné, lidi se scelují, bylo by tu prázdno, kdyby nechodili,“ prozrazuje Jarka Šťastná. „Hasiči to dělají odjakživa. Super tradice. Šel jsem s nimi dvakrát, ale už nikdy více. Je to náročné,“ směje se další Leskovjan Jarda Klícha.

Opouštíme domky kolem cesty a míříme do kopce. S otevřenou náručí, koblihami, tácem jednohubek a nezbytnou slivovicí vítá průvod Antonín Juráň. „Zažil jsem takový fašank ve Švýcarsku. Tam je to ale masovější, byl to takový karneval. U nás v menším je to lepší,“ říká uznale pan Antonín.

Nedá mi to, abych se nezeptal fialové krávy Milky, která v průvodu přímo září. Tradiční masky nikomu nechybí? „Nesehnali jsme ženicha a nevěstu. Jsme trochu netypičtí, ale mládí vpřed a nové masky mají zelenou, vysvětluje se smíchem místní rodačka Marie Goldefusová.

V průvodu je aspoň podvacáté. „Je to tradice. Můj taťka chodil padesát roků. A dnes jsme tu celá rodina. Někde je tu manžel i naše dvě děti,“ pátrá po svých nejbližších Marie. 

V Leskovci mají co dělat, chalup je moc a čeká je náročná cesta. „Ještě není jedenáct a už máme skluz. Kat je furt o pět chalup pozadu. Normálně to stíháme do pěti, ale dnes to bude na déle,“ smiřuje se Zdeněk Hromada, který v zářící vestě diriguje průvod při přecházení cesty.

Nasedám do auta a pokračuju dále, do Valašské Polanky. Všichni jsou tu stejně veselí jako v Leskovci. Tady ale potkávám i klasiku, kterou v předchozí dědině neměli – nevěstu s ženichem. Bývá zvykem, že se ženy převlékaly za muže a opačně. Pod maskami svatebního páru rozeznávám dva chlapy.

„Tady je to jedno, jestli chlap nebo ženská. Je to o srandě a veselí,“ vysvětluje mi pod nánosy pudru a rtěnky nevěsta Ota Žák. V průvodu je poprvé. „Je po poledni a jsme asi v půlce. Je třeba to zvládnout do konce. V každé chalupě nalévají, ale musím odmítat, jinak bych nedošel ani do třetiny,“ upozorňuje se smíchem na sílu slivovice.

Kvalifikovaného odhadu se mi dostává u dalšího domu od místostarosty Jana Kozubíka, který vítá procesí slivovicí, sekanou i teplým čajem. „Je tu nějakých čtyři sta šedesát chalup. Mikulášskou obchůzku dělají dva dny. Medvědáři to mají horší,“ směje se a naráží na celkové množství kalíšků Kozubík.

Štamprlku valašského všeléku si dát nemůžu. Je ale pravda, že po třech hodinách strávených s průvodem odcházím přecpaný. „Nasmažila jsem asi padesát koblih, jako vždycky. K tomu uzené, klobásky. Dneska tomu ale moc nedali,“ konstatuje Jana Káčerová.
Nedá se u každé chalupy zkusit všechno. Ale je fakt, že tradiční koblihy doplňují rozmanité pokrmy. „Dělám už roky plněné rohlíky. Je v tom pivo, tak jim to asi chutná víc než koblihy,“ zamýšlí se paní Ivana, která si tradici masopustu nemůže vynachválit.

„Pocházím ze Slovenska, u nás to vůbec tak nebylo. Je výborné, že tady se toho tak drží,“ libuje si paní Ivana a já nemůžu než souhlasit.

Odjíždím a zdálky slyším nezbytnou součást průvodu – muziku. Stavěli tesaři a Břeclavská kasárna mi zní odkudsi z ulic. Průvod jde dál. Mají toho ještě dost a večer je čeká Končinová zábava. Tak zhusta chlapci zhusta…