Čtyřiačtyřicet let učila češtinu a ruštinu. „Nastoupila jsem po vysoké škole v jednašedesátém, byla to moje první a taky poslední štace. V té době to byla jedenáctiletka. Potom Střední všeobecně vzdělávací škola na Vsetíně. Ve druhé polovině šedesátých let se název změnil na Masarykovo gymnázium, ale to bylo jen na chvilku, škola se musela přejmenovat jen na Gymnázium. Je dobře, že po všech těch změnách už je to zase Masarykovo gymnázium,“ vzpomíná Jaromíra Kaderková.

Doba nebyla ideální. „Někdy jsme se i báli, že po prázdninách už nenastoupíme. Politická situace byla taková, že se to mohlo stát. Na druhé straně studenti byli v mnohém taková naše posila v tom, že i když jsme to nemohli říkat nahlas, většina jsme věděli, co cítíme, a jak to cítíme. Pak jsme se dočkali i lepších časů a tomu jsem ráda,“ dodává kantorka.

Studenti se podle ní zásadně neměnili. Ale přiznává, že po roce 1968 byli báječní. „Učila jsem ruštinu, člověk by řekl, že to budou bojkotovat, ale byli rozumní a věděli, že jazyk nemůže za to, co dělají nositelé toho jazyka. Byla mezi námi úžasná symbióza. Celkově si na studenty nemůžu stěžovat. Že by byli drzí, nebo se chovali jinak,“ oceňuje Jaromíra Kaderková.

Podobný názor má i Mojmír Zetek. Na škole působil od roku 1972 do roku 2004. „Studenti se nemění, ale je potřeba, aby se na ně vyvíjel příslušný, někdy tvrdý, ale spíš sametový tlak. Prostě aby se vůči nim chovalo fér. Ale nezbytné přinucení musí být, aby něco pro studium udělali, vysvětluje pedagog, který také školu tři a půl roku řídil.

Zdůraznil, že studenti musí sami chtít. „Nějaké čumění do moderních sdělovacích prostředků nemůže být jediným zdrojem poučení. Je třeba, aby četli a také trošku vzpomněli prostřednictvím rodičů na minulost,“ doplňuje ředitel, ruštinář a dějepisář.

Na dobu strávenou ve školních lavicích přišly v sobotu zavzpomínat stovky studentů, absolventů, současných i bývalých kantorů a dalších hostů. „Jsem velice příjemně překvapený, kolik se tu sešlo absolventů z různých ročníků. A jaká je tu skvělá atmosféra. Samotného mě ty davy překvapily,“ popisuje současný ředitel školy Dalibor Sedláček.

Návštěvníky lákal pestrý program. Mnozí se po letech vrátili do své třídy a usedli do příslušné lavice. Prohlédli si kroniky školy, či se podívali na medailony kantorů. Dávali si tu minisrazy a vzpomínali na léta strávená ve zdejším ústavu.

Všechny lumpárny živě probírali studenti 4.C, absolventi v roce 1995. „Počítáme rozbitá okna. Jednou se mi splašila aktovka a proletěla jedním zavřeným. Jen za prvák jsme vysklili tři. Nebo jsme obrátili profesoru Urubkovi třídu. Ten nás vypek, bez hnutí brvy došel dozadu ke katedře a začal psát bílou křídou na bílou zeď,“ vzpomíná Petr Cigánek.

Do lavic na svá místa zasedly absolventky z roku 1987. 4.D třída byla jen holčičí. „Vystačily jsme si samy, byly jsme dobré jádro. Vzpomínáme na chmelové brigády, na učitele i na to, jak jsme je dokázaly podvádět,“ smějí se Markéta Ženčáková a Martina Bierská.

Kdo si prohlédl školu i novou přístavbu, kterou za dob studií nezažil, přišel se pobavit na dvůr, kde se celé sobotní odpoledne střídaly kapely, v nichž působí studenti a absolventi gymnázia. Pěvecké sbory vystřídala kapela Docela, Not Yet, cimbálová muzika absolventů i Gympleři, kteří zde vznikli v roce 1993.

Na začátky i název zavzpomínal houslista David Kříž. „Pochází to od kapely Setleři. Byli jsme na gymplu, název Gympleři se přímo nabízel,“ vysvětluje jeden ze zakládajících členů.

Ještě po půlnoci zněla na dvoře gymnázia definitivní tečka letošních oslav, kapela Skart. Absolventi odcházeli spokojení a těšili se na příští setkání za deset let. To už bude Masarykovo gymnázium ve Vsetíně stoleté.