Celé dny trávíte sám činností, u které nemusíte moc přemýšlet. Co se vám celé dny honí hlavou?

Musím říct, že na cestě asi moc nepřemýšlím. To je asi důvod, proč jsem se už dvakrát úplně ztratil v nějakém lese v Rakousku a pak ve Slovinsku. Jinak ale dost myslím na svou rodinu a přátele. Na cestu jsem si vzal svoji bibli, ze které si čtu a přemýšlím nad tím, co čtu. Velkou část cesty ale jen tak jdu. Pozoruju okolí a nepřemýšlím nad ničím. To mi docela jde, tak si to tu užívám. (smích)

Nenudíte se na cestě?

Před odchodem jsem se bál, že se nudit budu, tak jsem si vzal čtyři kuželky na žonglování. Umím totiž žonglovat jen se třemi. Říkal jsem si, že než dojdu do cíle, chci umět žonglovat se čtyřmi. Dnes je padesátý první den mé cesty a mně to pořád nejde. Kuželky mám pořád s sebou. Ty jsou totiž potřeba stále. Na rozdíl od stanu, teplého spacáku, bundy, pohorek a zbytečného oblečení, které jsem už dávno poslal domů.

Nedávno jste přecházel přes Azurové pobřeží. Jak na vás působily nedávné útoky v Nice? Neobáváte se dalšího teroru?

Když jsem vcházel do Nice, tak jsem o neštěstí, které se tam stalo, ještě ani nevěděl. Procházel jsem město, kde bylo hodně policistů se samopaly. Pak jsem šel po Palmové riviéře. Bylo tam hodně květin se vzkazy a nevyčištěných krvavých fleků na zemi. Až pak mi někdo řekl o neštěstí, které se tam stalo. Samozřejmě mě to dost zaskočilo, je to smutné. Ale mnohem více než dalšího teroru se bojím, že tu teď začne hodně pršet.

Jaký je důvod vaší cesty? Co vás k tomu přimělo? Inspiroval vás někdo?

Chtěl jsem udělat nějakou změnu. A napadlo mě, že je na takovou výpravu příhodná doba. Inspirovala mě knížka Alchymista od Paula Coelha, kterou mi věnoval dobrý kamarád. Je to román o pouti mladého pastýře za svým snem. Pro mou cestu mě taky nadchly příběhy lidí, kteří popisovali svou pouť do Santiaga de Compostela.

Jak těžké břemeno si táhnete na zádech?

Můj batoh měl na začatku tak patnáct kilo, ale teď už má asi jen sedm kilo. Samozřejmě do toho nezapočítávám vodu. Některé věci jsem poslal poštou domů. Zbytek jsem dal Čechům nebo Slovákům, které jsem na cestě potkával. Říkal jsem, že si je potom někdy vyzvednu. Určitě platí, že čím lehčí batoh, tím spokojenější cestovatel.

Je něco, co vám během cesty schází?

Občas mi schází přátelé a někdy taky bůček se zelím, kytara a bicí.

V jedné písničce od Mňágy a Žďorp se zpívá, že i cesta může být cíl. Souhlasíte, nebo máte pocit, že vás to nejkrásnější potká až v cíli?

Určitě souhlasím. Na cíl se sice těším a pohání mne kupředu, ale trochu se ho i bojím.

Proč jste si vybral právě Tarifu, kam chcete dojít?

V knížce Alchymista se hlavní hrdina vydává na cestu z Tarify. Tak jsem si řekl, že já se vydám pro změnu do Tarify. Důvodem je taky to, že prý z pobřeží Tarify jde vidět do Maroka. Dojít na místo, ze kterého je vidět Afrika, je pro mě pořádná výzva. Tarifu jsem si vybral také proto, že jsem ve Španělsku nikdy nebyl.

Má status poutníka na vaší cestě nějakou hodnotu? Nechávají vás lidé třeba přespávat u sebe doma?

Když lidem říkam o své cestě, tak se jim to většinou líbí, jsou vstřícní a rádi pomůžou. Někdy mě zvou na nějaké jídlo nebo pití. Nebo mi dají nějaké jídlo na cestu. Pár lidí už to tak nadchlo, že mi dali na cestu i peníze. Rád potkávám lidi a prohodím s nimi slovíčko. Vždy mě to hodně nabije. To je úplná paráda.

Kde nejčastěji nocujete?

Spávám pod širákem, takže většinou jdu, dokud nenajdu nějaké šikovné místo a tam ulehnu. Akorát když prší, tak výběr místa trvá většinou dýl, protože nemám stan. Teď když jdu podél pobřeží, spávám vždy na pláži, což je úplně boží.

Podnikl jste už v minulosti nějakou podobnou výpravu?

Nepodnikl. Na pouti jsem byl párkrát akorát tak v sousedním Hovězí. (smích)

Autor: BARBORA ČANDOVÁ