Poprvé si řekli „ano" 21. října 1944 v kostele v nedaleké Lešné, odkud Marta pochází. Všude okolo ještě zuřila válka.

„Bála jsem se, aby mě neodvedli do Německa na nucené práce. Také jsem se chtěla osamostatnit," vzpomíná Marta na okolnosti své svatby s Josefem, s nímž se seznámila v kině.

Rodina jí radila, aby si vzala majetného muže, který byl o sedmnáct let starší.

Ona ale prosadila svou. Po svatbě se s manželem přestěhovala do jeho rodných Kladerub, kde se ujali osiřelého hospodářství s pěti hektary polí.

„Začínali jsme od ničeho, neměli jsme ani motyku," líčí jednadevadesátiletá Marta jejich krušné začátky. Po válce se jim narodili dcera a syn. A také začaly starosti s povinnými dodávkami mléka, vajec a dalších zemědělských výrobků. Státu prospívaly, ale rodinu ožebračovaly.

„Kontrolovali nás každého půl roku. Nechtěli jsme riskovat, že nás pošlou do vězení, a proto jsme dodávky řádně plnili," vyprávějí manželé.

Když zjistili, že se takhle neuživí, přijal Josef místo stavebního dělníka.

Jeho žena nastoupila do zemědělského družstva. Pracovala u drůbeže i u krav, po náročné operaci dělala deset let vrátnou. „Alespoň jsem měla čas na pletení a háčkování. Norské svetry jsem upletla všem traktoristům v družstvu," usmívá se žena. Její největší zálibou bylo pěstování květin a zeleniny. Aby ne, vždyť v Lešné jejich rodina vlastnila velkozelinářství. Jen salátu tam ročně vypěstovali šedesát tisíc hlávek!

O tři roky starší Josef o sobě žertem tvrdí, že nejraději jedl a spal. Po chvíli ale prozrazuje, že ještě jako kluk se stal dobrovolným hasičem. A zůstal jím dodnes, i když už jen jako čestný a zároveň nejstarší člen kladerubského sboru. Ještě jedno prvenství Martě a Josefu Večeřovým náleží jsou nejstarším manželským párem v celé kelečské farnosti. Své rodinné štěstí si dnes kromě dětí užívají také se čtyřmi vnoučaty a pěti pravnoučaty, která je často navštěvují. „Ani jsem si tak dobrou ženu nezasloužil," mluví Josef o Martě i po tolika letech s úctou a uznáním. „Celý život vede vzorně naši domácnost a je pro mě velkou oporou."

JOSEF BENEŠ