Seriál Deníku Nositelé lidových tradic na Valašsku

Marie Pyrchalová navazuje ve své práci nejenom na již zmiňované zuberské vyšívačky, ale rovněž na svoji babičku Ludmilu Juřičkovou. Vyhlášenou vyšívačku, která sesbírala rozsáhlý soubor vzorů zuberské výšivky.

Marie Pyrchalová se zuberskou výšivkou zabývá přes třicet let. Za svůj um si v roce 2014 vysloužila titul Nositel tradice lidových řemesel.

Jak jste se dostala k zuberské výšivce?

Zuberská výšivka se mi vždycky velmi líbila. Před třiceti lety jsem začala chodit do školy, kde děti tehdy učila paní Anna Zwillingerová. Chodila jsem k ní celý rok. Za takové období se dá výšivka naučit. I když je pravdou, že se člověk vlastně učí pořád. Podmínkou pěkné práce je však pečlivost a trpělivost. Velkým impulsem k tomu, abych se výšivce věnovala ještě intenzivněji, byla Stoletá výstava v Praze v roce 1991. Přihlásila jsem se tam se svými výšivkami a vystavovala je. Tehdy mne to skutečně nabudilo, protože jsem poznala, jak moc se to lidem na výstavě líbilo. To byl impuls, že jsem začala více vyšívat, bylo to něco, co mě posunulo dopředu.

To je ten hlavní impulz, nebo tam takzvaně bylo ještě něco dřív?

Považuji to za hlavní pohnutku. I když výšivka se mi líbila odmalička. Doma jsem se ale s výšivkou v podstatě nesetkala. Moje babička, tatínkova maminka Ludmila Juříčková, hodně vyšívala. Prý to mám po ní. Já ji ale nepoznala.

Co to obnáší, taková výšivka?

Svatou trpělivost a asi i dobré oči? To jsou dvě nejzákladnější podmínky. Nic jiného v tom není. A samozřejmě také chuť se to naučit. Bez toho by to nešlo.

Co všechno už pod vašima rukama vzniklo?

Jsou to převážně kapesníčky, různé obrázky nebo ubrousky, které si lidé koupí jen tak pro radost, nebo třeba jako dárek.

Šila jste i pro nějakou známou osobnost?

Zuberskou výšivkou zdobený kapesník jsem věnovala například houslistovi Václavu Hudečkovi. Také Zdeněk Smetana, známý ilustrátor večerníčků, má můj kapesníček. A když jsem v devadesátém prvním roce vystavovala v Praze, přišla za mnou Aťka Janoušková a tehdy si koupila límeček.

Jaký je váš dosavadní majstrštyk?

Replika dečky, kterou kdysi dostal od města Zubří prezident Masaryk. Dnes ji opatruje moje neteř.

Jaký je váš krajkářský sen, na čem pracujete v současné době?

Vytvořit a vystavit vlastní kolekci výšivek, které bych si sama navrhla. Samozřejmě s využitím lidových námětů a vzorů.

Má vaše řemeslo pokračovatele?

Nejsem o tom přesvědčena. Přesto, že jsem vyšívání učila už asi dvě stě lidí. Dokonce i čtyři muže. Jednoho z nich, japonského klavíristu Hidehita Takeuchiho, který v Zubří několikrát vystupoval, jsem učila dokonce přes internet. Dopisovali jsme si, navzájem posílali obrázky a kresby vzorů. Zuberskou výšivku učím od roku 2000. V poslední době se už ale nedá mluvit o kurzech. Spíše jsou to taková vyšívačská setkání.

Vloni jste získala titul Nositel tradice lidového řemesla. Co pro vás znamená? Co vám přinesl?

Je to především velké ocenění mojí práce. Ne jenom té praktické, takzvaně vyšívačské. Ale také toho, že jsem toto lidové řemeslo naučila tolik lidí. Díky vyšívání jsem se dostala do míst, kde bych se jinak pravděpodobně nedostala a setkala se s lidmi, s nimiž bych se taky jen tak zřejmě nepotkala.