Jak jste se k šití krojů dostala?

K šití jsem se dostala přes mou babičku. Sourozenců nás bylo moc, a když šla maminka rodit, tak nás nechávala u stařenky. Jelikož jsem k těmto pracím měla blízko, tak mě v pěti letech učila háčkovat, plést a vyšívat. Ve vesnici každá dívka od dvanácti let vyšívala svatební košile svému milému a to ještě nevěděla, komu připadne.

Máte toto krásné řemeslo také vy komu předat?
V tradicích pokračuje prakticky celá rodina. Moje dcera toto řemeslo dokonce vystudovala. Po absolvování gymnázia šla studovat do Prahy školu uměleckých řemesel. Do školy chodila s dcerou Květy Fialové, se kterou společně studovala.

Myslíte si, že je lepší tento obor vystudovat?
Určitě je to lepší. Dcera se například během studia zaměřila na šitou krajku a restaurátorství. Po škole měla ale problém v kraji najít práci s touto specializací. Pracovala tedy osm let v Praze na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. K šití krojů má stále velmi blízký vztah, ale v současnosti se tím nedá uživit.

Pamatujete si, kdy jste si poprvé kroj oblékla?
Poprvé jsem ho na sobě měla u prvního přijímání. V kroji chodím celkem často. Mám dva druhy, jeden je krátký a druhý je dlouhý. Nikomu bych je však nepůjčila, protože málo kdo si ho váží. Kroje tedy nepůjčuju, ale pokud někdo chce, tak mu košili ráda vyrobím.

Celý kroj už nešijete?
V současnosti už celé kroje nedělám. Vyrábím pouze košile, rukávy a pletu ponožky a punčocháče. Nejsem totiž vyučená krejčová a všechno mi to dlouho trvá. Vystudovala jsem Střední ekonomickou školu ve Valašském Meziříčí, obor Prodavač, aranžér.

Odkud čerpáte inspiraci?
Všechno v podstatě kopíruji. Vždy jsem všechno shromažďovala a spoustu věcí mi po rodičích zůstalo.

Můžete prozradit, čím se kroje od sebe odlišují?
V podstatě má každá vesnice svůj vzor. Podle rukávců košile tedy poznáte, ze kterého konce člověk pochází. Rozdílný kroj může být také v jedné vesnici. Například ženského hrozenkovského kroje máme dva druhy. První kroj se nazývá orságský, nosily jej ženy starostů. Poznáte ho podle toho, že je více barevný. Do druhého kroje se oblékaly ženy z vesnice, má modrou suknici a není tolik výrazný.

Zkoušela jste někdy šít jiný kroj než Valašský?
Ano, bylo jich více. Šila jsem především košile.

Víte, kam nejdál se váš kroj podíval?
Jednou si ode mě koupil košili pan Gajdoš z Jižní Moravy, a ten jel na cestu do Mexika. Také jsem měla takovou rodinnou výstavu na Ukrajině.

Na čem košile šijete?
Šiju je na starém krejčovském šicím stroji. Ručně pak dělám výšivky. Měsíčně teď vyrobím jednu, dvě košile. Mám totiž zahradu a drůbež, takže práce mám hodně.

Kde nakupujete materiál na výrobu?
Objednávám si ho v textilu ve Vsetíně od Mirka Fabiána, když něco potřebuju. Často mě ale objednávají látky mé děti po internetu. Naučit se to nechci, protože bych pak nevyšívala, jen bych pak naháněla kocoury. (smích)

Posloucháte při tvorbě valašské písničky?
(smích) To víte, že jo! Mám také moc ráda Stramy z Huslenek.

Účinkovala jste v jejich klipu ve valašském kroji, je to tak?
To je pravda, ogary mám ráda. Jednou jsme se setkali v Janové na kolibě, kde jsme společně domluvili na natočení hudebního klipu. Jsou moc fajn. Nerada se obklopuju lidmi, kteří neustále říkají: „ Tu mňa bolí, tu mňa pchá, zašijte mě do měcha.". Nechci ty nemoci poslouchat. Mám svých starostí dost, sama jsem si prošla rakovinou.

Kdy se vám rakovina projevila?
Lékaři mi ji zjistili v roce 2007, když mi vyndali zub. Léčila jsem se ale půl roku v Torontu, kde mám také svou rodinu. Nevěděla jsem, v jakém stavu se vrátím zpět do republiky, ale teď už je to naštěstí dobré.

Navštívila jste někdy dříve Kanadu?
Ano, byla jsem tam už v devadesátém osmém roku. Rok jsem se tam starala o děti mých sourozenců. Dělala jsem tam takzvaný babysitting dvěma rodinám. Bratr tam společně se švagrovou studoval doktorát. Také má sestra musela zpět do práce. Vyučovala totiž na torontské univerzitě japonštinu a čínštinu. I když jsem měla doma děti, tak toho nelituji. Cítila jsem potřebu pomoci sourozencům.

Nechtěla jste v Torontu už zůstat?
V Americe se mi nesmírně líbilo, ale musela jsem zpátky do Čech. Zůstali mi tady děti a dva domy, se kterými jsem měla také starosti. Syn také ukončil vysokou školu a chtěla jsem mu udělat pěknou promoční oslavu.

Vedla jste také svého syna k folklóru?
Jelikož jsem ovdověla v osmadvaceti letech, neuměla jsem syna vést k mužským pracím. Uměl tedy ženské práce, až jsem se za to styděla. Mužskou práci se ale také začas naučil.

Dá se říct, že k folklóru má vztah celá vaše rodina?
Ano, věnujeme se tomu všichni. Mám tři vnoučata, která hrají na nástroje a tancují v souboru. Je to radost.

Marie Hrňová

- narodila se 18. ledna 1944 na Novém Hrozenkově
- vystudovala Střední ekonomickou školu ve Valašském Meziříčí, obor Prodavač, aranžér
- výrobě krojů se věnuje od dětství
- je členkou Spolku zachování valašských tradic ve Vsetíně
- má dvě děti a tři vnoučata, všichni mají k folklóru blízko
- v současnosti šije a vyšívá především košile