Kliknutím zvětšíteDíky tomuto neuvěřitelnému výkonu ve své disciplíně nemá konkurenci. Je světovým rekordmanem. Běhat přitom začal poměrně nedávno a vlastně náhodou.
Kdy jste běhání propadl?
Běhat jsem začal relativně nedávno, v polovině roku 2014. Tehdy jsem shodil kolem čtyřiceti kilogramů váhy a při výšlapu na Lysou horu jsem zjistil, že z kopce je jednodušší běžet než pochodovat. Po návratu domů do Velké Británie jsem začal intenzivně trénovat, nejprve na pásu, později v ulicích, na cestách a na stezkách.
Co bylo spouštěčem vaší záliby v maratonech?
Poté, co jsem absolvoval několik silničních běžeckých závodů (čtyřikrát deset kilometrů, dvakrát půlmaraton), jsem se nechal vyhecovat dotazy mých přátel a kolegů, kdy konečně poběžím svůj první maraton. Tak jsem se jedno prosincové úterý přihlásil na závod, který se konal o čtyři dny později, v sobotu 13. prosince 2014. Úspěšně jsem závod dokončil v rozumném čase tři hodiny padesát minut. Myslel jsem si, že jsem tím ukončil svou maratonskou kariéru. Ale člověk míní a život mění a poté, co jsem se stal členem místního běžeckého klubu, jsem si dal za cíl uběhnout sto maratonů během následujících tří let. Nakonec mi ta první stovka trvala jenom dvacet měsíců, když se mi podařilo pokořit spoustu vícedenních závodů a s tím například i jedenáct maratonů za jedenáct dnů, osm maratonů za osm dnů, několik takzvaných Quadzillas (čtyři maratony za čtyři dny) a nespočet „doublů“ (dva za dva dny).
Zvládnout to, co vy během jednoho roku, je pro obyčejného smrtelníka naprosto nepředstavitelné. Jak se dá něco takového vůbec uskutečnit a proč jste si vlastně takový cíl vytyčil?
Osmapadesát maratonů během roku samo o sobě není v kruzích lidí, ve kterých se pohybuji, nijak výjimečný výkon. Není to ani nejvyšší počet, kterého jsem docílil. Ale přidání požadavku, aby všechny byly v různých zemích, je tím, co z toho dělá skutečnou výzvu. Se zahraničními maratony jsem původně začal proto, abych si trochu zpestřil monotónní honbu za stovkou maratonů a ještě než jsem stovky dosáhl, mé priority se posunuly právě tímto směrem. Čtvrtinu z první stovky závodů tvoří zahraniční běhy. No a když jsem na konci roku 2016 bilancoval na Facebooku, prezident jednoho z klubů, jichž jsem členem, mě informoval, že mých devětadvacet zemí, ve kterých jsem v tom roce běžel, mě řadí na čtvrté místo světových historických tabulek. Následovalo několik dní, kdy mě přátelé přemlouvali, ať se pokusím o překonání světového rekordu, který v té době držel Australan Tristan Miller s dvaačtyřiceti zeměmi. Statečně jsem tlaku chvíli odolával, ale nakonec jsem podlehl a začal plánovat. Plánování je při akcích tohoto typu ze všeho nejdůležitější a vlastně už v této fázi se rozhoduje o jejím úspěchu či neúspěchu.
Jak takové plánování vypadá?
Tato fáze mi zabrala spoustu času na internetu a tabuli, kterou jsem použil na rozmisťování závodů do jednotlivých týdnů, jsem musel mnohokrát smazat a začít od začátku. Hledání maratonů na webu je samo o sobě problematické. Brzy jsem zjistil, že si jenom se známými velkými mezinárodními maratony nevystačím a budu muset najít závody menší, z nichž mnohé nemají stránky v angličtině, a tudíž se neobjeví ve výsledcích anglických vyhledávačů. Nejvíce jsem potěšen tím, že se mi podařilo najít malý závod na Tchajwanu, jehož web existuje pouze v čínštině. Nakonec to byl i jeden z mých nejoblíbenějších běhů roku.
A pak přišlo závodění a cestování…
Tristan měl oproti mně tu výhodu, že si mohl dovolit jít tou jednodušší cestou a přesunoval se přímo mezi jednotlivými závody, bez toho, aby se vracel zpátky domů. Já jsem bohužel měl pracovní povinnosti, takže jsem v drtivé většině případů odlétal na závody v pátek večer či v sobotu brzy ráno a vracel jsem se v neděli večer ihned po odběhnutí. Výjimkou bylo několik mimoevropských závodů a především můj finiš v jihovýchodní Asii, kde jsem strávil posledních pět týdnů projektu.
Máte ze svých cest nějaký zajímavý zážitek, na který obzvlášť vzpomínáte?
Zážitků je spousta, většinou spojených s lidmi, především běžci, se kterými jsem se za ten rok seznámil a spřátelil. Co se týká závodů samotných, asi nejvíce mi v paměti uvázly ty, kde jsem zažil extrémní povětrnostní podmínky, ať už to byl smog a dusno v Bombaji, povodně v bahrajnské poušti, vichřice na hřebenech Pyrenejí v Andoře či popadané stromy v šílené bouřce při závodě v Helsinkách. Samozřejmě jsem se musel popasovat i s jinými problémy, jako byly zrušené lety, odvolané závody či komplikace se získáním víz. Na popud mých přátel v současné době všechny tyto zážitky a s nimi spojené emoce shromažďuji, a pokud všechno půjde tak, jak bych si přál, mohla by z toho nakonec být kniha nejdřív v angličtině a posléze možná i česky.
Jak stíháte pracovní a osobní život?
Díky tomu, že jsem na volné noze, mám o něco více volnosti, pokud jde o volný čas. Veškeré volno je ale samozřejmě neplacené, takže jsem musel najít tu zlatou střední cestu. V praxi to znamenalo, že jsem celý rok v každý daný den buď cestoval, nebo pracoval. S rodinou je to mnohem jednodušší. Žiju sám, takže nebylo potřeba žádat o propustky.
Čemu se věnujete teď?
Momentálně jsem ve fázi regenerace, musím doléčit nějaká zranění, která mě trápila v průběhu celého posledního roku. Snad se dám brzo dohromady, ať zase můžu vyrazit na cesty. Rád bych byl v pořádku do začátku dubna, abych si mohl zaběhnout maraton v Pchjongjangu v Severní Koreji a týden nato další v Japonsku, na březích jezera Kasumigaura pobliž Tokia.
A co vaše plány do budoucna?
Mým dlouhodobějším plánem nadále zůstává cestovat a běhat maratony v dalších, pro mě nových zemích, s cílem dosáhnout stovky zemí, než za necelých pět let dovrším padesátky věku. Zatím jich mám na kontě sedmdesát, takže by se to snad mohlo podařit, i když už mám Evropu téměř zkompletovanou, a další výlety budou tudíž delší a nákladnější. Svůj rekord ale už každopádně překonávat nehodlám. Po pravdě řečeno, kdybych býval před rokem věděl, jak blízko k totálnímu vyčerpání mě můj projekt přivede, možná bych si to býval tehdy rozmyslel. Jak se zdá, naivita je někdy počátkem bláznivých výkonů, o které by se rozumný člověk možná nikdy nepokusil. Ale pokud by mě někdo chtěl o můj rekord připravit, budu jim fandit, stejně jako Tristan fandil mně.
66
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
