Kvůli jeho povolání chemika se rodina několikrát stěhovala. Po Praze, Mělníku a Českém Brodě se před padesáti lety usadila ve Valašském Meziříčí. Rudolf se zde postupně vypracoval na dispečera v chemické továrně Deza. Jeho žena ze zdravotních důvodů opustila místo zdravotní sestry a přijala práci dělnice v místní Tesle. Poté, co odešla do předčasného důchodu, začala zaměstnaným maminkám vypomáhat s hlídáním dětí.

„Měli jsme doma malou mateřskou školu," vzpomíná s úsměvem. Oba manželé jsou na svůj věk pan Rudolf v březnu oslaví devadesátku neobyčejně svěží. Jeho žena se navzdory problémům se zrakem stále věnuje pletení ponožek. Ani její muž nikdy nezahálel. Ještě před šesti lety pracoval jako domovní důvěrník a předseda společenství vlastníků bytů. Nyní se alespoň rád podívá na televizi.

„Stále se o sebe dokážeme postarat. I obědy vařím," prozrazuje jubilantka a její muž dodává, že jeho prací je pak umývání nádobí. Svůj recept na šťastné soužití našli ve vzájemné úctě a toleranci s přídavkem humoru a manželské diplomacie. „Naučila jsem se být spokojená se vším, co udělá," připouští paní Alenka a její manžel přidává další životní moudrost: „Jeden musí být potichu a manželka má vždy pravdu." (eš)