Manželé Kneblovi se seznámili během studií na stavební průmyslovce. Vzali se 19. července 1958. Svatbu měli ve valašskomeziříčské sokolovně. Vychovali dvě děti, mají čtyři vnoučata.

Paní Ludmila nejdříve pracovala ve sklárnách a potom působila jako mistrová v podniku Zemědělské stavby Olomouc.

„Následně jsem nastoupila na odbor výstavby Městského národního výboru Valašské Meziříčí. Až do důchodu jsem pak pracovala v místním zemědělském stavebním sdružení,“ prozradila sympatická dáma a doplnila, že jejím velkým koníčkem je čtení detektivek.

Pan Vladimír do nástupu na vojenskou službu pracoval v gumárenském podniku Odry. Po vojně přešel do Gumáren Zubří, následovaly Pozemní stavby Valašské Meziříčí, kde zůstal až do důchodu.

„Mým koníčkem je zahrada a skleník,“ podotkl Vladimír Knebl.

Jaká je rada manželů k tak dlouhému soužití? „Být tolerantní,“ shodli se Kneblovi.