„Jste na špatné schůzce. Musíte do kalendáře…“

„Ano, a to je šest tisíc, tři sta čtyřicet.“ Ale dnes je středa, ne čtvrtek…“

„Musíte na jinou schůzku, teď jste v doučování…“ Tyto věty zaznívají na přeskáčku z dětského pokoje panelákového sídliště ve Vsetíně.

Je devět ráno a pro dva sourozence školou povinné začala on-line výuka.

Mojmír Helis chodí do čtvrté třídy. Za pár měsíců půjde do páté třídy, ale ve školní lavici strávil všeho všudy dva a půl roku. Učení „z domu“ zvládá dle svých slov docela dobře, ale raději by se co nejdřív vrátil do školy.

Ve škole je líp

Normálně by měl devět předmětů. V době covidu odpadá výtvarná a hudební výchova, pracovní činnosti a tělocvik. O zbylých pět se ve výuce dělí dvě učitelky.

„Hlavní rozdíl je v tom, že přes počítač nám učitelka nevysvětlí ty věci tak podrobně, jako ve škole. Musíme se pak všechno doučit z učebnice,“ popisuje školák.

Mají zpravidla dvě hodiny denně.

„Začínáme s češtinou, probíráme nové, těžší věci. Myslím, že celkově míň než kdybychom seděli ve škole. Tam máme pět vyučovacích hodin. Navíc u počítače někdy vypadává zvuk, ale častěji vypadnou celé Teamsy (počítačová platforma pro společný videohovor – pozn. redakce),“ povzdechne si čtvrťák a pomalu se začíná připravovat na spojení.

Chybí spolužáci

Kontakt a vzájemná diskuze je poměrně chladná. I když se i „vzduchem“ můžete hlásit jako ve škole.

„Je tam taková ručička, na tu klikneme, tak se přihlásíme a učitelka nás vyvolá. Ale není to ono. A co mě moc zlobí, že mi chybí spolužáci,“ posteskne si Mojmír, nasadí si sluchátka a vnoří se do začínající hodiny.

Jeho starší bratr Jan to vidí trochu jinak.

„Kontakt se spolužáky udržuju po sítích, hrajeme hry a tak. Ten mi nechybí. Ale když jsem chodil do školy, viděl jsem všechno rovnou na tabuli, když mi něco nebylo jasné, zeptal jsem se a hotovo. Takto je to zdlouhavé. Sem tam si poradíme mezi spolužáky, nebo musím hledat na internetu. Je více samostudia a to mě štve,“ míní osmák.

Pro starší žáky je podle něj tento systém schůdnější, mladší mohou narazit na zádrhel. Pokud by si zvykli na výuku přes počítač, mohlo by být pro ně těžké znovu chodit do školy.

Kluci se navzájem ruší

Maminka obou kluků sleduje výuku zpovzdálí. Po technické stránce nebyl problém zapojit děti do výuky.

„Manžel je ajťák (profesně informační technolog – pozn. redakce), všechno připravil, posílil wifi, akorát to chce dva počítače, dvoje sluchátka. Potíž je jinde. Nemáme víc místností, takže kluci jsou oba v pokojíku a navzájem se ruší. Třeba když jsou vyvolaní. A v kuchyni bych je zase rušila já,“ vysvětluje úskalí výuky z domu Jitka Helisová.

Narostl podle ní také počet pracovních sešitů a hlavně materiálů, které se musí neustále stahovat, tisknout, ofocovat a znovu posílat zpět do školy. Materiály je třeba upravovat, kolikrát jsou špatně čitelné…

Systém není vychytaný

Na začátku si vzájemně učitelé a rodiče dohodli daný postup.

„Nejhorší je, že se to pořád mění. Na něčem jsme se domluvili, posílali jsme úkoly. Pak se změnil systém, zase jsme se mu museli přizpůsobit a teď je další systém. Furt se mění pokyny. Za dva školní půlroky není nic vychytané,“ popisuje.

Každá učitelka má jiný systém.

„Pro rodiče je to náročné. Na druhou stranu nezávidím vůbec ani učitelům. Zpětná vazba je podle mě pro ně strašně důležitá. Neví, jestli děcka na druhé straně poslouchají, jestli porozuměli. Psát na tabuli, děcka tam nemít, to ticho za zády musí být nepříjemné. Na obě strany je to náročné, a proto je třeba maximální tolerance. Už aby to skončilo,“ uzavírá maminka dvou školou povinných kluků.