Dodnes si vrchol Soláně ve Vsetínských Beskydech zachovává svou jedinečnou magickou atmosféru a návštěvníka, který zde zavítá, stále dokáže inspirovat. Lásku k malování probudil po dlouhé přestávce třeba v Renatě Poláčkové z Havířova.

„Malování je můj koníček. Malovala jsem už jako dítě. Pak ale prošlo nějakých pětadvacet let, kdy na to nebyl čas. Až když jsem se tady na Soláni procházela, říkala jsem si, že bych to znovu zkusila,“ usmívá se zpod širokého slušivého klobouku sympatická dáma.

Je jedním z účastníků tradiční letní Malířské školy na Soláni, jejíž hlavní myšlenkou je právě oživovat a zachovat tradici krajinomalby na vrchu Soláně, kde se scházeli a měli i své ateliéry významní malíři. Renata Poláčková přijela už popáté.

„Největší přínos je, že tady vás v pondělí postaví a vy musíte do neděle malovat, protože v neděli máme výstavu. Tady nejsou výmluvy, tady musíte odevzdat výsledky,“ popisuje naoko vážně režim týdenního malířského kurzu.

Napříč generacemi i republikou

Na Soláni se letos v kurzu sešlo patnáct milovníků výtvarného umění napříč všemi generacemi a z různých koutů republiky. Až z Plzně přijel na Valašsko šestnáctiletý Sebastian Fiala. Dal na doporučení svého otce, který se zná s jedním z lektorů malířské školy výtvarníkem Martinem Gajou.

„Studuji v Praze film, konkrétně střední průmyslovou školu sdělovací techniky. Malování je ale něco, co mne baví. Je to můj koníček. I když mi to moc nejde,“ hodnotí až příliš sebekriticky kresbu, kterou právě dokončuje – suchým pastelem umě vyvedenou Zvonici na Soláni.

Přiznává, že s pastelem zatím nemá velkou zkušenost. „Nejraději kreslím tužkou nebo uhlem. A mám rád černobílé kresby. Pokud je tam už moc barev, sám se v tom ztrácím,“ usmívá se šestnáctiletý Sebastian, který na malířské škole oceňuje tvůrčí volnost i neustálou podporu ze strany lektorů.

Zmíněnými lektory jsou sochař a výtvarník Martin Gaja z nedalekého Hutiska-Solance a čerstvá absolventka pražské Akademie výtvarných umění Dominika Hrňová z Halenkova.

„V malířské škole se zabýváme především krajinomalbou. Střídáme přitom různé techniky: začínáme kresbou, přes kresbu pastelem pak přecházíme na barvu, temperu či akvarel,“ líčí Martin Gaja náplň kurzu, který se koná už potřinácté.

Jeho součástí je vždy také návštěva nějaké aktuální výstavy či ateliéru.

„Letos je to výstava Františka Papeže, která je k vidění v Karlovském muzea. Potom půjdeme přímo do umělcova ateliéru. Vloni jsme byli například u Borise Jirků, dříve také u Ilji Hartingera či Luďka Majera,“ připomíná Alena Vašutová ze Sdružení pro rozvoj Soláně, která kurzy pořádá.

Malování je osamělá práce

Malířská škola je otevřená všem – amatérům i profesionálům.

„Jsou zde lidé, kteří s krajinou nikdy nepracovali, úplní začátečníci. Ale máme tady i paní architektku, která už zkušenosti má. Snažíme se všem předat, co jsme se sami naučili, náš pohled. Ale samozřejmě, každý člověk vidí svýma očima a do tvorby je potřeba vložit i vlastní invenci,“ zdůrazňuje Dominika Hrňová.

A jak se člověk naučí na krajinu dívat „očima malíře“? To je podle mladé výtvarnice složitá otázka. Důležitý je klid, správné rozpoložení. Je třeba najít si pěkné místo, obraz si vhodně rozvrhnout, vnímat světla a stíny. „To vše je důležité. Malování je osamělá práce, která vyžaduje, aby se člověk soustředil a byl trpělivý,“ říká Dominika Hrňová.