Podle Romana Dohnala, majitele vsetínského rodinného minipivovaru Valášek, který funguje už osmým rokem, ani jiná možnost neexistuje. „Můžeme konkurovat jedině kvalitou. V objemu produkce či masivnosti reklamy se nemůžeme s velkými pivovary měřit,“ byl přesvědčen Dohnal.

Problém vidí v téměř nulové podpoře malých pivovarů ze strany státu. „Stát nijak nerozlišuje mezi velkými, středními a malými pivovary. Proto také ty menší nijak nepodporuje. Narozdíl například od Rakouska či Německa, kde to funguje,“ nastínil Dohnal.

Také sládek pivovaru Valášek Jiří Havlík říká, že kvalita je to, čím si může vsetínský mok získat a udržet konzumenty. Základem piva Valášek jsou proto vždy kvalitní tuzemské suroviny. „Vaříme z moravského sladu, českého žateckého chmele. Velké pivovary často používají chmelové extrakty, které jsou samozřejmě levnější,“ přiblížil Havlík.

Ve Vsetíně navíc dbají na tradiční postup. Po hlavním kvašení, které trvá jeden týden, zraje pivo Valášek ještě alespoň čtyřicet dní v tancích. „Výsledkem je živé pivo, které se navíc nepasterizuje ani nestabilizuje a přímo z tanků míří do výčepu,“ popsal sládek.

Zachovávání „starého“ postupu při vaření piva si sice vybírá svoji daň v jeho kratší trvanlivosti, která dosahuje zhruba tří týdnů. „Na druhou stranu ale zůstávají zachovány veškeré kvasinky a látky, které má pivo obsahovat. Takový mok je rozhodně také zdravější,“ trval na výhodách Jiří Havlík.

Desetistupňového piva se v současné době host v restauraci, která je přímo součástí minipivovaru, sice nedočká, nabídka je přesto velmi široká. „Vyrábíme světlý a tmavý ležák, dříve takzvanou dvanáctku a také čtrnáctistupňové speciální pivo. Pro zpestření nabízíme také piva s borůvkovou, višňovou či mandlovou příchutí,“ vyjmenoval Havlík.

Podle jeho slov už se zažité označení jako desítka či dvanáctka už příliš nepoužívají. „Málokteré velké pivovary také skutečnou desítku dělají. Bývá to spíše osmi až devítistupňové pivo označované jako výčepní,“ poznamenal zkušený sládek.

Také v dalším valašském menším pivovaru, zašovském Bonu, staví na první pořadí důležitosti kvalitu. Podle tamního sládka Milana Kuráně se díky tomu odlišují od velkovýrobců piva. „Sázíme na klasickou výrobu. Používáme jen vodu a kvalitní žatecký chmel a moravský slad. Je to pro nás trošku dražší, ale v konečném výsledku se to vyplatí,“ prozradil Milan Kuráň.

Pivaři navíc začínají tradičním způsobem vařená piva čím dál častěji vyhledávat. „Prodáváme ležák, který nám zraje devadesát dní. Proti ředěným europivům, která zrají třeba jen sedmnáct dní, je rozdíl zřejmý,“ vysvětlil Kuráň s tím, že do Bonu stále častěji volají sami hospodští, kteří mají zájem zašovské pivo točit ve své restauraci.

Z drtivé většiny jde přitom o dvanácti stupňové pivo Bon. To přestavuje asi sedmdesát procent produkce pivovaru. „Nabízíme ale také třeba višňové, speciál čtrnáctku a podobně,“ jmenoval sládek. Specialitou je pak pšeničné pivo, které je, spíše než v našich končinách, známé v Německu či Rakousku.

Slova sládků o rostoucí oblibě kvalitních piv z menších pivovarů potvrzují sami milovníci zlatavého moku. „Pro mne osobně jsou daleko zajímavější než některá bezpohlavní europiva, produkovaná velkými pivovary,“ přiznal například Libor Fiala ze Vsetína. Prozradil, že sám je příznivcem menších pivovarů. Nejméně deset z nich už sám také navštívil. Tři jen za poslední rok. „Myslím, že minipivovary se daly správnou cestou a získávají na oblibě. Lidé vnímají kvalitu moku, který nabízejí, ve srovnání s pivy z granulátů některých velkých výrobců,“ mínil Fiala.