Když mu bylo 9 let, převzala výuku Zoja Mikulcová, která navázala spolupráci s profesorem Rudolfem Šťastným v Brně. Díky tomu se Jan Maceček začal hlouběji zajímat o klasickou hudbu. Zúčastnil se řady houslových kurzů a brzy začal sbírat mnohá ocenění na soutěžích mladých houslistů.

Nyní už druhým rokem studuje na Akademii múzických umění v Praze ve třídě profesora Jindřicha Pazdery. Kromě koncertů se Sedláčkovým kvartetem či sólových vystoupení se věnuje se také soukromé pedagogické a konzultační činnosti.

Kdy ses začal věnovat hře na housle a co tě k tomuto nástroji přivedlo?
K houslím mne přivedla vlastně náhoda. Mamka původně chtěla, abych šel pískat na zobcovou flétnu. Ale paní učitelka ve škole řekla, že flétnistů má plno. Ale že by potřebovala doplnit houslovou třídu. A jestli tedy nechci raději zkusit hrát na housle. Tak jsem začal. Později jsem se dostal do folklorního souboru Malá Jasénka, kde jsem začal hrát pod Zdeňkem Kašparem, který malou cimbálovou muziku vedl. To mne začalo hodně bavit. Pak následovala první konzultace v Brně u profesora Rudolfa Šťastného a to mne asi nejvíce nakoplo. Začal jsem se účastnit soutěží a moje snažení začalo mít cíl.

Proto jsi po dokončení základní školy zamířil na hudební konzervatoř?
Ano, na konzervatoř do Brna k Miloši Vackovi, který je právě žákem profesora Rudolfa Šťastného. Byl jsem vlastně u obou.

Vzpomněl jsi hudební soutěže. Můžeš některé přiblížit a vzpomeneš si, jak jsi dopadl?
Z největších úspěchů můžu jmenovat třetí místo na Prague Junior Note, první místo v soutěži Josefa Muziky v Nové Pace, anebo druhé místo v celostátním kole soutěž Základních uměleckých škol v Liberci. Co lze určitě také považovat za úspěch je to, že na konzervatoři jsem celých šest let hrál v Moravském komorním orchestru, což je výběrové prestižní těleso při brněnské konzervatoři, se kterým jsme vyhráli soutěž v Praze.

Začínal jsi hrát v souboru Jasénka, což je folklor. Ale odchodem na konzervatoř ses přeorientoval na klasickou hudbu. Je to pravda?
V té Jasénce jsem hrál asi čtyři roky. Zlom nastal v době, kdy jsem začal jezdit na konzultace do Brna. Klasická hudba mne začala hodně bavit. Neříkám, cimbálovou muziku mám pořád rád. Ale už se jí nestačím tolik věnovat. V Jasénce se často jednalo o pásma, která jsou závislá i na tanečnících a člověk nemůže být na každé zkoušce. Poté už se také stávalo, že jsem třeba měl odjet někam na soutěž a zároveň měla Jasénka vystoupení. Nešlo to dál kloubit dohromady. Proč tedy chodit na zkoušky, když potom člověk stejně nemůže hrát?

Takže s cimbálovou muzikou už vůbec nehraješ? Ani příležitostně?
Někdy se k jiným muzikantům přidružím, ale nedělám to tím způsobem, že bych třeba muziku vedl. To ne.

Vraťme se tedy k tomu, co je ti nyní nejbližší, tedy ke klasické hudbě. Máš své oblíbené autory?
Každá muzika je krásná. Ať už jsou to ustálené ikony jako Mozart, Beethoven, Bach či pro nás houslisty samozřejmě Paganini. Stejně tak spoustu nádherné muziky napsali Smetana nebo Dvořák. Kdybych měl jmenovat, tak musím jmenovat všechny. Takto, když zmíním jen někoho, ostatní jsou vlastně ublížení, protože vždycky na někoho zapomenu. Ale co musím říct, tak veliký rozdíl a zlom pro mne znamenal vstup do Sedláčkova kvarteta. Tam se po muzikální stránce vyžiji úplně na tisíc procent. Podle mého názoru jde kvarteto zcela do jádra klasické hudby. I autoři do skladeb pro kvarteta dávali své nejintimnější pocity, ty nejhlubší myšlenky.

Při jakých příležitostech lze Sedláčkovo kvarteto slyšet?
Míváme klasické koncerty. Před Vánoci jsme jeden měli i v Karolince. Častěji ale hráváme v okolí Prahy nebo v Čechách obecně. Záleží na tom, kde se podaří koncert domluvit. V současné době připravujeme společně s Alfrédem Strejčkem Haydnových Sedm slov vykupitelových. Tato skladba má devět částí inspirovaných biblickým textem. Pan Strejček vždy před začátkem každé části přečte kousek uměleckého textu. Je to projekt, který je aktuální právě teď před Velikonocemi.

V současné době studuješ Hudební fakultu Akademie múzických umění v Praze. Jak takový den studenta HAMU vypadá?
Člověk vstane podle vlastního uvážení a minulého večera. (smích). Buď v sedm, nebo v osm hodin. Po snídani by měl ideálně cvičit, potom jít do školy na přednášku a předměty. Další v pořadí je oběd, pokud se stihne. A potom následuje zhruba čtyř až pětihodinová zkouška s kvartetem a může ještě následovat hodina s profesorem. To už je večer, možná sedm či osm hodin. Takže podle sil, které zbyly, je možné zase cvičit, jít se podívat na koncert či sám na nějakém hrát a potom se dostat rozumně do postele.

Takže program je velmi nabitý. Kolik hodin denně tedy strávíš s houslemi v rukou?
To je velmi správně řečeno. Protože je rozdíl strávit čas s houslemi v rukou a skutečně cvičit. Když se mne lidé ptají, kolik hodin denně cvičím, tak jim odpovídám, že někdy mi to vyjde třeba jen hodinu či dvě denně. Ale housle mám ten den v ruce třeba i osm, deset hodin. Různí se to podle programu. Pokud například jedeme hrát s kvartetem, svůj čas zabere cesta, příprava na místě, zkouška i cesta zpátky.

Na jaké housle v současné době hraješ?
Momentálně mám půjčené housle od Honzy Řezníčka. To je violista Janáčkova kvarteta v Brně. Je to nástroj Vladimíra Pilaře z roku 1973. Jsou to housle, se kterými jsem velmi spokojený.

Chodíváš také na koncerty. Jaká je to pro tebe inspirace?
Záleží na tom, na jaký koncert se jdu podívat. Mohu jít třeba na koncert svých spolužáků – podívat se, jak si vedou. V Praze jsou ale možnosti daleko širší. Výhodou jsou v mém případě také studentské slevy, takže se člověk dostane za rozumnou cenu třeba do Rudolfina. Tam chodívám na kvarteto. I proto, že u nás v okolí není až tolik kvalitní smyčcová kvarteta slyšet. Do Rudolfina chodívám pro inspiraci, jak zvukovou, tak co se hudebních nápadů týče. Je zajímavé sledovat, když máme něco nastudováno my s naším kvartetem a tentýž program hraje nějaká špička ať už z republiky nebo ze světa. Je opravdu moc zajímavé porovnat, jak se s tím popasovali jiní hudebníci a jestli to v našem případě jde ještě dál dopilovat. Což většinou ještě jde. Nikdy to není dokonalé a vždy je co zlepšit. Chodívám si poslechnout také světové houslisty. Například nyní byl v Praze Frank Peter Zimmermann. Nebo můj kamarád Honza Mráček, který nyní studuje ve Vídni, hrál v Praze Brahmsův koncert. To je pro mne také zajímavá inspirace. Je to člověk stejně starý jako já, akorát se ubírá jiným směrem. Pochází z Prahy, z hudební rodiny. V tom měl možná trošku lepší podmínky, než já.

U vás v rodině žádný hudebník není či nebyl?
Ne. U nás se z nejbližší rodiny věnuji hře na nástroj jediný. Jen teď v poslední době babička s mamkou zpívají v lidovém souboru Hafera a velmi je to baví.

Kam všude už ses s houslemi podíval?
Vloni v srpnu jsme získali třetí cenu na Brahmsově soutěži v rakouském Pörtschachu. Takže jsme se podívali do Rakouska. Vloni v květnu jsme byli v Pekingu v Číně, což je největší dálka, kam jsme se dostali. Měli jsme i chvilku čas se po Pekingu projít. Koncertovali jsme na české ambasádě s kvartetem i s Talichovou komorní filharmonií. A pak jsme hráli přímo na radnici města Pekingu. To byla také velmi zajímavá zkušenost.

Jaký máš cíl, co se hry na housle týče?
Mým hlavním cílem je věnovat se aktivně muzice. Hra v kvartetu mě hodně baví. Dá se říci, že jsem čekal na to, až se budu moci takto přidružit ke kvalitním muzikantům a spoluhráčům, se kterými budu moci pracovat na zdokonalení souboru, abychom mohli hrát a koncertovat. Zároveň mě ale také hodně baví učit. A musím říct, že teď mám výborné vztahy s paní ředitelkou i s učiteli z karolinské ZUŠky. Už jsem zde měl dvě taková řekněme školení pro učitele a dá se říct masterclass pro žáky. Setkalo se to s velmi kladným ohlasem. Ti kantoři učí už třeba dvacet let. Mají žáky, kteří cvičí, ale také řadu žáků, kteří necvičí. Tak už jsou z toho unavení. Když přijdu já a těm žákům říkám totéž, co učitelé, jen třeba trošku jinak, je to pro ně povzbuzení. Hlavně se na ně snažím přenést energii, nové nápady. Trošku jiný, nezaujatý pohled. Žáci jsou nadšení a učitelé taky. Někdy ode mne pochytí nový grif, něco, co mohou použít nejen pro žáky ale i jinde. Věřím, že všude jsou šikovní lidé. Učitelé i talentovaní žáci. Jediná nevýhoda žáčků ze Vsetínska oproti jiným je ta, že jsou daleko od „hudební civilizace", která je ve větších městech. Je to vidět i na soutěžích, které většinou vyhrají děti právě z Prahy. To proto, že mají větší možnosti vzdělání, vidí kolem sebe obrovskou konkurenci a počítají s ní. Každému žákovi se nepodaří dostat do Prahy, aby tam nabyl zkušenosti. Proto to chci těmto dětem usnadnit tak, že nemusí oni jezdit do Prahy, ale já jim budu své zkušenosti a nové poznatky přivážet až k nim domů. Stejným způsobem mohu pomoci i učitelům. To je můj cíl. Chtěl bych takových školení zrealizovat více a ne jenom v Karolince.

Jak se ale dívají učitelé v Karolince na to, že jim radí někdo tak mladý, jako ty?
To je úplně správná otázka. Neměli s tím vůbec problém. Nevím, jestli je to tím, že mne znají už odmalička. Nebo přístupem, jaký mám k hudbě já i oni. Učitelé byli rádi, že jsem jim pomohl, žáky povzbudil. Chtělo by to vyzkoušet jinde, kde mne tolik neznají. Pokud se to povede dobře prodat, nemělo by to být vůbec na škodu. Mají učitelé z Karolinky jezdit na školení někam do Prahy nebo Brna, když já mám zkušenost s tím, jak učí profesoři na HAMU, na konzervatoři a mohu to všechno přivézt sem? Ode mne sice zatím nedostanou žádný certifikát, že absolvovali toto školení a asi to jinak vypadá, když jej mají a je na něm podepsaný profesor. Ale dovezu jim znalost, energii, nadšení, trošku jiný styl práce a je už jen na nich, co si z toho vezmou. Rozhodně nikoho nepoučuji stylem: učíš špatně, dělej to jinak. Ale spíše navrhuji, jak by to mohlo být lepší. A říkám, v Karolince se to zatím chytilo výborně a všichni z toho byli nadšení. Budu rád, když se to bude dařit i nadále. To je takový můj sen.

Přišla někdy chvíle, kdy jsi měl chuť s houslemi seknout? Jak se dá takový pocit překonat?
Hodně záleží na tom, u koho člověk studuje, jaké má rodinné zázemí, jaké má okolí. Je úplně jiné, když doma řeknou: vydrž to, cvič, zase to půjde lépe. V tomto byla kouzelná moje babička, která říkala: když mi přijdeš zahrát písničky z Jasénky, a to co máš do hodiny, já ti udělám oběd, jaký si budeš přát. To fungovalo výborně. Je to úplně jiné, než když má člověk partu kamarádů, co řeknou kašli na to, pojď s námi ven, pojďme hrát fotbal a podobně. To období bylo před tím, než jsem se rozhodl jít na konzervatoř. Období, kdy člověk prochází pubertou a hodně se toho v něm mění. Tuším, že to mohlo být šestá, sedmá či osmá třída na základní škole. Ale takové období může klidně přijít i později, prakticky kdykoliv. Měli jsme to tak i na konzervatoři v Brně. V prvním ročníku nás byla hromada nadšených houslistů. Všichni prohlašovali ano, budeme hrát, budeme potom dělat sólově koncerty. Pak jsme ale zjistili, o čem to je. Že je to tvrdá práce a odříkání. A také to, že kvalitních muzikantů je v republice hodně. Prosadit se sólově není pro každého. Jsou varianty, kdy si člověk vytvoří například kvarteto nebo jiný komorní ansámbl, nebo jde hrát do orchestru. Ale na úplně sólovou dráhu musí mít člověk ostré lokty a velmi dobrý základ. A hodně to chtít.

Najdeš si čas i na něco jiného, než na housle?
Snažím se (smích). Člověk studuje, do toho už svým způsobem pracuje a snaží se přivydělat si na studia a život. Těžko se to kloubí, ale je to jen o tom, jak si člověk svůj harmonogram poskládá. Když člověk nemá co dělat a jenom doma lelkuje, není to dobře. A když na druhou stranu nedokáže v práci vypnout, nenajde si čas na další koníček, rodinu či oddechnutí, tak to také není správně. Myslím, že se mi daří vyváženě a lidsky skloubit práci a čas strávený s rodinou a přáteli.

Jan Maceček

- narodil se 1. července 1991 v Novém Hrozenkově

- hře na housle se začal věnovat společně s nástupem na základní školu, navštěvoval Základní uměleckou školu v Karolince
- hrál v cimbálové muzice folklorního souboru Malá Jasénka ve Vsetíně
- zúčastnil se houslových kurzů ve Vysokém Mýtě, pětkrát Houslové Akademie Václava Hudečka, dále kurzů v Písku u Jindřicha Pazdery, Hudební Akademie v Plzni u Stephena Shippse, Cyruse Forougha a dalších
- je absolventem Konzervatoře Brno u profesorů Miloše Vacka a Rudolfa Šťastného
- posbíral řadu úspěchu v několika celostátních soutěžích, například 2. místo v celostátním kole soutěže základních uměleckých škol, třetí, druhé a první místo v Houslové soutěži Josefa Muziky v Nové Pace, čestné uznání třetího stupně na Kocianově houslové soutěži v Ústí nad Orlicí a několika dalších
- byl členem a koncertním mistrem Moravského komorního orchestru, se kterým v roce 2009 vyhrál rozhlasovou soutěž Concerto Bohemia
- studuje na Akademii múzických umění v Praze ve třídě profesora Jindřicha Pazdery.
- je sekundistou Sedláčkova kvarteta, které loni obsadilo 3. místo na Brahmsově soutěži v rakouském Pörtschachu