Láska k přírodě jej neopustila ani v pozdějším věku a od čtrnácti let se aktivně zapojil do kroužku mladých myslivců.

„Tehdy to bylo ve Valašském Meziříčí pod vedením pana Skalíka, který dodnes působí na Hutisku," připomíná Michal Zubíček. Postupně se propracoval až k potřebným zkouškám a stal se aktivním myslivcem. V současné době působí jako předseda Okresního mysliveckého spolku Vsetín.

Netají, že vzrušení z lovu je jednou z věcí, která jej na myslivosti přitahuje. Představuje však jen nepatrnou část.

„Lov je jen třešničkou na dortu. Osmdesát procent naší činnosti je spíše otázkou krmení, starosti o zvěř, vytváření krmných políček a podobně," lící třiačtyřicetiletý myslivec. To mimo jiné představuje desítky a desítky hodin času a také nemalé finanční náklady. Každý myslivec má také svůj obor či zaměření, jež je mu nejbližší.

„Někdo je kynolog a věnuje se psům, jiný rád pracuje s mládeží. Já dělám lovecké střelectví, mám střelnici. Věnuji se také hodnocení trofejí," prozrazuje Michal Zubíček.

Jeho koníček se pro něj nakonec stal i zaměstnáním. Již dvaadvacet let má firmu, která zásobuje myslivce loveckými potřebami z kůže. Dnes má tři desítky zaměstnanců a ve svém oboru patří k největším ve střední Evropě.

„Děláme i výstrojní doplňky pro policii, celníky či Vězeňskou službu. Vloni a letos jsme je dodávali i egyptské policii," prozrazuje Michal Zubíček.

Co se loveckých zkušeností týče, ty má velmi bohaté. „Kromě Afriky jsem byl snad všude," přikyvuje myslivec. Lovil v Rusku a Bělorusku, ve Finsku, Kanadě, Argentině, kozorohy v Mongolsku či divoká prasata v Turecku.

Silným zážitkem podle něj byl lov tetřeva, který u nás téměř vymizel, ale stále je početný v zemích bývalého Sovětského svazu.

„Tetřev toká. Jeho píseň má čtyři části. Nejprve poklepává, pak brousí, následuje výlusk a trylek. Když brousí, na chvíli zcela ohluchne. V tu chvíli musí myslivec přiskočit. Někdy je tak třeba postupně překonat i několik set metrů," líčí napínavý lov Michal Zubíček.

Cení si toho, že myslivost si stále drží pevné tradice. Už několik století, a to zejména v zemích bývalého Rakouska– Uherska. Ať už jsou to rituály pasování do mysliveckého cechu, specifická myslivecká mluva, která se rodila stovky let, či pocty ulovené zvěři.

„Když střelíme srnce, je nemyslitelné nedat mu poslední hryz. Tedy vložit do svíráku úlomek větvičky. Druhou myslivec omočí v barvě zvířete a do západu slunce nosí na pravé straně klobouku. Je to jakési zklidnění. Přece jen zvířeti bereme život, tak by to mělo probíhat s úctou," je přesvědčený Michal Zubíček.

Dodává, že dodržovat tyto tradice, myslivce nikdo nenutí. Dělají to sami nezištně a uchovávají specifické zvyklosti pro další generace.

I díky tomu figuruje myslivost také na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. Například vedle slováckého verbuňku, vlčnovské jízdy králů, valašského odzemku či sokolnictví. Prestižní statut kulturního dědictví přitom v České republice požívá jen devět takových statků lidové kultury.