Potřetí se mu srdce rozbuší, když může hotový model někomu ukázat a sdílet s ním radost z úspěšně dokončeného díla. Alespoň tak svou zálibu vnímá sedmašedesátiletý Miroslav Pajdla z Kelče, jenž s modelářstvím začal před čtyřmi desítkami let.

Na čem teď pracujete?

Dokončuji téměř metr dlouhý model americké bitevní lodě BB 39 Arizona. Musím ho ještě „našpagátovat", tedy doplnit anténní systémy z tenkého rybářského vlasce. Chci to stihnout do konce týdne. Kolegové z Valašského klubu plastikových modelářů v Brumově-Bylnici mě požádali, abych loď představil na mezinárodní výstavě v Kopřivnici. Váhám, jestli ji přihlásit do soutěže nebo pouze vystavit. Spousta modelářů je zdatnější než já.

Proč stavíte právě Arizonu?

Měla pohnutý osud. Japonci ji při útoku na Pearl Harbour v prosinci 1941 potopili. Zemřelo na ní přes jedenáct set námořníků. Na jejím místě nyní stojí monumentální památník ve tvaru písmene „U". Symbolizuje historický vývoj americké ekonomiky - od předválečného růstu přes útok na základnu, který ji dočasně srazil na kolena, až k novému rozvoji. Ve spodní části památníku jsou průzory, jimiž si návštěvníci mohou vrak potopené lodě prohlédnout.

Kolik času jste nad stavbou strávil?

Ve volných chvílích na ní pracuji od konce loňského roku. Je to docela náročné, stavebnice má přes tisíc dílů.

Nezasvěcený by řekl, že stavebnici využijete do posledního dílu. Skutečnost je ale jiná. Proč?

Zhruba třetinu plastových dílů modelář vůbec nepoužije. Namísto nich si koupí kovové hlavně děl nebo takzvané lepty - ploché vyleptané díly z mosazného plechu, určené pro daný typ lodě. Pomocí ohýbačky a dalších nástrojů jim pak dává tvar schodišť, zábradlí, námořních jeřábů nebo radarů. Loď s těmito doplňky působí věrohodněji a vypadá lépe. K dostání jsou také dřevěné paluby, ale ty jsem zatím nevyzkoušel.

Šikovný modelář jistě zvládne vyrobit si některé díly svépomocí. Je to i váš případ?

Není. Také ostatní modeláři tovární díly spíše jen upravují. Málokdo vyhodí ze stavebnice celou palubu a udělá si vlastní, aby na ní nebyl vidět žádný spoj. To jsou opravdoví nadšenci, patřící do republikové nebo mezinárodní špičky.

Podle čeho si vybíráte, kterou loď postavíte?

Stavím modely lodí, které se zapsaly do dějin námořních bitev v Pacifiku a Atlantiku. První byla německá bitevní loď Bismarck, ve své době jedna z největších a nejmocnějších na světě. Přesto ji britské námořnictvo při její první plavbě v Atlantiku v květnu 1941 potopilo. Potom jsem zkusil americkou letadlovou loď Saratoga a švédskou plachetnici Vassa, která proslula tím, že vyplula, na počest krále vystřelila a potopila se. Švédové ji později vylovili a zřídili v ní námořní muzeum. Postavil jsem také americkou bitevní loď BB 63 Missouri, na jejíž palubě Japonci v září 1945 podepsali kapitulaci.

Uděláte občas výjimku a vyberete si civilní loď?

Postavil jsem třeba model francouzské plachetnice s názvem Le Pourquoi Pas?, což v češtině znamená Proč ne?. Sloužila jako výzkumná loď, v roce 1936 se poblíž islandských břehů potopila. Na její počest se také další francouzské výzkumné lodě jmenují stejně. Před čtyřmi lety se robotické miniponorky z Le Pourquoi Pas? měly zapojit do pátrání po černých skříňkách z Airbusu společnosti Air France, který se zřítil nedaleko brazilského Rio de Janeira. Mimochodem, název lodi nevědomky vymyslel syn profesora a polárního badatele Charcota, jehož snem bylo stát se námořníkem. Kdykoli se jej otec zeptal, čím chce být, odpověděl: „Marin, pourquoi pas?" - „Námořníkem, proč ne?".

Sehnat dobrou stavebnici dnes asi nebude problém.

V Česku existuje mnoho e-shopů, kde si můžete koupit stavebnice i doplňky. Co neseženete tam, můžete si objednat v zahraničí. Takhle už mi poštou přišly díly například z New Yorku i z úplně neznámého městečka ve Spojených státech.

Na kolik taková stavebnice přijde? Je to drahý koníček?

Bitevní loď Arizona přišla na čtyři tisíce korun. K tomu jsem nakoupil doplňky za tisícovku. A to nepočítám barvy a ostatní pomocný materiál. Jsou i dražší lodě, jejichž cena se s doplňky vyšplhá na deset tisíc korun. To už je dost peněz, navíc mám stále co dělat. V krabicích čekají další čtyři lodě, až je sestavím.

Která bude první na řadě?

Moje srdeční záležitost jsou takzvané predreadnoughty, tedy bitevní lodě postavené před počátkem dvacátého století. Předcházely moderním plavidlům s větším počtem děl v pancéřových věžích a většinou i s turbínovým pohonem. A protože k modelářství mě přivedl zájem o rusko-japonskou válku z let 1904 a 1905, chystám se postavit model ruského křižníku Varjag, který v bezvýchodné situaci potopila jeho vlastní posádka.

Z vašich znalostí o lodích usuzuji, že také pilně studujete odbornou literaturu.

Dříve jsme věděli, co jsou Stalingrad, Kursk i T 34. Netušili jsme ale nic o bojích v Pacifiku. První vlaštovkou byla kniha Miloše Hubáčka Pacifik v plamenech, která vyšla v roce 1980. To byla opravdová bible modelářů. Až potom vyšly další tituly, včetně cyklu Válečné bitvy, která obsahuje podrobné popisy bitevních lodí. Významným pomocníkem je také internet. Slouží nejen jako zdroj informací, ale také jako burza nápadů a zkušeností.

Jak jste se dostal k modelářství?

V pětadvaceti jsem si přečetl knížku o bojích v Port Arthuru, kde měli Rusové za války s Japonskem svou hlavní základnu na Dálném východě. Když pak firma Revell uvedla na trh nové modely lodí, dal jsem jim v Tuzexu přednost před novými riflemi. Nejprve jsem postavil letadlovou loď, už ani nevím, jakou. Po ní následovaly dvě plachetnice. Ty už jsem zkusil i nabarvit. Použil jsem barvy, které měl děda v šuplíku na natírání plotu, nic jiného nebylo možné sehnat. Jednu plachetnici jsem udělal pro kamaráda, ale spadla mi na zem a totálně se rozbila. Potom jsem si dal třicetiletou pauzu a ke své zálibě se vrátil až po revoluci.

Stále mluvíme o modelech lodí. Auta, letadla, kosmické lodě nebo vojenská technika vás nelákají?

Tanků, děl a bojové techniky byly vyrobeny tisíce kusů. Ale loď je jedna, přitom žila životem tisíců námořníků. To je na ní krásné.

Kosmická loď je ale také unikát.

Také k této oblasti jsem měl blízko, býval jsem vášnivý čtenář sci-fi románů. Kosmická loď je ale jenom roura, ze které trčí antény. Ze stejného důvodu nedělám ponorky, to jsou zase roury s věží nahoře. Nejsou zdaleka tak zajímavé, jako krásně vyvedené válečné lodě.

Plavil jste se někdy na skutečné lodi?

Cestoval jsem trajekty i dvanáctimetrovou plachetnicí.Přestože to byla jednodenní turistická vyjížďka ze Splitu na Hvar a zpět, byl to nádherný zážitek. Držel jsem v rukou také kormidlo, ale mnohem těžší bylo napnout kosatku. Do Chorvatska jsme jezdili na dovolenou každý rok. Moc rád jsem se tam procházel v přístavech mezi kotvícími loděmi.

Nemáte ve svém panelákovém bytě problém s ukládáním postavených modelů?

Zatím ne. Starší modely se časem rozpadly, část jsem rozdal. Ty nové jsem si vystavil ve své pracovně. Problém s nedostatkem místa mě možná teprve čeká. Příští model, do kterého se chci pustit, je nejstarší americká válečná plachetnice Constitution, která sloužila v letech 1797 až 1897 a dnes je v ní muzeum. Model bude tak veliký, že se nevejde ani do skříně od nábytkové stěny. Velikostí i pracností předčí právě dokončovanou Arizonu.

Kterého svého modelu si nejvíce ceníte?

Japonské bitevní lodě Jamato, která se sesterskou lodí Musaši nesla děla ráže 460 milimetrů, největší, jaká kdy byla na moři použita. Patří mezi najkrásnější, zároveň mi ale dala pořádně zabrat. Z její stavebnice jsem vyhodil nejvíce plastikových dílů a nahradil je kovovými.

Co kromě času, zručnosti a nezměrné trpělivosti je ke stavbě modelů zapotřebí?

K modelářství patří také spousta nářadí, včetně lup, pinzet, malých vrtáků, brusek a svěráků, někdy poslouží i obyčejný kolíček na prádlo. A k tomu samozřejmě spousta lepidla a barvy, těch mám čtyři sady.

Zažíváte chvíle, kdy byste s rozestavěným modelem nejraději praštil?

To se mi stává u každé lodě. V takových chvílích se sám sebe ptám, proč se trápím a nejdu raději do hospody (smích).

Co vaší zálibě říká manželka?

Mám štěstí, že mě podporuje. Asi ví, že kdo si hraje, nezlobí (smích). Nikdy mi neřekla „ne", když jsem si chtěl koupit vytouženou stavebnici, díly na lodě a další pomocný materiál, který je také docela drahý. A jezdí se mnou na výstavy.

Kolik modelářů působí v Kelči?

Jsme tři dospělí, ani nemáme svůj klub. Vlastně ho ani nechceme, protože by kolem toho bylo hodně administrativy. Občas se ale sejdeme a poklábosíme o modelech. Každý rok pořádáme v našem kulturním domě výstavu. Dosud jsme si náklady platili sami, letos poprvé jsme sehnali sponzory. Sešlo se zde několik stovek exponátů od modelářů ze Vsetínska a Přerovska.

Zajímají se o modelářství také děti?

Výstava jejich zájem povzbuzuje. Nechodí na ni jenom jako diváci. Někteří jsou rádi, že se s jednoduchými modely, s jejichž stavbou jim často museli pomoci otcové, mohou pochlubit. Za účast dostávají diplom, stavebnici a lepidlo. To je motivuje k další práci. Modelářství je baví, i když žádný kroužek nemáme. Letos tady vystavoval i můj osmiletý vnuk Pepíček, který je mým pokračovatelem.

Děti letos vystavovaly hodně papírových modelů.

Ty jsou nyní na vzestupu. Pro začínající modeláře jsou papírové modely ideální. Osvojí si při tom smysl pro detail, protože model je třeba pečlivě vystřihnout. Na druhé straně odpadá barvení a případný nezdar tolik nemrzí. Stačí za pár korun koupit novou vystřihovánku.

Spolupracujete s okolními kluby?

Mezi naše partnery patří například klub z Brumova-Bylnice. Je velmi dobrý, namísto výstav pořádá soutěže, na kterých modely hodnotí rozhodčí. Spolupracujeme také s kolegy z Olomouce a Přáslavic. Jejich kluby jsou malé, ale jsou to velcí nadšenci. Navzájem se obohacujeme o znalosti a zkušenosti.

Máte vedle modelářství také jiné záliby?

Místní kino. Před šestadvaceti lety se rozpadlo. Jako městský radní jsem prosazoval stavbu nového. Po dokončení jsem se stal jeho vedoucím. Starám se o budovu, objednávám filmy a když je potřeba, tak i promítám. Bohužel, kvůli nástupu digitálních technologií hrozí, že naše kino zajde na úbytě. Klasický pětatřicetimilimetrový filmový pás pozvolna končí. Radnice teď zvažuje, jestli investovat alespoň do takzvané malé digitalizace, abychom mohli promítat alespoň z devedéček a vícevrstvých blu ray.

Miroslav Pajdla

- narodil se před sedmašedesáti lety v Kelči
- v rodném městečku bydlí téměř celý život, krátce žil v Ostravě
- vyučil se důlním elektrikářem
- pracoval v dole, poté jako provozní elektrikář ve Valašském nábytkářském družstvu a Loaně, několik let byl spolumajitelem firmy zaměřené na opravy veřejného osvětlení
- vyhrál kategorii lodí na předloňské soutěži v Brumově-Bylnici, téhož roku v Olomouci skončil druhý
- další záliby: kino, práce na zahrádce, četba literatury faktu, sledování dokumentárních filmů
- životní krédo: Dobré oči, pevné ruce a trošku toho zdravíčka.

Autor: Josef Beneš