Pavel Baričák pracuje osm let v obecně prospěšné společnosti Elim Vsetín. Pomáhá lidem bez přístřeší, ohroženým ztrátou bydlení nebo bydlícím v nevyhovujících podmínkách.

V denním centru se svými spolupracovníky nabízí ohrožené skupině lidí možnost uvařit si, vyprat, vyměnit si oblečení, nebo jen tak posedět či řešit svou situaci se sociálním pracovníkem. Celou dobu od vypuknutí pandemie odolávalo denní centrum covidu. Žádný nakažený pracovník, žádný nakažený klient.

Po roce první nakažený

Po více než roce se objevil první infikovaný. Pavel byl v polovině dubna hnaný do první linie jako jeden z mála pracovníků, který v denním centru zbyl. Zbytek zápasil s covidem doma. V centru běžně pracuje šest lidí a jedna brigádnice.

„Zůstal jsem já, pan vedoucí, terénní pracovnice, která je v centru jen v konkrétní dny a kontaktní pracovnice. Byl jsem poslední sociální pracovník v přímé péči na denním centru k dispozici. To se stalo před dvěma týdny,“ vzpomíná.

Po celý rok před nákazou úspěšně kličkovali.

„Měli jsme hodně štěstí, že se naší službě covid vyhýbal. Občas byli kolegové v karanténě, protože se nakazil některý z rodinných příslušníků, ale nikdy to nepostihlo celou službu. U klientů jsme taky nezaznamenali pozitivní jednotlivce. Neměli nikdy tak silné příznaky, že bychom je museli řešit přes hygienu. Pouze v pár případech, kdy potřebovali potvrzení pro stěhování se do pobytové sociální služby,“ vysvětluje dále.

Bezdomovci jsou imunní

Na odolnost lidí bez přístřeší mají vlastní teorii.

„Myslíme si, že v bezdomovecké populaci je spousta lidí, kteří jsou přirozeně více imunních. Obecně se moc nesetkáváme s nemocnou klientelou. Buď jsou epileptici, nebo přijdou se spáleninou, odřeninou, tržnou ránou či zlomeninou. Ale neřešíme klienty se zápalem plic nebo chřipkou. To jen zřídka,“ popisuje domněnky pracovníků centra.

Přesto řešili krušné chvilky, zejména v době, kdy byli kolegové v karanténě.

„Museli jsme poskládat funkční tým alespoň ve dvou lidech, aby byly zajištěné základní služby denního centra. Už skoro neměl kdo sloužit. Celý rok visela ve vzduchu otázka, jestli budeme moci sloužit další týden. Všechno kolem kolabovalo, uzavíralo se, ale my jsme jako denní centrum pro lidi bez přístřeší jediné na Vsetíně. Doufali jsme, že k uzavření služby nedojde,“ věřil Pavel Baričák.

Covid neřešili

Na začátku byli – jako většina národa překvapení a v nejistotě.

„Když to začalo, v televizi byla permanentní masáž, kolik je nakažených, jak rostou čísla, kolik je úmrtí, až jsme na to byli poměrně alergičtí. Všude samý covid. A pak přijdete do denního centra, kde naši klienti probírají úplně něco jiného. Klasická témata z jejich běžných životů absolutně nesouvisející s covidem,“ připomíná.

„Možná z počátku o pandemii byl zájem a klienty na chvíli zaměstnaly debaty od tom, co je to za nemoc a odkud k nám přišla. Ale postupně to chlapy nezajímalo vůbec, přestalo je to bavit. Ženy to řešily víc, ale spíš v případech, že potřebovaly využít bydlení v azylovém domě. Jinak denní centrum kromě nutných opatření fungovalo zcela běžně jako před pandemií. Člověk si připadal jako v prostředí, kde covid neexistuje, kde to funguje normálně. U nás byl svět normální. Proto jsme se do práce těšili,“ říká dlouholetý pracovník Elimu.

Dodržovali pravidla

To, že rok nezaznamenali v centru jediný případ covidu přičítá dodržování veškerých protiepidemických pravidel.

„Drželi jsme se restrikcí. Několikrát denně jsme dezinfikovali prostory a dodržovalo se pravidlo tří R – ruce, roušky, rozestupy. Používali jsme také rukavice,“ připomíná třicetiletý pracovník v sociálních službách.

Občas fungovali ve ztíženém režimu, někdy chyběl materiál, ale vždycky si poradili.

„Klienty i nás zpočátku iritovaly roušky, nebyli jsme na to zvyklí. Byli jsme i v terénu zvyklí dýchat čerstvý vzduch. Respirátory to ztěžovaly. Museli je mít permanentně nasazené, pouze pokud jedli, si je mohli sundat. Dohlíželi jsme na to a připomínali jim to. Zjistili jsme, že to má efekt a je potřeba roušky nosit. Takže jsme to nepodceňovali. Právě proto jsme se drželi tak dlouho,“ vysvětluje Baričák, který absolvoval přes Český červený kříž dva kurzy pro dobrovolníky, aby mohl v případě potřeby pomáhat v době pandemie zdravotníkům v nemocnicích.

Nemohli pracovat

Covid ovlivnil bezdomovce a lidi bez přístřeší i ve smyslu pracovních příležitostí.

„Díky pandemii byly brigády zrušené. Nemohli pracovat. Měli jsme i klienta, který kvůli covidu přišel o zaměstnání v zahraničí, byl nucen se vrátit do Česka a skončil u nás na denním centru. S hledáním bydlení to bylo složitější jen kvůli vyšetření a testům, ne, že by bylo méně míst,“ podotýká.

V Denním centru Elim už se blýská na lepší časy.

„Aktuálně jsme v situaci, že půl týmu covid prodělalo a půlka je proočkovaná. S končícím dubnem už bychom měli být v plné síle,“ uzavírá Pavel Baričák.