Kancelář, ve které osm let seděl Mitáček, si Libor Netopil během několika týdnů stihl zabydlet. Vitrína, která byla dřív zaplněna různými upomínkovými předměty a dárky pro Ivo Mitáčka, teď září červeně. Je plná modelů hasičských aut z nejrůznějších zemí.

„Dřív jsem je sbíral, ale už jsem od toho upustil. Tohle jsou už jen zbytky," vysvětluje mi Libor Netopil. Teď má prý novou vášeň: motorky. V rozhovoru pro Deník toho na sebe ale prozradil mnohem víc.

Jak jste se jako mluvčí po měsíci sžil se svou novou funkcí?

Jsem z této práce doslova nadšený. Alespoň já ten první měsíc takto vnímám.

Co pro vás bylo nejtěžší, měl jste z něčeho obavy?

Nevím o tom, že bych narazil na nějaké úskalí, měl jsem totiž již jistou průpravu od Ivo Mitáčka. Musím se ale přiznat, že ze začátku jsem měl trochu obavy z novinářů a z toho, jak se mi s nimi bude komunikovat. Občas jsem nějaký ten rozhovor dal, takže nějaké zkušenosti jsem měl. Ale teď je to jiné. Teď je to práce na plný úvazek.

No a naplnily se ty obavy, nebo ne?

Byl jsem velmi mile překvapen, jak ten vztah mezi vámi novináři a námi krásně a plynule navázal. Myslím si, že je to i díky oboustranné vstřícnosti, toleranci a respektu. A abych pravdu řekl, tak jsem hodně svůj vztah k novinářům i přehodnotil.

Takže chcete říct, že doposud jste novináře bral jako ty otravy, co se vám už zase motají pod rukama?

No, asi ano. (Smích.) Pro mě jako vyšetřovatele nebyla média vždy zrovna žádaná. Žádný vyšetřovatel nechce prozrazovat moc ze své práce a nechat nahlížet pod pokličku. Tiskový mluvčí, to je vlastně úplný opak. Tady ustupuje ryze odborná práce mužů v pozadí a nastává naopak více takříkajíc člověčiny, přímého kontaktu s lidmi a otevřenosti.

Proč se vůbec z vyšetřovatele stal mluvčí?

Pokud chcete být dobrým vyšetřovatelem požárů, musíte touto prací žít na sto procent. Je to práce, která se neustále vyvíjí, je odborně náročná, zasahuje do různých oborů lidské činnosti, s obrovskou časovou náročností a velkou mírou odpovědnosti. Sedm let závodního tempa bylo fyzicky i duševně značně vyčerpávající. Dostavil se syndrom vyhoření. I po odborné stránce jsem cítil, že jsem dosáhl asi všech pomyslných met. No a proč zrovna mluvčí? Jsem velmi rád mezi lidmi a rád s nimi komunikuji.

Těmi profesními metami myslíte co konkrétně?

Mimo službu územního a krajského vyšetřovatele jsem působil i v různých pracovních skupinách generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR. Podílel jsem se na vytváření nových metodik a pokynů pro vyšetřovatele v rámci republiky. Působil jsem jako lektor odborných kurzů vyšetřovatelů požárů a podílel jsem se i na přípravě policistů v dané oblasti. Podařilo se mi také absolvovat policejní kurz kriminalistických techniků. Takže v podstatě všeho, co se dá dělat u vyšetřování, toho jsem dosáhl. A najednou přišlo období, kdy už se nebylo kam dál posunout.

Práce mluvčího je ale záležitostí na čtyřiadvacet hodin, stejně jako pozice vyšetřovatele, ne?

To samozřejmě ano. Ale, a teď to nechci zlehčovat, jako tiskový mluvčí zpracuji událost, udělám zprávy, ošetřím média a mám čistou hlavu a jdu dál. Kdežto u vyšetřování permanentně přemýšlíte, zda jste něco neudělal špatně, něco nepřehlédl, neopomenul, nezanedbal, dobře se rozhodl. Prostě pořád si ty případy nosíte s sebou, i domů. Když například udělám v tiskové zprávě chybu, tak ji můžu opravit. Ale u vyšetřování případu se chyba udělat nesmí. Nemůžu z někoho udělat žháře a pak zjistit, že jsem se spletl, že jsem měl prostě špatný den. Je to obrovská míra odpovědnosti vůči lidem.

Když už jste zmínil ty překlepy, v tiskových zprávách… už nějaké byly?

Byly. Ale jsem rád, když mě na to někdo upozorní. Pro mě je to odezva zpět v tom, že vím, že to někdo čte. Navíc to beru tak, že je v tom kus lidskosti. Pleteme se každý. Je to lidské a také přirozené.

Jaké chyby to byly?

Tak samozřejmě i/y. Člověk je totiž už tak navyklý na automatické opravy počítačů, že zapomíná, co se léta ve škole otrocky učil.

Nedávno jsem s kolegy polemizoval nad jednou zprávou. Na konci jsem napsal „Na viděnou". A přišli kolegové s tím, že by se to asi mělo psát dohromady, a začali jsme nad tím dumat.

A co jste vyřešili?

Mně se prostě líbilo, když to bylo zvlášť, tak jsem to tak nechal. (Smích.)

Kdy vás vůbec napadlo stát se mluvčím?

To jsem zrovna lektoroval jeden kurz vyšetřovatelů. Bylo to v období, kdy jsem přemýšlel, jak dál ve své práci. Dostala se ke mně informace, že Ivo Mitáček odchází. Takže jsem Ivošovi hned volal, že bych měl o jeho práci zájem. Následovaly pohovory s vedením a spolupracovníky a bylo to. Takže to přišlo prostě tak nějak samo, v pravý čas na pravém místě. (Úsměv.)

A nebyla práce vyšetřovatele přece jen větší dobrodružství?

Po odborné stránce zajímavá je. Je to vlastně kriminalistika, byť se to u hasičů asi tak nezdá. S touto prací je spojen i takový příjemný pocit, když vyšetřovatel přijde a zjistí, proč požár vlastně vznikl. Pro ostatní je to totiž něco nemyslitelného, jak z té změti popela a trosek dokáže člověk něco vyčíst. Ovšem to se pak musím hodně smát, když se podívám na seriály typu Kriminálka Las Vegas a vidím, co se lidem snaží vštípit do hlavy.

A jak tedy může vyšetřovatel zjistit, od čeho shořel třeba dům, když z něj třeba zbude jen pár trámů?

Na to by se dalo použít jednoho příměru ze Švejka: jde o takové to spřádání jednotlivých nitek. Každý vyšetřovatel musí mít poměrně velký rozsah odborných znalostí, teoretických vědomostí, zkušeností a hlavně by měl mít obrovský cit pro detail. Musí umět komunikovat a naslouchat, a také samozřejmě dojde i na to hrabání v popelu. Musí být osobností, umět improvizovat, rychle a správně se rozhodovat, a také si poradit i s nestandardními situacemi. K tomuto se mi váže jedna vzpomínka na požár stodoly u rodinného domu…

Povídejte.

Vše tehdy nasvědčovalo tomu, že stodolu zapálil syn majitelů, který byl mentálně postižený. Komunikace s ním byla poměrně obtížná. Prakticky jen opakoval to, co jsme mu řekli. Nakonec jsem to pojal jako takovou hru, kdy jsem hádal a on měl vždy obrovskou radost, když jsem se do něčeho strefil. Takže během necelé hodiny jsme přesně věděli i to, kde vzal sirky, kam je položil, kde založil oheň. Je to otázka přístupu.

Krásná práce. A nevadí jiným vyšetřovatelům, že jim teď vidíte pod pokličku?

Sice vidím, ale na druhou stranu je to zase výhodné. Často si z nich utahuji, že vlastně ani nepotřebuji, aby mi cokoliv vysvětlovali, že si příčinu požáru určím sám. (Smích.) Ale vyšetřování mi zůstalo jako takový pěkný koníček. Pokud to bude možné, rád bych splnil slib, že budu pokračovat v lektorování některých hasičských a policejních kurzů s tematikou vyšetřování požárů.

Mají vyšetřování a pozice mluvčího něco společného?

Tady také komunikuji s lidmi, ale v daleko větší míře. I zde je potřeba odhadnout, jak s kterým člověkem mluvit, jak k němu přistupovat. Mám výhodu, že mám i odborné zkušenosti, protože se na mě obrací řada lidí s různými dotazy z „hasičiny", prevence a vyšetřování, které je potřeba zodpovědět. Takže v této práci můžu své dosud získané znalosti velmi dobře zúročit.

Jak dlouho vám trvalo napsat první tiskovou zprávu?

Ty první mi šly překvapivě velmi rychle. Naopak čím více jich píšu, tím je to horší. Protože se je snažím pokaždé napsat trochu jinak, tak nad tím sedím a přemýšlím. Ale postupně zjišťuji, že některé zprávy mají prostě svou šablonu a někdy se tomu opakování vyhnout nedá, i když bych chtěl.

Tak to nechci vidět, co přijde za rok, až budete psát třeba po sté požár trávy…

Tak to já taky ne. (Smích.)

Kolik máte za ten první měsíc ve funkci mluvčího hasičů za sebou výjezdů?

To skutečně nevím. Nejsem typ člověka, který si zakládá na „splněných čárkách". Někdy vyjíždím každý den, jindy se třeba dva dny nic neděje. Navíc práce mluvčího není jen o tiskových zprávách. Je za tím daleko více povinností, o kterých veřejnost ani nemá potuchy.

A jste schopný odhadnout, kolik výjezdů jste měl jako vyšetřovatel?

Když to vezmeme v průměru, tak ročně bývalo v okrese Zlín asi kolem 250 požárů, z toho jsem zpracovával spisy asi na 120 až 130 požárů, z nichž větší část jsem i na místě osobně vyšetřoval. No a pak ještě velké „krajské" požáry. Nó, takže pár požárů už jsem teda zažil…

Vím o vás, že jste bývalý voják z povolání. Jak jste se z armády dopracoval k hasičům?

Po vysoké vojenské škole jsem původně začínal jako ekonom armády. Ale to mě moc nebavilo, protože nejsem kancelářský typ. Takže jsem přerušil studium a šel k útvarům. Začal jsem v Kroměříži u tanků a obrněné techniky. Prošel jsem velitelskými funkcemi, dělal i řidiče a velitele tanku. Takže jsem u hasičů svým způsobem rarita, že mám papíry i na tank (Smích.) No a pak jsem se vrátil na vysokou školu. Po prvním ročníku se mi podařilo dostat do výběrové specializace velitelů průzkumných jednotek. Po absolvování vysoké školy jsem nastoupil k průzkumnému praporu v Kroměříži, kde jsem velel průzkumné četě a pak i rotě. S praporem jsem absolvoval i zahraniční mise v Bosně Hercegovině a Kosovu.

To je tedy hezký výčet a zřejmě i hodně zkušenosti…

To tedy ano. (Úsměv.)

No a proč jste armádu opustil?

Tak to byl i pro mnohé šok, protože já jsem armádou doslova žil. Holt jsem prostě člověk, který má rád určitý řád. (Smích.) Jenomže přišla doba, kdy se v armádě dělo hodně organizačních změn, které se mi ne zrovna moc líbily. Doslova mě odradily. A v době, kdy už jsem jen seděl v kanceláři, maloval plány a rozvrhy a výcvik, který byl vždy výsadou průzkumníků, mizel, jsem si řekl, že tady je má práce marná a odešel jsem. Samozřejmě byly i další důvody, ale to je jiný příběh.

Takže armádě jste dal vale, a co bylo dál?

Pracoval jsem v soukromé firmě jako vedoucí obchodního úseku. Byla to velmi zajímavá a tvůrčí práce, která mi přinesla mnoho zkušeností a také i zkušeností z civilního života. Proto i teď dokážu porovnávat výhody a nevýhody služby a práce v „civilu". A vím, že všude je chleba o dvou kůrkách! Ze své podstaty jsem ale přesto tíhl ke službě a řešil možnost návratu do armády. Musím přiznat, že možný návrat provázelo značné rozčarování a zjištění, že důvody, proč jsem z armády odešel, prakticky zůstaly. Tím jsem definitivně uzavřel tuto životní kapitolu.

A na hasiče jste narazil kde?

Na inzerát. (Smích.) Hledali někoho na prevenci. Vůbec jsem netušil, že to bylo na post vyšetřovatele. A přišlo mi to zajímavé, takže jsem se přihlásil, uspěl ve výběrovém řízení a bylo to. Spadl jsem rovnýma nohama do vyšetřování požárů. Samozřejmě s tím souviselo i doplnění si potřebného vzdělání. Ale stále to gró této práce bylo především o získávání zkušeností.

Z průzkumníka vyšetřovatelem. Není si to tak trochu podobné?

To tedy je. (Smích.) Asi mám holt potřebu něco zjišťovat, zkoumat a shánět. Prostě být pořád v akci. (Smích.)

A to jste tak akční i v soukromém životě?

Vesměs ano. Já si bral práci i domů. Když se něco stalo, sedl jsem do auta a vyjel. Takže rodina se mnou musela mít, a určitě ještě i má, velkou trpělivost. Ale když chci relaxovat, tak sednu na motorku a vyrazím s bandou na cesty.

Ale to je taky tak trochu adrenalin ne?

No to samozřejmě je, ale dá se u něj krásně relaxovat.

Jaký jste jako motorkář?

Mám dvě hesla. První je, že nejezdím rychleji, než lítá můj anděl strážný. A druhé motto zní: Za plyn umí vzít každý, ale ubrat jen ti nejlepší. Neříkám, že občas trochu nezvlčím, ale opravdu se snažím jezdit tak, abych se vrátil zpět, byl k ostatním na cestě tolerantní a jízdu si užil.

Tak a teď poslední otázka. Sedm let vyšetřovatel. To vás po této době přestalo „bavit"? Tak trochu mi to připomíná Ivoše Mitáčka, který má zase své osmiletky. Osm let policista, osm let mluvčí policie, osm hasičů. Vy asi máte své sedmiletky. Takže, co přijde na vás po sedmi letech?

Tak já jsem spíše třináctiletka, tříletka a teď tedy sedmitelka (Smích.) Co bude, nevím. Já se nebráním ničemu. Může se stát cokoliv, třeba znovu to vyhoření. Důležité pro mě je dělat práci poctivě a k prospěchu ostatních.

Jak může Netopil vyhořet? (Smích.)

To asi nejde, co? (Smích.) Ale vážně. Já se skutečně nebráním žádným změnám. Ale u hasičů bych rád stále zůstal. Mám to tu rád. Je to pro mě srdeční záležitost.