Kliknutím zvětšíte„Začal jsem sám od sebe. Nejdříve šindel. Pak jsem dělal dřevěné rýny, koryta až se to postupně vytříbilo v hlavní výrobu – a to jsou hrábě. Dnes už je nikdo nechce dělat, protože je to náročné. Jedny hrábě zaberou celý den,“ usmívá se bodrý chlapík, který je také autorem posezení u zvonice na Soláni.
Celý život žije ve Velkých Karlovicích. Všichni předkové byli podle něho zruční řemeslníci. „Když žijete na samotě, musíte si umět všechno opravit, sám vyrobit. Od hrabí až po šindel. Staříčci byli všichni moc šikovní. A já jsem patriot a udržuju vztah k řemeslům,“ dodává.
Vyrábí, co kdo potřebuje a stále vymýšlí něco nového. „Pružně jsem zareagoval na změnu klimatu a kvůli deštivému roku jsem začal vyrábět sušáky. A až sa počasí zase umoudří a vysvitne slunko, hodím přes sušák hadru a mám z toho slunečník,“ vysvětluje pobaveně František Mužík.
Vyhledávaným stánkem jsou panenky a oblečky, které šije Alena Dynková z Valašských Klobouk.
„Miluju kroje. Mám čtyři syny a chybělo mi strojení. Tak jsem asi před sedmi lety začala sbírat panenky a zároveň na ně šít tradiční kroje. Oblékám je v celé etapě života, od kolébky do rakve. Všechno ve valašském,“ vysvětluje zručná švadlena.
Panenkami přibližuje život na Valašsku. „Vyrobila jsem třeba tetičku u kolovrátku, strýčka s žebřiňákem, ale mám také velký betlém. Cílem je ukázat dětem ať ví, jak vypadá valašský kroj,“ říká Alena Dynková a prozrazuje, že při výrobě panenek a oblečků vychází ze starých fotek o Valašsku.
O kousek dál předvádí tradiční slovenské řemeslo Pavel Adamec, rodák ze Seredě.
„Moje žena je krasličářka. Řekl jsem si, ať nesedím furt v hospodě, že bych měl taky něco dělat. Tak jsem šel do kurzu drátenictví a už třiadvacet let oplétám hrnce, vyrábím různé andílky, zvířátka, věšáky a ozdoby,“ vysvětluje a zároveň mi ukazuje své výrobky na výstavě, která je tu k vidění.
Jeho tatínek byl kovář a zámečník, tak to neměl daleko. A co je na práci s drátem nejtěžší?
„Bolí z toho prsty, ale za ty roky jsem už zvyklý. Večer si vymočím ruky v horké vodě, namažu krémem a je to,“ říká zkušený dráteník z Vizovic.
Na Valašské letokruhy si našel cestu Jiří Šudák, který přijel z Prahy s manželkou a dvěma syny.
„Jsme tu u rodičů ve Vsetíně, vloni jsme jeli na festival na Soláň, letos jsme chtěli vyzkoušet něco jiného. A je to super. Dětem se řemesla líbí a hlavní je, že si je mohou i vyzkoušet. Není to jen o tom prodávat hotové výrobky, ale ukázat jak se to dělá. A k tomu všemu hraje pěkná muzika,“ pochvaluje si, zatímco osmiletý David zápasí u kovadliny s kladivem.
„Ukul jsem si lísteček,“ říká po chvíli a hrdě rozevírá dlaň, aby mi ukázal svůj výrobek. „Zkoušel jsem i hrnčířinu, ale kovařina je zajímavější. I když to trochu bolí, spadl mi kousek rozžhaveného železa do sandály a popálil mi nohu,“ vysvětluje statečně.
O dva roky staršího brášku Martina zase víc bavil hrnčířský kruh. „Je to pěkné, když tak zaboříš prsty do hlíny a něco tvaruješ. Dělal jsem to poprvé, zkusil jsem misku a docela se mi povedla,“ říká spokojeně.
Na dvou scénách se střídají kapely regionální i ze všech koutů Čech i Slovenska. Přesto, že na obrovské louce vedle Balatonu je jako v prádelně, kolem řemeslníků se neustále trousí zvědaví návštěvníci a obdivují jejich um.
Na Letokruzích je k vidění mnoho a dá se sehnat všechno – od kroje přes krpce až po hrábě.
„Je tu oproti loňsku asi dvakrát víc stánkařů a dvakrát víc lidí. Pivo teče, výborný guláš od místních myslivců je tu taky. Celkově je dobrý nápad udělat takový festival. A navíc je to na perfektním místě. Pro turisty super,“ shrnuje domorodec Václav Krystyník.
66
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
