Aby to bylo se vší parádou, auto parkuju hned ve Valašském Meziříčí. Odtud se, jako lázeňský host, nechám přepravit historickým parním vlakem. Krok směrem k nádraží a mně už je jasné, že něco této neobyčejné akci příliš nepřeje. To něco je počasí.

Déšť trochu kazí atmosféru

Spolu s ostatními cestujícími, z nichž značnou část tvoří natěšené děti, nasedám do vlaku. Lokomotiva houká a už se dáváme do pohybu. Za malý moment ke mně přicházejí průvodčí v dobových kostýmech. Jeden z nich Jan Židlík se se mnou dává do řeči. „Jedete historickým vlakem, který je tažený parní lokomotivou Matěj z roku 1948," nešetří informacemi. Prozrazuje, že i jeho uniforma již něco pamatuje. „Jedná se o letní verzi, byla ušitá v roce 1966," dodává Židlík. V Rožnově vysedáme do pořádného lijáku. Snad jen dětem, které si jízdu vlakem náramně užívaly, déšť nevadí. „Nejvíc se mi líbilo, jak se kouřilo z mašinky," prozrazuje svůj největší zážitek z vlaku osmiletý Míša Vašek.

Lázeňská móda je pro dámy výzva

Z vlakového nádraží se vydávám do městského parku, kde se odehrává hlavní program lázeňského dne. Na místě se už, sice pod deštníky, procházejí lázeňští hosté v dobových kostýmech. Na první pohled je vidět, že si na svých oděvech dali záležet. V krásných šatech dorazila také místní Jana Skypalová. „Ctím tradice a lázeňská móda pro mě byla výzva," vypráví, zatímco mi představuje jednotlivé části svého outfitu, mezi nimiž vévodí perličková kabelka po babičce.

Strašná škoda, že neustávající déšť nedovoluje vyzkoušet si množství lázeňských procedur, které jsou připravené na mnoha stanovištích. „Bohužel počasí nám dnes nepřeje, i tak ale doufám, že se alespoň do odpoledne umoudří," věří autor programu a mluvčí Rožnova v jedné osobě Tomáš Gross.

Na prsní čaj panáčka slivovice a malé pivo

I tak se ale odmítám s lázeňským Rožnovem rozloučit, aniž bych alespoň něco z historie neokusila. Po ochutnávce prsního čaje se společně s hrstkou dalších turistických nadšenců, kterým ani všudypřítomná voda nevadí, vydávám na lázeňskou procházku městem na kopec Kozák k „hřibu". Asi hodinovou vycházku komentuje historik Milan Hambálek. Jeho zajímavé vyprávění o bohaté lázeňské historii utíká rychlým tempem a končí na Kozáku, kde si připíjíme slivovicí tak, jak to měli ve zvyku průvodci s lázeňskými hosty i v tehdejší době.

Naše putování zakončuje návštěva místního pivovaru, kde se odměňujeme oroseným pivem. Po návratu do centra dění mé kroky míří do bylinkového inhalatoria, ze kterého se ozývá hurónský smích. Přidávám se k hostům, kteří relaxující na lehátkách a vdechující vůni různých druhů bylinek, přihlížejí a napodobují pohyby předcvičovatelek. Už chápu důvod toho smíchu. Učit se cviky proti zapomnětlivosti či debilitě je prostě komické. Ale umět je, myslím, není od věci…