Plukovník v záloze Karel Kredba se po odchodu z armády vrátil k tomu, co bylo od dětství jeho srdci blízké. K přírodě.

„V mládí jsem šel na vojenskou školu. Nejprve střední, pak vysokou. V té době jsem se rozhodoval mezi armádou a lesnictvím. Z praktických důvodů tehdy zvítězila armáda,“ vysvětluje padesáti osmiletý muž.

Právě práce v armádě ho zavála do Valašského Meziříčí. „Nastoupil jsem tady. V té době se tu rušilo železniční vojsko,“ uvádí rodák z Mladé Boleslavy.

Valašská krajina ho i jeho rodinu zaujala natolik, že se rozhodl se tady nadobro usadit. „Je tu nádherná příroda. Ani nevím, zda tu mám nějaké oblíbené místo. Líbí se mi tu totiž skoro všechno,“ zamyslí se.

Když odešel z armády rozhodl se vrátit k tomu, k čemu ho to táhlo od malička.

„Chtěl jsem být lesák. I když pocházím z Mladé Boleslavy měl jsem příležitost trávit hodně času ve vsi. Rodina mého otce měla totiž hospodářství,“ vzpomíná.

Rozhodnutí zabývat se ochranou přírody dopomohla, jak už to tak v životě bývá, náhoda. „Když jsme tu v devadesátých letech pomáhali s vojáky při povodních, setkal jsem se s lidmi ze svazu ochránců přírody a příležitosti jsem hned využil,“ osvětluje.

Zkušenosti z armády využívá i v nové profesi. Usnadňuje mu to jednání s lidmi i administrativu.

Například často poznám, když někdo blafuje,“ prozrazuje.

S odchodem z armády je smířen. S bývalými kolegy je stále v kontaktu. „Nebylo těžké odejít. Byli jsme na to připravení,“ uvádí.

Když se právě nezabývá ochranou krajiny, věnuje se svým zálibám. „Už mnoho let rybařím. Dřív jsme jezdívali hlavně na Lipno. Ale můj největší úlovek pochází z Valašska. Jedná se o štiku dlouhou sto čtyři centimetrů,“ prozrazuje.

Jako plukovník v záloze by ho mohla v případě vojenského konfliktu armáda ještě povolat. „To by si však museli pospíšit. Za chvíli mi bude šedesát,“ uzavírá Kredba