Jeho vyobrazení můžete také najít na místní bankovce, konkrétně 100 nepálských rupií. Tento park je od roku 1984 také zapsán na seznam UNESCO, pro svoji mimořádnou různorodost fauny a flóry.

Přijíždíme po poledni a již po cestě v autobuse jsem plna údivu. Po třech měsících strávených v krajině poseté horami a terasovitými políčky se dostáváme do nížiny, kde je vidět na kilometry daleko. Připadám si jako na Slovácku, jen pole plná vody a již dozrávající rýže mě ujišťují o tom, že se stále nacházíme v Nepálu. V této nížinné krajině se tak dobře daří rýži a nejen jí, jelikož je zde vysoká vlhkost a teplota se zde pohybuje okolo 30 – 35 stupňů Celsia, a to také ihned pociťujeme i my. Snad jen stín nás může osvěžit, ale jakmile se vyskytneme ve stínu stromu, teplota se vůbec nezměnila, a tak nezbývá než po dobu těchto dvou dnů se s horkem smířit.

Našimi cíly návštěvy tohoto Královského národního parku bylo svézt se na slonovi a spatřit na vlastní oči jednorohého nosorožce. Vydáváme se tedy za naším prvním cílem – projížďce na slonovi. Přijíždíme na místo, kde jsou vytvořeny vysoké dřevené konstrukce jako nástupní a výstupní rampy. Nedočkavě vyhlížíme a během chvíle majestátně přichází zástup slonů, každý je osedlán dřevěným sedlem určeným pro 4 lidi. Usedáme tedy na toto mírně rozviklané sedátko a můžeme vyrazit. Hned podle prvního kroku usuzuji, že slon se nikam nepožene, a tak krok za krokem postupujeme krajinou, napříč řekou až do džungle. Na hřbetu tohoto krásného zvířete jsme v bezpečí před nástrahami džungle včetně nosorožců. Každý ze slonů je veden mužem, který mu sedí za hlavou a pohyby nohou za velikýma sloníma ušima dává pokyny a určuje směr cesty. Chodníček v džungli je zarosten křovím, ale pro našeho slona to není žádný problém, a tak se dostáváme až na velikou mýtinu, kde spatřujeme nosorožce, jak se poklidně pase. Jeho kůže je opravdu hroší, zdá se být jako pancíř, jsem v údivu, že jej můžeme vidět v divočině, v jeho přirozeném prostředí. Nějakou chvíli si užíváme tento jedinečný okamžik a vydáváme se opět skrze džungli na místo, kde naše cesta i započala.

Ubytovaly jsme se v malé chatce v sousedství řeky, kde dle místních žijí krokodýlové. Voda je v toto období zakalená kvůli stále častějším dešťům, tak se s žádným osobně nesetkáváme, naštěstí. V pozdním odpoledni, kdy slunce se chýlí k západu, pastevci zahánějí stáda buvolů z pastvy. I toto krátké osobní setkání s Královským národním parkem Chitwan je nezapomenutelným zážitkem a důkazem toho, že Nepál je tak pestrá země.

Ludmila Heriánová