U jeho zrodu stála Monika Kovářová z Hutiska-Solance, která nejprve spoluzakládala cimbálovou muziku Soláň, ke které později přibyla i taneční složka. Sama Monika Kovářová se přitom k folkloru dostala poměrně pozdě a dalo by se říct, že vlastně náhodou.

Je folklor ve vašem případě rodinnou tradicí?
To bych právě ani neřekla. Muzikanti jsme v rodině asi všichni. To ano. Ale ne zrovna folklorní. Taťka sice hrával na basu v cimbálovce, ale hrál zároveň také v taneční kapele. Mě spíše ovlivnila skutečnost, že na obecní úřad v Hutisku, kde dodnes pracuji, vrátila před lety cimbálová muzika cimbál. Ležel tam nevyužitý. Mne tento nástroj zaujal, tak jsem si jej půjčila domů a někdy ve svých jedenadvaceti letech jsem se na něj začala učit hrát.

To jste tedy začínala poměrně pozdě?
To ano. Předtím jsem chodila do lidušky na klavír a na flétnu. A ještě jsem brnkala na kytaru. To, co mne naučil taťka. Cimbál mne ale lákal a chtěla jsem jej vyzkoušet. Moje spolužačka z gymnázia Míša Bařinová, která je také členkou Soláně, hrála na housle. Spolu jsme nejprve muzicírovali o kytarách, a tak jsme začali i s cimbálem a houslemi. A odtud už bylo blízko k tomu poshánět muzikanty, takže jsme asi po roce společného hraní, založili Soláň.

Takže jste cimbál ovládla velmi brzy?
(smích). No, neřekla bych, že ovládla. Spíše jsem tehdy měla tu drzost, dát do kupy muziku.

Chodila jste k někomu na hodiny cimbálu, nebo jste úplný samouk?
Nejprve mi dávala rady paní učitelka Jiřina Liebermanová-Kuklišínová, která učila cimbál v Ostravě na konzervatoři. Pak se vdala a nyní žije Mexiku. Ale na léto tady vždycky jezdí. Ta mne učila základy. Já jsem totiž zpočátku neměla k cimbálu ani paličky. Tak jsem si obalila tužky vatou a jimi jsem hrála. Navíc jsem hrála poměrně nesmyslně, jednu půlku cimbálu jednou rukou a druhou půlku druhou, což je špatně. Takže po určité době už jsem nestíhala. To všechno mi paní učitelka vysvětlila, dala mi základy. A poradila mi také paní učitelku Růženu Děckou, ke které jsem poté také chodila na rady.

Začínat tak pozdě s tak náročným nástrojem jako je cimbál, nemohlo být jednoduché. Co vás přimělo vytrvat?
Velkou motivací v té době byla cimbálová muzika Polajka, která hrála výborně. Vynořila se tehdy mezi ostatními soubory, které už trošku skomíraly. Polajka, to byl impuls, že bychom to také mohli zkusit.

Takže jste stála u zrodu cimbálové muziky Soláň?
To určitě. Z původních členů jsem tam už jenom já a právě Míša Bařinová. Ostatní už se postupně obměnili. Ze začátku s námi prim hrál Lukáš Španihel, kterého jsem si vyhlédla na gymnáziu. Můj bratr hrál na basu a Honza Tomčík, který v současné době už žije v Praze, hrál na violu. To byla první sestava v roce 1990. Bylo to v listopadu. Mám pocit, že konkrétně dvacátého třetího. Pamatuji si to, protože jsem po určité době začala psát i kroniku souboru. Dnes už máme několik svazků.

Pamatujete si první veřejné vystoupení?
V tom by mi asi nejvíce pomohla právě ta kronika. Ale pamatuji si, že na jedno z prvních vystoupení jsme dostali pozvání hrát v klubu pro nějakou herečku. Byl to devadesátý rok, těsně po revoluci. Ta herečka byla Jiřinka Švorcová, což pro nás byl dost velký šok. V podstatě se jednalo o sraz komunistů s Jiřinkou Švorcovou. A my jsme k tomu hráli. Mimochodem jsme jako honorář dostali reflexní propisky s logem KSČM. (smích) Ale jinak jsme začínali nejspíš na Hutisku. Za půjčení cimbálu jsme tam vždy odehráli nějakou akci.

Na Hutisku jste tedy také zkoušeli?
Ano. Ze začátku u nás doma, u našich rodičů. I když se jim tedy zpětně divím. Protože v začátcích naše hraní muselo být šílené. Ale vydrželi to. Rodiče mi nikdy v ničem takovém nebránili. A byli trpěliví. Navíc tatínek, sám muzikant, měl myslím i radost, že se muzice věnujeme.

S taneční složkou začala muzika spolupracovat také hned od svého vzniku?
To ne. Spolupráce vznikla později a spíše náhodou. Hráli jsme na svatbě mého kamaráda Pavla Trčky, který tehdy tančil v Javořině. Ani jsme tehdy příliš nepomýšleli na to, že bychom mohli mít i tanečníky. Na svatbě jsme ale mimochodem potkali také Pavla Ptáčka, kterého jsme rovněž přizvali ke spolupráci. A tak jsme vlastně získali naše první dva páry. Pavla Trčku s jeho ženou Pavlínkou a Pavla Ptáčka s Ivou Trčkovou, což je sestra od Pavla Trčky. Takže to byl takový rodinný podnik. Později se počet navyšoval. Dnes je nás muzikantů jedenáct a tanečníků je asi čtyřiadvacet.

Za dobu fungování muziky – máte v paměti nějaké hraní, které vám z určitého důvodu utkvělo či na něj ráda vzpomínáte?
Těch hraní bylo strašně moc. Ale docela ráda vzpomínám na zájezd v Anglii, kam nás pozvali muzejníci. Bylo to v devadesátém třetím roce a měli jsme s sebou tanečníky z Javořiny i Radhoště. Bylo to po všech stránkách veselé. Silný zážitek z poslední doby byl festival v Pardubicích. Nejprve den před odjezdem nahlásil houslista vyvrtnutý kotník, pak při prvním vystoupení si kotník vyvrtla tanečnice, další kolega si strhl nehet. Další den si jeden tanečník vyhodil rameno. Takže děcka už zkoušeli na pódiu stylem, že rovnou hlásili: zdraví dopředu, kriplové do druhé řady. Soubor byl v hrozném stavu. Asi stárneme a už bychom toho měli nechat.(úsměv)

Které jiné země vedle Anglie jste ještě navštívili?
Byli jsme na festivalech v Řecku či Německu, s muzikou pak v Rakousku a ve Španělsku. Určitě také v Polsku a na Slovensku. Byli jsme také v Itálii na pozvání hraběnky Nosticové, která je naprosto úžasná osoba. Pozvala nás i do svého sídla, kde jsme tančili a zpívali na zahradě. Byla z nás zřejmě trochu na větvi, protože naši tanečníci jsou ve všem velmi bezprostřední. Jeden se ji například zcela bezděky zeptal, v jakém jazyce se s hrabětem hádá. Na to asi není zvyklá, spíše na samé oficiality. Otázka ale měla opodstatnění, pan hrabě totiž mluvil šestnácti jazyky. Všechny soubory a účastníky na festivalu obešel a v jejich rodném jazyce je pozdravil.

Jaké tradiční akce se souborem pořádáte?
Ke tradičním akcím se již patnáct let řadí Cymbál, který pořádáme v Zašové. Svým způsobem je velmi netradiční. Je vždy tématicky laděný. Další pravidelnou akcí je podzimní Muzicírování ve skanzenu, na které si vždy zveme hudebního hosta. Snažíme se pozvat takového, který tady v muzeu nebývá často. Letos bude Muzicírování 7. září a hostem bude cimbálová muzika Friš z Ostravy. A malou tradicí se stává také náš soukromý festival, který vymysleli manželé Bařinovi asi tři roky zpátky. Jmenuje se Rok na fši a koná se v jejich chalupě ve Vidči, kde nyní zkoušíme. První ročník byl veselý. Dá se říct, že to byl valašský rok ve zkratce. Každou hodinu jsme střídali jiný zvyk. Začínali jsme masopustem, za hodinu byli velikonoce, za další jsme stavěli máj a za další hodinu jej zase káceli. Předloni byl Zemědělcův rok na fši, vloni bylo téma pohádkové.

S cimbálovou muzikou jste natočili několik CD. Kolik jich bylo?
Tuším, že jich bylo osm. První byly robotné písně na albu Nebude nám dycky tak. To jsme se poprvé potkali s panem Janem Rokytou. Následovala dvě CD s koledami, žertovné písně na desce A tož jakú, potom deska Valašské pěsničky, jedno dětské CD a poslední Bylo lásky, bylo. A deska, kterou mám já osobně nejraději, se jmenuje Dobře je s muzigú. Natáčeli jsme ji v době, kdy jsme asi patnáct let fungovali ve stejné, ustálené sestavě. Myslím, že tehdy jsme byli hudebně na vrcholu a muzika dýchala hodně pospolu. Ale je to jen můj pocit. Každý muzikant to má jinak.

Pouštíte si někdy jen tak pro sebe CD Soláně?
Jen velmi zřídka. A vždycky z toho pak mám „tři dny deprese". My tam totiž každý slyšíme svoje chyby a říkáme si, co jsme měli zahrát jinak.

Vzpomněla jste pana Jana Rokytu. S ním jste spolupracovali při natáčení všech CD?
Ano. Výjimkou bylo CD Gajdovali gajdoši, na němž jsme se také podíleli několika nahrávkami. To mělo jiného režiséra. Jinak u všech našich CD byl režisérem Jan Rokyta. Jednak proto, že měl nejlepší představu, jak by to mělo vypadat. A také to určitě byl největší odborník v oblasti lidové písně. Navíc k nám měl velmi příznivý vztah. Takže to byla dobrá spolupráce. Někdy byl sice drsný, ale to si on mohl dovolit.

Plánujete, či už dokonce připravujete další album?
Je sice pravda, že už u posledního jsme se zařekli, že zatím žádné další točit nebudeme. Že si dáme delší pauzu. Ale je pravda, že postupně doprodáváme tituly, které máme. Asi čtyři jsou už beznadějně vyprodané. Takže nás to asi dříve či později donutí, natočit další. Ale je otázkou, s kým bychom desku točili, když pan Rokyta už není. Zemřel asi měsíc potom, co jsme dotočili poslední desku. Musí to být opět někdo, komu bychom důvěřovali, jako Janu Rokytovi.

Vy jste vedoucí muziky Soláň. Jaké to je, řídit muzikanty?
Musím říct, že jsem měla štěstí na dobré lidi. Funguje mezi námi pohodová domluva, bez problémů. Asi jsme všichni naladěni na stejnou vlnu. Můj taťka také vedl muziky, ve kterých hrával a první rada, kterou mi dal, byla ta, že si musíme nastavit mantinely a v jejich dodržování být důslední. Takže já se snažím jednat na rovinu a říkat, co si myslím. I nepříjemné věci. Ostatní to respektují a funguje to. Jsme schopni se domluvit. Například jsme se shodli, že se nikdy nestaneme například součástí Folklorního sdružení ČR. Já nemám ráda dogma v jakémkoliv směru. Takže my si vše děláme po svém. Samozřejmě se snažíme hranice nepřekračovat. Muzikantské věci držíme v mezích folkloru. Ale lidé se chtějí pobavit, vystoupení nemusí být upjatá. Proto se snažíme zapojovat humor. Konkrétně na Cymbále se hlavě tanečníci vždycky vyřádí.

Co vás na folkloru nejvíce baví?
Zrovna nedávno jsem nad tím uvažovala. Jednou v jiném rozhovoru, se mně tehdy Karel Prokeš ptal, proč jsem se naučila zrovna na cimbál. Já jsem odpověděla, že kdybych tehdy na obecním úřadě našla místo cimbálu třeba baskytaru, možná bych dnes dělala úplně jinou muziku. Já vlastně folklor ani příliš neposlouchám. Doma raději poslouchám jazz, nebo vážnou hudbu, třeba Bacha, Mozarta. Ale pokud je folklor poctivě udělaný a je v něm kus kumštu, líbí se mi. Folklor je živelný, niterný, velkou roli v něm hrají emoce. V lidové písni lidé vyzpívávali své pocity. Hodně mne také baví hra na cimbál a baví mě též upravovat písně, psát aranže. I když se s tím někdy mořím.

Neuvažovala jste tedy, že se pustíte i do jiného žánru?
Zatím ne, ale kdo ví? Naposledy mi na narozeniny muzikanti z legrace věnovali trumpetu. Tak na ni teď zkouším hrát. Ale musím říct, že je to velmi těžký nástroj. Tóny z něj sice vyloudím, ale prozatím jiné, než bych chtěla. Ještě jsem nepřišla na to, jak to udělat, abych hrála to, co chci.

Najdete si kromě muziky čas také na něco jiného?
Píšu básničky. Vydala jsme i knížku. Sbírka se jmenuje Něco jako básně. Fotografie ke knize dělal můj spolužák z gymnázia Jakub Sobotka. Většina básniček vznikla právě v době, kdy jsem byla ještě na gymnáziu. A dlouho byly u ledu. K tomu, že bych s nimi mohla něco udělat, mě postupně přiměla až Jarmila Halamíčková, bývalá ředitelka knihovny v Rožnově, která vedla rožnovské Amatérské poetické divadlo. Já jsem byla také jeho členkou. Hrávali jsme mimo jiné také pro dětský domov v Zašové. Říkala jsem si, že když už mám básničky vydat, tak jedině v tom případě, že z toho bude nějaký užitek. Takže jsem to udělala tak, že celý výtěžek z prodeje knížky, byl věnovaný dětskému domovu. Kniha vyšla před šesti lety.

Bude i další sbírka?
Básně píšu dál, ale jestli z toho bude zase nějaká knížka, to nevím. Dál píšu mimo jiné proto, že na vydání první knihy mi přispěl taťka. Ale řekl tehdy, že to není příspěvek na toto konkrétní vydání, ale až na další.

Jak byste charakterizovala své básně?
Vesměs jsou hodně milostné a o životě. A asi jsou povětšinou také hodně smutné. Líbí se spíše ženám.

Když se ještě vrátíme k vaší divadelní kariéře, jaké bylo vaše působení v Amatérském poetickém divadle?
Většinou se jednalo o divadelní představení, která byla poskládaná z poezie. Já jsem z poetického divadla odcházela, když vznikla muzika Soláň. Musím přiznat, že ze svého herectví jsem neměla dobré pocity. Protože jsem hrozný trémista. V muzice se to ztratí, tam jsou kolem vás další lidé. Ale stát sama na pódiu… K posledním dvěma představením jsem už také proto dělala spíše jen hudební doprovod. Ale byla to dobrá parta. V té době byl Rožnov poměrně divadelní město.

Co děláte, když si chcete odpočinout?
Když si chci odpočinout, tak ráda chodím po horách nebo cestuji. To je pro mne nejlepší relax.

Myslím, že na závěr si ještě můžeme dovolit pozvánku: kde mohou lidé vás a soubor Soláň v nejbližší době vidět a slyšet?
Nejblíže to bude v zahajovacím pořadu na festivalu Rožnovská valaška šestého června. Dvacátého června zase budeme dělat Svatojánskou noc na Soláni a o den později Svatojánskou noc v rožnovském muzeu v přírodě.

Monika Kovářová

- narodila se 21. ledna 1969
- pochází z Hutiska-Solance
- absolvovala gymnázium v Rožnově pod Radhoštěm
- učila se hrát na klavír a flétnu, později připojila také cimbál, který se stal jejím hlavním nástrojem
- stála u zrodu cimbálové muziky Soláň z Rožnova pod Radhoštěm
- působila v rožnovském Amatérském poetickém divadle
- vydala sbírku poezie pod názvem Něco jako básně
- pracovala jako matrikářka, nyní zastává post ekonomky