O strastech a hrůzách života v táboře i návratu do vsi, ze které nezbyla než jediná hrušeň, vyprávěli ve středu manželé Kalibovi a manželé Nešporovi žákům Základní školy Žerotínova ve Valašském Meziříčí. Poté všichni společně zasadili posla naděje výhonek naroubované lidické hrušně.

Maminka Miroslava Kaliby Miloslava se narodila v roce 1922. Ve 20 letech ji odvezli do tábora v Ravensbrücku. Přežila, stejně jako její maminka a sestra. O utrpení svým dětem moc nevyprávěly.

„Nechtěly nás asi zatěžovat. Maminka se rozpovídala až ke vnoučatům, ale spíš jako informaci: já jsem to prožila a vy byste to měli vědět,“ popisuje Miroslav Kaliba a začíná vytahovat příběhy lemované beznadějí, bolestí, ponížením a smutkem.

„Po nějakém náletu, kdy se nesmělo pracovat a muselo být zhasnuté, si maminka na noční směně lehla na šicí stroj a zaspala. Najednou se rozsvítilo, ženy začaly pracovat. A protože tam nebyla dozorkyně, nechaly ji spát. Dozorkyně se najednou objevila, uviděla ji a přivolaný Němec jí dal takovou facku, že na měsíc ohluchla,“ vzpomíná na matčino vyprávění.

„Taky nám povídala, že na vlastní oči viděla, jak nějakou Polku, která udělala v očích Němce nepravost, zabili. Esesman jí normálně propíchl nůžkami krk. Nebo paní Nešporová. Seděla u šicího stroje tři roky. Jednou zlomila jehlu a zmlátili ji tak, že dva dny nemohla chodit.“ dodává.

Školákům na Žerotínce vyprávěl, jaký život v koncentračním táboře byl.

„Děti dnes vůbec nevědí, co to byla ubikace. Koncentrák není pionýrský tábor. Měli slaměné boty, přes zimu dřeváky a nějaké ponožky, které si uštrykovali ze zbytkových látek,“ popisuje Miroslav Kaliba.

Hrůzy prožívaly ženy a děti při čekání po odvlečení z Lidic v budově kladenské reálky. Tři dny trávily na ploše o velikosti školní jídelny, kde se tísnilo tři sta lidí. Dvě stě žen a sto dětí. I nemluvňata. Na slámě. Jen tři umývadla a dva záchody.

MATKY UVĚŘILY SLIBŮM

Připomíná také silný okamžik oddělování dětí od žen.

„Uvěřily slibům, že se s dětmi potkají. Přijely do tábora, vystoupily z vlaku, šly po krásné silnici, mezi borovicovými lesy, všude kolem vilky, tam uviděly jezírko, no krásná letní idyla. Myslely si, jak se budou mít dobře. Došly k bráně, nastoupily na apelplac a najednou Němky v uniformách, se zbraněmi, psi štěkali. A brána se zavřela. Ony se ptaly kde jsou děti? Dívali se na ně jak na blázny toto je pracovní ženský tábor. Tady nikdy děti nebyly a nebudou.“

Celé tři roky ženy z Lidic nevěděly, co se ve vesnici stalo a kde mají nejbližší.

„Maminka se dozvěděla, že Lidice jsou vypálené a muži zastřelení, až když se vracely z tábora 1. června 1945. Na přechodu v Cínovci stály ony, legionáři, všichni plakali a nikdo jim nedokázal říct, že jejich muži jsou už tři roky po smrti,“ tlumočí vzpomínky syn nejstarší žijící lidické ženy.

Vzápětí vysvětluje poselství, se kterým přijeli na Valašsko.

„I když v Lidicích propuklo to šílené zlo, přesto jeden z živých organismů, strom, to přežil. A my ho můžeme jako symbol rozvážet do dalších měst, aby poskytoval informaci, že tento národ, tato země i lidé jsou schopní se obrodit a žít dál,“ říká Miroslav Kaliba.

ZNIČILI VŠECHNY STROMY

Antonín Nešpor, další z potomků přeživších žen, je iniciátorem symboliky Posel naděje. Do Valašského Meziříčí přivezl z Lidic stromek, který je pro něj stejně památečný, jako je památná lidická hrušeň.

„Tento stromek je slabý, jak vidíte, jako palec silný. V témže věku byla jeho matka, když přišla o svoji korunku poté, co rozmetali kostel a nějaký kámen korunu utrhl. Zůstal jen pahýl. Němci vytrhli všechny ovocné stromy, aby se už nikdo nemohl upamatovat, kde Lidice byly,“ připomněl Nešpor.

 „Od památné hrušně bereme mladé výhonky a roubujeme je na podkladek. Věnujeme je lidem, kteří mají zájem si u tohoto stromu připomínat historii Lidic. Předpokládám, že když jste nás o strom požádali, budete tak činit i vy. Děkuji vám,“ pronesl ještě před zasazením hrušně na zahradě školy Antonín Nešpor.

Symboliku hrušně připomněl také předseda oblastní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu Alois Martinek.

„Posel naděje, to je smysl dnešní pietní akce. Vítězství dobra nad zlem, to je poselství této hrušně. Symbolizuje porážku zla, kdy i příroda nad tímto zlem spolu s lidmi zvítězila,“ řekl směrem k početnému davu přihlížejících.

NA OBNOVĚ LIDIC SE PODÍLELI I MEZIŘÍČANÉ

Starosta Valašského Meziříčí Robert Stržínek vzpomenul historickou propojenost města s Lidicemi.

„Tři valašskomeziříčští architekti se podíleli svými návrhy na poválečné obnově Lidic. Projektovali novou zástavbu této zničené vesnice. Jsem rád, že dnes můžeme propojit tyto dvě obce také fyzicky tímto krásným stromem, který nám všem bude připomínat pohnuté válečné osudy,“ pronesl.

Ještě než začaly dopadat první lopaty hlíny na kořeny stromku, přiložili k nim přítomní tubus se vzkazem pro budoucnost. Obsahoval věci, které patří k Valašskému Meziříčí, jako zpravodaj či odznak, a věci patřící ke škole.

ŽÁCI ZANECHALI VZKAZ

To hlavní, co tubus ukrývá, jsou ale vzkazy žáků sedmé třídy.

„Jeden si tu dovolím ocitovat, než ho vložím do schránky. Upozorňuju, že ho psali sedmáci a tak mě zaujal, že jsem se s jeho obsahem chtěl podělit,“ prohlásil ředitel školy Milan Knápek a vzkaz budoucím generacím se rozlehl po zahradě.

„Lidi si uvědomují, ve které době žijí. Začněte studovat a rozvíjet kulturu a važte si toho, co máte a dobu, ve které žijete. Mějte rozum a cit, amen.“

DOJEMNÁ CHVÍLE Silným okamžikem, který vehnal slzy do tváří mnoha přítomným, bylo kladení oblázků ke kmeni hrušně se jmény a věkem lidických dětí, které běsnění nacistů nepřežily.

„Oběťmi lidické tragédie byly také děti. Vzhledem k tomu, že jsme základní škola a vy, děti, tu chodíte, rozhodli jsme se, že symbolicky vyjádříme památku tím, že posbíráme oblázky od soutoku naší řeky Bečvy. Na každý oblázek napíšeme jméno dítěte a věk, ve kterém zemřelo. Také na Valašsku bylo vypálených několik vesnic, ženy a děti odvlekli, případně zastřelili. Je to pro nás symbolické,“ promluvil ředitel Milan Knápek k žákům školy.

Pak už do ticha zněla jména jednotlivých dětí a kamenů kolem kmene přibývalo: „Pepa Brejcha, pět let, Pepa Bulina, dvanáct let, Anička Bulinová, čtrnáct let, Jarka Bulinová, jedenáct let, Jiřík Čermák dvanáct let, Míra Čermák, osm let, Boženka Čermáková, deset let, Jirka Frühaut, čtyři roky, Jituška Moravcová, dva roky…“