„Mám strach, běž první,“ říká mi u vleku kamarádka. V ruce drží gumový kroužek, ke kterému je lanem připevněný člun. Poté, co vidíme malé děti, které se neohroženě vrhají do sněhového koryta, se trochu zastydíme. „Když ony, tak proč ne my?“ bleskne nám hlavou.
Nasedám do barevného kruhu poblíž vleku, jenž mě má vyvézt na kopec. To by šlo, pomyslím si, když můj člun stoupá na vrchol a já se můžu kochat krajinou, lyžaři a vším možným. Dobře, občas se některý ze člunů uvolní a je na neohroženém vlekaři vrhnout se zachránit pasažéra i za cenu svého života. Přeháním… je ale pravdou, že se z mladíka zapojujícího čluny k vleku stává otloukánek, když mu téměř každý „sjezdař“ kopne do nohou.
Zpátky k jízdě. Konec vleku je náhlý. Překonávám kopeček, člun se odepíná a já mířím vstříc dráze. Zatočím se jednou, dvakrát, jedu pozadu, bokem, čelem. Člun se natřásá a občas se nebezpečně přiblížím k vrcholku sněhového koryta. Pro okolní pozorovatele se to možná zdá přehnané. Zas tak velkou rychlost čluny nemají. Když se ale člověk posadí přímo do něj, je to adrenalin.
Po několika zatáčkách a otáčkách trať končí. Stejně náhle jako začíná. Občas některý z člunových jezdců překoná dolní zátarasu v podobě sněhové kopy. Pokud je rozjetý opravdu pořádně, o několik sekund později mává svým drahým z blízkého potůčku. To se ale nestává. Dojezd je celkem bezpečný. Pokud se ovšem jezdci stihnou vypakovat z malého plácku dříve, než je dohoní další neohrožený sjezdař.
Většinu lidí pak víc než samotný sjezd přemůže smích. Postupně si do člunů nasedají kromě dětí i jejich rodiče. Zabaví se celá rodina. Kdo by přitom řekl, že k dobré náladě stačí sjet kopec na gumové duši.
Upřímně musím přiznat, že absolvovat dráhu jen jednou rozhodně nestačí. Nic se ale nemá přehánět. Pro přecitlivělé jedince by pár jízd znamenalo nějakou dobu bez sezení. Bohužel pro ně nejsou totiž dna člunů polstrované.
