Kolibiska – jak se areál bude jmenovat – předčí rozlohou všechny ostatní areály rožnovského skanzenu: Dřevěné městečko, Mlýnskou dolinu i Valašskou dědinu.

„V nich prezentujeme, mimo objektů samotných, například řemesla a život na vesnici. Do celkového obrazu Valašska nám ovšem schází komplexně představit i tehdejší život ve zdejších horách,“ říká architekt Jan Kraut z Metodického centra pro muzea v přírodě.

PASTEVECTVÍ, EKOLOGIE I VÝROBA SÝRŮ

Uvedené napraví Kolibiska, která přiblíží dnes téměř zaniklé a přitom zcela unikátní krajiny horských pastvin a samot. Dojde na tématiku horského pastevectví, ale také na ekologii a péči o krajinu.

„A nezapomeneme ani na výrobu sýrů,“ ujišťuje Jan Kraut.

Areál bude začínat za Valašskou dědinou a potáhne se úbočím Karlova kopce a na loukách pod ním až dozadu ke Klůzovskému potoku. Inu, oživení zaniklé krajiny si žádá prostor.

„Momentálně jednáme s městem o možnostech vstupů do Kolibisk přes městské pozemky od Mlýnské doliny a přímo od Jurkovičovy rozhledny, kde začíná jedna z pastvin. Toto propojení by bylo určitě přínosné,“ je přesvědčený architekt Kraut.

HÁJOVNA, PAJTA A DVĚ DESÍTKY DALŠÍCH STAVEB

Pracovníci Valašského muzea plánují v Kolibiskách rozmístit na dvě desítky staveb z oblastí od Jižního Valašska až po Těšínsko. Vedle řady menších kolib či chlévů také dvě kompletní usedlosti a hájovnu. Největším objektem bude pajta, tedy velký chlév pro ovce.

„Víme o jedné, která byla dokonce čtyřicet metrů dlouhá. Ta naše bude o kousek menší, i tak se do ní vejde expozice i zázemí pro návštěvníky,“ popisuje Jan Kraut.

V areálu se objeví původní přenesené objekty, u nichž je potřeba jen nahradit špatné trámy. Budou zde i kopie existujících stavení a také vědecké rekonstrukce. Třetí případ znamená, že řemeslníci pouze na základě starých plánů, kreseb či fotek v archivu znovu postaví objekt, který už dávno zanikl. To je příklad zmiňované pajty, kterou už nikde v krajině nenajdete.

„V prvé řadě si ale přejeme zachovat vzácnou stavbu takzvaně ‚in situ‘, tedy tam, kde patří. Stavíme proto kopie. Teprve když to na původním místě z různých důvodů nejde, jednáme o transferu do muzea,“ přibližuje Kraut.

ZAŽÍVÁME KOLONIZACI, JAKO NAŠI PŘEDKOVÉ

Samotné objekty jsou však někdy až to poslední.

„Vzniknout totiž musí pastviny, pěšiny, úvozy, ohrady, políčka i hromadiska, tedy hromady kamení, jak je lidé nosili z políček na kraj lesa. Mnohdy začínáme v hlubokém lese a názorně si procházíme celým procesem kolonizace, jak ho ve zdejších horách zažívali naši předkové v minulosti,“ líčí architekt.

STOLETÉ VÝROČÍ V MUZEU NESTIHNOU

Příprava nového areálu vyžaduje vypracování bezpočtu stran projektové dokumentace, odborných podkladů a studií. Souběžně chystají pracovníci muzea v depozitáři jednotlivé objekty, další zaměřují a stěhují z jejich původních míst. Několik je jich už dnes vidět prozatímně umístěných nad Valašskou dědinou.

Dokončení celého areálu ale ještě nějaký čas potrvá. Postavit kolibu jde celkem rychle, náročné jsou ovšem nové cesty, sítě či požární vodovod. A především vybudování kulturní krajiny trvá dlouho.

„Za jednu sezonu neuděláte z lesa rozkvetlou louku, na přírodu se nesmí spěchat,“ vysvětluje Jan Kraut.

Valašské muzeum v přírodě bude za pět let slavit stoleté výročí založení, nový areál si však jako dárek ještě nenadělí. Pokud vše půjde podle plánu, hotová Kolibiska se budou otevírat v roce 2027. Je ovšem možné, že muzeum už dříve nabídne speciální prohlídky, při nichž lidé do chystaného areálu nahlédnou. Možná právě při oslavách stoletého výročí.