Sirotci s hnědým kožíškem a bílou náprsenkou, kterým je přibližně jeden měsíc, se mají čile k světu. Vyžadují ale důkladnou péči.
„Každé dvě hodiny, ve dne i v noci, je pomocí injekční stříkačky krmím speciálním mlékem pro koťata dovezeným z ciziny, potom následuje masírování bříšek. Mateřské teplo mláďatům nahrazuje pelíšek obložený plastovými lahvemi s teplou vodou a vystlaný ovčí vlnou,“ popisuje Dvorská, jež v minulosti pečovala například o ježky i poraněné nebo opuštěné ptáky.
Veverčí sourozence čeká brzy cesta do Stanice pro záchranu volně žijících živočichů v Bartošovicích na Novojičínsku. Až povyrostou, tamní pracovníci je vypustí do velké voliéry s dalšími veverkami. Až se naučí soběstačnosti, vrátí se zpět do přírody. Případy, kdy veverčí mláďata potřebují cizí pomoc, bývají poměrně časté.
„Na rozdíl od ostatních savců, kterých bychom se neměli dotýkat a raději je nechat na místě, veverku je třeba šetrně vzít a odnést třeba k nám do Valašského ekocentra nebo do stanice v Bartošovicích,“ doporučuje Jitka Dvorská a vysvětluje důvody: „Jakmile mládě opustí hnízdo, klesá jeho tělesná teplota. Matka je považuje za nemocné, odvrhne je a ono uhyne.“
