Pokud zrovna nepracuje ve své veterinární ordinaci, volný čas tráví se zvířaty v záchranné stanici v Hošťálkové. Se dvěma dobrovolníky tam pečují o sto zvířat, která se nemohou vrátit do volné přírody.

Kde se zrodil samotný nápad založit záchrannou stanici pro zvířata?
Jednou jsem, jako dítě na základní škole, našla v lese mládě drozda. Vzala jsem si ho domů a starala se o něj. Lidé v okolí si všimli, že máme ochočeného ptáka a začali nosit další. Pak už jsem začala studovat „veterinu" a celé se to rozjelo naplno. Když bylo zvířat hodně, rozhodli jsme se celé organizaci dát nějakou podobu. Oficiálně jsme tedy založili záchrannou stanici, která funguje od roku dva tisíce sedm. Nejprve jsme měli zvířata všude kolem rodinného domu, pak jsme je přesunuli do Hošťálkové. V okolí jsme jedna z mála záchranných stanic. Nejblíže jsou Bartošovice u Nového Jičína, pak až Buchlovice, Němčice nad Hanou a Přerov. Nepatříme však pod národní síť záchranných stanic, dostali bychom národní podporu, kterou v současnosti nemáme.

O kolik zvířat se v současnosti staráte?
Momentálně máme kolem sto zvířat, počty se ale neustále mění. Lidé něco přinesou, něco naopak vypustíme, takže počet je nestálý. Probouzí se také jaro, zvířata začnou mít mláďata a počet se nám opět rapidně zvýší. Nejvíce máme krkavcovitých ptáků, pak jsou u nás i nějaké sovy. V záchranné stanici ale nemáme jen zvířata z volné přírody, staráme se o koně, kamerunské kozy a ovce.Objevil se u nás také nosál a medvídek mýval. Většinou si lidé takové zvíře pořídí, nevědí co s ním, a pak se objeví u nás za branou. Přinášejí nám také různé hady. Chováme tak dva a půl metru dlouhého hroznýše nebo krajtu, která měří metr a půl. Teď na podzim nám policisté nosili houfně ježky, měli jsme jich kolem pětatřiceti. Bylo jich opravdu požehnaně. Kromě dvou nám přežili všichni, což je docela zvláštnost, protože ježci brzo hynou. Často nám je lidé přinesou pozdě, jsou načervenalí a natolik osláblí, že se špatně dávají do kupy.

Starat se o sto zvířat, to musí zabrat značnou dávku času. Pomáhá vám někdo s péčí o zvířata?
O krmení a péči se starám většinou sama, mám ale dva další pomocníky. Pomáhá mi také rodina, když potřebuju někam odjet. Nejezdím na dlouho, na dovolené jsem nebyla několik let. (smích) Pokud přece jen vyjedu, tak na pár dní po republice, proběhneme hrady, zámky a rychle zase domů.

Říkala jste, že vám nalezená zvířata lidé často vozí. Jaký je nejlepší způsob dopravy?
Pokud má člověk možnost, jsme rádi, když nám zvíře nálezci dovezou. Ušetříme tím pohonné hmoty, peníze, které pak můžeme věnovat zvířatům. Pokud je k nám dovezou, neměli by například dravce dávat do klece po andulce, protože se zvyšuje riziko zranění. Nejlepší je papírová krabice nebo dřevěná bedna, nehrozí v ní zranění a má tmu.Mezi časté úrazy patří sražení autem nebo dokonce vlakem. Jednou nám volal strojvedoucí, že se mu podařilo srazit čápa. Zvířata se také mohou popálit o sloupy s vysokým napětím. Pravdou je, že popáleniny jsou jedním z největších problémů.

Co děláte se zvířaty, která vám nálezci přivezou?
Některá zvířata mohou mít parazity, kterých se nejprve zbavíme. Pak je dáme do karantény, aby nám nenakazila ostatní zvířata. Pokud je potřeba provést operaci, ihned si je převážím na sál. Pokud je předpoklad, že se zvíře bude vypouštět ven, umístíme je do velké voliéry, kde se rozlétá. Až je pták připravený, tak jej pouštíme.

Jaká je úspěšnost návratu do volné přírody?
Většinou je to kolem padesáti procent.

Ostatní zvířata si zájemci mohou vzít domů?
Zájmový chov je trošku problém. Na všechna zvířata, která zůstanou u nás v zajetí, musíme mít povolení. Z tohoto důvodu se běžně zvířata do soukromých chovů nedostanou. Většinou zůstávají u nás. Dáváme je do párů a používáme je jako náhradní rodiče pro osiřelá mláďata. Pokud k nám zvíře více přilne, tak s ním jezdíváme na ukázky a výukové programy.

Vaše programy jsou poměrně známé, pravděpodobně bude o ně velký zájem…
To je pravda. Apelujeme na to, aby se nás objednali nějakou dobu dopředu, protože zájem je docela velký. Pro mateřské a základní školy také děláme výukové programy. Nepořádáme ale sokolnickou show, protože řada ptáků létat nemůže. Dříve jsme dělali i sokolnické, přírodovědné a chovatelské kroužky pro děti. V Hošťálkové jsme několikrát pořádali přírodovědnou soutěž „Po liščí stopě", která měla už v prvním roce poměrně velký úspěch. Organizovali jsme také přírodovědný tábor. Nejprve jsme měli strach, že nenaplníme ani jeden turnus, nakonec jsme je měli čtyři.

Navštěvují vás i přímo v Hošťálkové?
Ano, do loňského roku k nám návštěvníci chodili po menších skupinkách. Kolem našeho rodinného domu jsme neměli tolik místa, proto jsme na podzim přestěhovali zvířata do Hošťálkové. Máme zde výběhy pro koně a obrovské voliéry, snad se nám letos podaří ještě další vybudovat. Pokud se nám letos podaří postavit příjezdovou cestu a chodníčky mezi voliérami, rádi bychom pořádali exkurze a výukové programy přímo u nás.

Při práci se zvířaty je zvýšené riziko úrazu. Máte z nějakého zvířete vyloženě obavy?
Ne, žádné zvíře mi nedělá problém. Prakticky odmala jsem nosila domů všechno možné, ať už to byla užovka hladká nebo různí brouci. Rodiče se mnou měli občas krušné chvíle. (smích) Běžné škrábance mám, ale naštěstí se nikdy nestalo nic horšího. Člověk musí být opatrný, protože často přicházím do kontaktu s divokým zvířetem, které se brání. Podobné riziko hrozí také v ordinaci. Pokud mě kopne kráva, může to být daleko horší než škrábnutí od dravce. (smích)

Pokud někdo chce chovat dravce, měl by mít také sokolnické zkoušky?
Sokolnické zkoušky nejsou úplně nutné. Pokud chce člověk s dravcem lovit a požívat jej sokolnicky, musí mít myslivecké a následně sokolnické zkoušky.

Nevylučuje se sokolnictví a myslivectví?
Sokolnictví a myslivectví by mělo jít ruku v ruce. Když se dělají sokolnické lovy, musejí s mysliveckým spolkem spolupracovat, aby k honitbě dostali povolení. Není to tak, že by se spolky vzájemně nenáviděly. Dříve mezi myslivci převládal názor, že všechno, co má zahnutý zobák, patří sundat z oblohy. Dnes už snad takový názor není.

Stále existuje skupina lidí, která považuje záchranné stanice a zoologické zahrady za nepřirozené. Domnívají se, že upírají svobodu zvířatům…
S těmito názory jsem se setkávala docela často, obzvlášť když jsem pracovala v zoologické zahradě. Zoologická zahrada obecně slouží lidem, aby viděli, jak dané zvířátko vypadá. Záchranná stanice je spíše o etickém pohledu. Člověk se v přírodě roztahuje a zvířatům ubírá prostor. Stavíme budovy a elektrické vedení. Zvíře pak může narazit do skla, spadnout do komína, nebo se popálit o dráty. Člověk jim v podstatě takové nepříjemnosti způsobuje, proto by se měl o zvířata postarat. Nerada bych to přirovnávala k člověku, ale stejně jako se postaráme o postiženého člověka, tak bychom se měli postarat i o zvířata.Otázkou jsou hendikepovaná zvířata bez nohy, křídla nebo se sotva nažerou, v těchto případech je lepší utracení.

Z toho pramení další otázka. Jak se pozná, že je lepší zvíře utratit?
Pokud převažují negativa, kdy by zvíře trpělo, je taková volba lepší.

Slovenské útulky přechovávají psy nějakou dobu a po čase je utratí. Několikrát jsem se setkala s názorem, že by se takový zákon měl prosadit i u nás. Co si o tom myslíte?
Pravdou je, že útulky jsou přeplněné. Pořád to je lepší, než aby toulaví psi běhali po vesnici nebo městě. Určitě je dobré, že tyto organizace a instituce existují. Bohužel na tom nejsou po finanční stránce zrovna nejlíp, i když se je město snaží podporovat. Každá pomoc je pro ně dobrá, což vnímáme také u naší záchranné stanice. Zvířata u nás nestrádají, snažíme se jim dát maximum, ale pokaždé jsme rádi za pomoc. Část nákladů pokrýváme z enviromentáních programů, z velké části to financuji sama. Zkrátka někdo utrácí za své koníčky, já své peníze vkládám do zvířat.

Myslíte si, že platí známé pořekadlo „Jaký pán, takový pes?"
Asi to tak bude, docela často se s tím v ordinaci setkávám. (smích) Lidé si v poslední době vybírají rasu psa podle módních trendů. Border kolie je docela aktivní pes, někteří lidé si ji pořídí do paneláku a chodí s ní ven na vodítku. Naopak aktivní lidé chtějí sportovat a pořídí si malé plemeno, takový pejsek nevyběhne na Lysou horu. Samozřejmě se může stát, že to jorkšírský teriér ujde, ale pak se to na nich podepíše. Někdo má velké plemeno, celý týden ho má zavřené, o víkendu si na něj vzpomene a jede s ním na hory. Právě tímto psi trpí, postupně jim to ničí klouby, protože mají výrazné nárazové zatížení. Pokud si tedy vybíráme psa, měli bychom zvážit své aktivity a možnosti. V ordinaci se setkávám s nezvládnutými psy, na kterých je vidět nedostatek pohybu.Svou aktivitu si pak vybíjejí neposlušností.

Když se stane nějaká nehoda a bojový pes zaútočí na člověka, začne se opět řešit, jestli by lidé na něj měli dělat zkoušky. Co si o tom myslíte?
Někdo mluví o bojových a nebojových plemenech, ovšem tak to není. Do ordinace mi chodí lidé se stafordy, pitbully a jsou to naprosto úžasní psi. Majitel ví jak na ně, jsou zvládnutí a je to velký mazlíček. Pokud ten pes není zvládnutý, útočí a zakousne se do někoho, má větší sílu. Když to blbě řeknu, zranění je po něm horší. Stejným způsobem může být agresivní kokršpaněl, border kolie nebo jezevčík. Pokud se budeme bavit o zkouškách, tak by se musely dělat i na německého ovčáka, který při nevhodném držení může být také nebezpečný. Nejde to úplně rozdělit, na které plemeno by se měly dělat zkoušky.

Zvířata jsou i často náladová…
Nálady určitě mají. Když ráno přijdu mezi zvířata, která máme řadu let, poznám, jestli jsou v pořádku. Pokud se mi něco nezdá, ihned si je beru na vyšetření. Občas se stane, že před odjezdem na výukový program nejsou ve své kůži. V takovém případě je nenutíme a necháme je raději doma. Jednou se mě ptali lidé, jak zvířata ochočujeme. Marně jsem se jim snažila vysvětlit, že ochočení zvířat není náš cíl. Pokud chce být zvíře s člověkem více v kontaktu, tak s ním začneme pracovat. Dáváme mu krmení z ruky nebo si ho bereme na ruce. V opačném případě ho dáme s někým do páru a necháme je ve větší voliéře.

Pravděpodobně se vás lidé také ptají, proč jsou dravci během vystoupení upoutáni za nožky.
To je docela častý dotaz, ale dravcům to nijak neuškodí, jsou na to zvyklí. Pes má přece také obojek a kůň ohlávku.

Existuje ideální období, od kdy se dravec, či zvíře může začít cvičit?
Nejohebnější jsou mláďata. Když se k nám dostane mládě, které se do přírody nebude moct dostat, můžeme cvičit. Na to jsou skvělí krkavcovití ptáci, často pak člověka začnou považovat za svého partnera. Od malého ptáčátka jsem si vychovala káně, mělo zlomené křídlo a hned mě začalo brát jako maminku. Skřeky se mě snažilo zavolat, v dospělosti se mnou chtělo hnízdit, takže mi postavilo hnízdo. Když přijde někdo druhý, začne jej napadat, protože si mě brání. U mláďat se toto vypěstovat dá, u větších ptáků to je problém. Nikdo by neměl začínat tím, že si dravce koupí. Existují lidé, kteří mají dost peněz a pořídí si například jestřába. Tak to nejde. Takový člověk potřebuje mít někoho, kdo ho povede. Je důležité, aby nadšený chovatel porozuměl přírodě celkově. Pokud takový dravec uletí, může ublížit. Není to jako chovat rybičky, ovšem nerada bych shazovala chovatele rybiček, i tato péče je náročná.

Nejsem si jistá, jestli to můžete prozradit, ale chovají lidé v našem regionu zvláštní nebo spíše exotická zvířata?
Chovají a je jich poměrně hodně. Dříve to člověk ani nevěděl, protože se s nimi tak nechlubil. Když jezdím po terénu, vidím, co mají lidé doma a úplně by to mít neměli. Občas lidé najdou nějakého dravce nebo sovy a nechají si je doma. Není to legální, ale stává se to.

Máte vytoužené zvíře?
Vždy jsem toužila mít orla, tento sen se mi splnil. Blízký vztah jsem měla ke koním, prvního jsem si pořídila v osmnácti letech. V současné době jich mám pět.

Kamila Křupalová

- se narodila 14. dubna 1984 ve Vsetíně
- po gymnáziu absolvovala Veterinární univerzitu v Brně
- v současné době pracuje ve své veterinární ordinaci v Ratiboři
- od roku 2007 otevřela záchrannou stanici, která od konce loňského roku sídlí v Hošťálkové
- v záchranné stanici se s dvěma dobrovolníky starají o sto zvířat
- pro veřejnost a školy pořádají vzdělávací programy, kde se návštěvníci mohou dozvědět spoustu zajímavostí ze světa zvířat

Autor: Zuzana Vyškovská