Jsou setkání, která trvají třeba jen pár minut, a přesto se zdají být nekonečná. Naproti tomu jsou setkání, při kterých čas plyne rychle jako voda v potoce a člověk by si naopak přál, aby nikdy neskončila.

Setkání s panem Vladislavem Jurčákem bezpochyby patří do druhé uvedené kategorie. Jedenaosmdesátiletý „valašský kmocháček" z Lutoniny je nevyčerpatelnou studnicí vtipných a zajímavých příběhů, plných setkání se známými osobnostmi, muzikanty, zpěváky, herci, malíři. Jeho vyprávění by se dalo naslouchat dlouhé hodiny a popsat jimi desítky stránek papíru.

Kromě toho, že už v mládí přivoněl k lidové muzice, je rovněž dlouholetým fotografem, přispívá rovněž do regionálních časopisů Podřevnicko či Valašsko. Známým se stal také díky originálním poštovním známkám, které vytváří ze skutečných fotografií známých i méně známých osobností. Ze stovek tváří můžeme jmenovat například Jiřího Suchého, Vlastimila Brodského, Bolka Polívku, Zdeňku Straškrabovou, Jarmilu Šulákovou, Martina Hrbáče, hokejisty Jaromíra Jágra či Karla Rachůnka, řadu českých olympioniků české olympioniků a celou řadu dalších významných umělců a sportovců.

Kde vznikl ten nápad tvořit právě poštovní známky pro známé osobnosti či přátele, například k životním jubileím či zvláštním příležitostem?

Nejprve jsem dobrých padesát let fotografoval. Úplně vážně. Až do svých sedmdesáti let. Měl jsem už pět samostatných výstav. Poslední byla ve Vizovicích v září v roce 2007. Pak jsem ale fotografovat přestal a najednou jsem nevěděl, co s časem. První impuls mi dal jeden kamarád, který dělal koláže. Jmenoval se Miroslav Horníček. Říkal mi, nechceš to také zkusit? Já na to, že nechci, nerozumím tomu. Druhý podnět byl můj další kamarád, který tady sedával a občas u mne i přespával a stejně tak i já u něho na chatě – jmenoval se Vlastimil Brodský. A jedenkrát, když mi psal, přelepil známku a dal místo ní můj obličej. A ono to došlo správně. A já jsem přišel na to, že bych mohl vyzkoušet dělat známky z fotek. Že jsou to vlastně takové drobné koláže. Velmi se to rozmohlo. Už jim mám tolik, že to přestávám zvládat. Dnes už jich dělám míň. Jen lidem, které mám rád, a kterým to dělat chci.

Kolik jste jich vyrobil?

Došlo to tak daleko, že jsem i se známkami skončil u pěti výstav. Poslední byl k mým osmdesátinám a byla v Senátu České republiky. Tam to jedna paní spočítala a zjistila, že je tam devět set osmdesát známek. Ale to už byl jen výběr z celkového množství. Nikdy jsem to vlastně nepočítal. Ale minimálně patnáct set jsem jich vyrobil.

Nedílnou součástí vašeho života je bezesporu folklor a lidová muzika. Prozraďte něco o vašem vztahu k hudbě.

Můj hudební vzor byla vždy cimbálová muzika Technik. Jejího vedoucího Jana Rokytu jsem ještě jako malého u nás v Jasenné vozil v kočárku. Muzika Technik, to bylo něco, co už podle mého soudu dál nešlo překonat. Já jsem je obdivoval. Jan Rokyta o mne vždycky říkávala, že jsem muzikant "náturista". Vážil jsem si toho.

Ve které muzice jste hrával?

Já jsem měl stálou muziku ve Vizovicích, ale to mi nějak nestačilo. Tamní hudebníci se pořád drželi jen místních lokalit a hráli jen vizovské písničky. A když jsme pak někde vystupovali a přišel nějaký strýc s přáním, ať mu zahrajeme něco jiného, my jsme nedokázali pořádně zahrát třeba slováckou písničku.

Takže jste hledal jinde?

Ano. Utíkal jsem, kde se dalo. Kde byla basa, tam jsem si vrzl (smích). Kromě cimbálové muziky ve Vizovicích, také v cimbálové muzice Dřevnica, jejímž jsem byl i zakladatelem při Ústavu národního zdraví ve Zlíně. Domovskou kapelu jsem měl také v Liptále, protože jsem pětadvacet let pracoval v tamním výrobním družstvu Lipta. Hrával jsem i s muzikou Dubina. Všude jsem hrál basu a vždy jen podle vlastních uší. Asi jsem je měl dobré.

Tím celý výčet končí?

Zahrál jsem si také s bratry Mlčákovými, nebo Rudolfem Magdonem, kterého si velmi vážím. Dlouhá léta jsem hrával v cimbálové muzice Vsacan. Se Vsacanem jsem také zažil dva nejkrásnější zahraniční zájezdy. Jeden do Bulharska a druhý do Itálie. Za jednu z nejlepších cimbálových muzik jsem ale tenkrát považoval Jasénku se Zdeňkem Kašparem. V té jsem málem také hrál.

Málem? Proč to nevyšlo?

Nabídku nastoupit do muziky Jasénka jsem dostal právě od Zdeňka Kašpara. Musel jsem se mu tehdy velice omluvit a odmítnout jej. Říkal jsem mu: Když vy hrajete všechno z not a to není nic pro mě.

Kdy jste vlastně s muzikou začal?

To bylo zajímavé. Svým způsobem díky mé nejstarší sestře. Když jsem chodil do Jasenné do školy, budovala se u nás tenkrát Baťova dráha, která dodnes není dokončená. Lidem, kteří tam pracovali, a kteří tady měli takové dřevěné lágry, jsme říkali táboráci. Dělali tam všichni, kteří chtěli jít k Baťům. Jeden z těchto táboráků k nám chodil na mléko. Otec měl dvě krávy. No a tento táborák se seznámil se sestrou a později se z něj stal můj švagr. Byl z Podivína, vynikající muzikant. Založil tady dechovku. Nástroje tehdy kupovali za mouku. Švagr učil asi šest kluků z vesnice na housle, tak já jsem se k nim přidal. Hrával jsem Malátovy sešity, musel jsem cvičit a to mně moc nebavilo. Ale dobré základy jsem získal. Pak se mi ovšem stala nehoda, když jsem se při sekání haluze sekl do prstu. Od té doby jej nemohu pořádně ohnout.

Takže s hrou na housle byl konec…

To ano, ale po muzice jsem pokukoval pořád. Měl jsem své vzory. Hrozně se mi líbil například pan učitel Javorek, co hrával na basu a také staříček Viktoříků v Jasenné. Sám jsem si svoji první basu pořídil za pět set korun. A naučil jsem se hrát také kontry na violu.

Přejděme k vašemu občanskému povolání, čím jste chtěl být? Splnilo se to?

Já jsem chtěl být vždycky malíř. Jít na uměleckou průmyslovku. Když jsem vyšel z vizovické školy, můj otec zjistil, že jeden sochař z Jasenné, Stanislav Mikuláštík, se přestěhoval do pohraničí. Tam pracoval ve sklomalířské škole. S mým otcem se domluvili, že bych tam mohl také studovat. Pořád ale nepřicházela žádná pozvánka. Až později přišla pozvánka z Ledvic u Duchcova, že jsem byl přijat jako keramický učeň. Byla to fabrika na technický porcelán. Prostě onen sochař na mne zapomněl. A že teď mají ve škole plno, ale kdybych se rok učil v Ledvicích, tak mne potom přijmou. Tak já jsem do keramičky nastoupil. Byl jsem ale pořád nemocný. V okolí byly jen povrchové doly, špatné ovzduší. Nakonec jsem utekl domů. Takže se ze mne žádný malíř nestal. Ve Zlíně jsem se vyučil topenářem.

A jako topenář jste i pracoval?

Vystřídal jsem různá zaměstnání. Až se jednou naskytla možnost nastoupit na uvolněné místo správce Domu umění ve Zlíně. Díky našemu vizovickému cimbalistovi, který tam pracoval a vzal mne tam. Tam jsem si přišel na své. Poznal jsem za šest let mnoho významných umělců, přičichl i ke klasické hudbě. A také jsem se tady zdokonalil ve fotografování. Fotil jsem všechny sólisty, co zde za mého šestiletého působení vystupovali. Vytvořil jsem prakticky celý archiv takových snímků. Jednou večer jsem například fotografoval mistra Josefa Suka. Fotokomoru jsem měl pod schody a hned ráno jsem fotografii nesl do Naší pravdy. Nebylo to jako dnes. Tenkrát se ještě pracovalo se štočky. Fotografování jsem později využil také ve výrobním družstvu Lipta Liptál, kde jsem pracoval dlouhých pětadvacet let. Nafotil jsem celý katalog výrobků.

Kromě muziky a tvorby netradičních známek také píšete, je to pravda?

Psal jsem povídky z dětství. Toho se chytili moji přátelé z pozlovického hotelu Ogar a chtěli mi k sedmdesátinám udělat publikaci. Když viděli ty povídky, rozhodli, že se to bude jmenovat střípky z dětství. Nakonec toho nebylo na celou knížku, spíše na brožuru. Já jsem mezitím psal články k 750. výročí Vizovic a Lutoniny. O tom, jak tady fungoval kroužek a o jeho založení, psal jsem o muzice a příběhy z dětství. Přispíval jsem také do regionálního časopisu, který se jmenoval Podřevnicko. Tyto články také sebrali a vydali a já jsem byl rád. Tu knihu ale dělali tak dlouho, že jsem ji nakonec dostal až rok po sedmdesátinách. To ale vůbec nevadí, je to pěkné.

Mnozí lidé vás znají pod přezdívkou Valašský kmocháček. Jak jste k ní přišel?

To díky další etapě mého života. Jako fotograf jsem se před lety stal zakládajícím členem sdružení Valašský názor. Tam ale nebyli jen fotografové, ale představitelé různých uměleckých směrů a žánrů. No, a protože jsem mezi nimi byl nejstarší, dostal jsem přezdívku kmocháček.

Vladislav Jurčák

• narodil se 12. dubna 1932 v Jasenné
• žije v Lutonině
• je muzikantem a fotografem
• tvoří originální koláže a vlastní poštovní známky s tvářemi nejen známých osobností
• je zakládajícím členem umělecké skupiny Valašský názor, která mu udělila titul „kmocháček"
• publikuje v regionálním časopise Podřevnicko a občasně také ve vlastivědné revue Valašsko