K rozhovoru jsme se posadili do zahrady domu, který šikovný řemeslník rekonstruuje po své prababičce. K příjemnému povídání nám Roman Mikuš uvařil čaj z čerstvě natrhané máty z vlastní zahrádky. Osladil jej domácím medem.

Roman Mikuš si přes své mládí vydobyl pevné místo mezi valašskými řezbáři. Svými díly, zejména precizně vyvedenými sochami dravých ptáků, dokazuje nesporný talent a cit pro dřevo a přírodu. Jeho výtvory jsou k vidění například ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, ale krášlí také mnohé soukromé sbírky majitelů v celé České republice i v zahraničí.

Řezbářskému řemeslu se věnujete třináct let. Co bylo prvním impulsem, který vás k práci se dřevem přivedl?

Dostal jsem se k tomu ve třinácti letech ve Vsetíně, kde byl řezbářský kroužek. Nejprve mne zaujala tvorba mého kamaráda, který jej navštěvoval. V tu chvíli jsem se do dřeva zamiloval a rozhodl se navštěvovat stejný kroužek také. Začal tvořit první vlastní díla. Dodnes je mám schovaná. Jsou to jednoduché obrázky, květiny, rybičky.

Jak vám šla první díla od ruky. Dá se říci, že se u vás hned projevil talent pro dřevořezbu?

Myslím, že zpočátku nám to šlo všem stejně. Vytvořené věci nejprve vypadaly hodně amatérsky. U všech bez rozdílu. Až po čase, když u toho člověk vydržel, se začal smysl pro ztvárňování určitých motivů projevovat.

Láska ke dřevu se poté promítla i do výběru řemesla?

Ano. Byl jsem ovlivněný tím, že jsem měl a mám rád dřevo a obecně práci s ním. Snad kromě chystání dřeva na zimu (smích). Takže jsem si vybral stolařinu. Mohl jsem sice tehdy zvolit i umělecký směr, ale nechtěl jsem. Nikdy jsem totiž nevěřil, že by mne to mohlo někdy živit. Chtěl jsem se naučit klasické řemeslo a dřevořezba měla být jen okrajovým zájmem. Ještě donedávna jsem pracoval jako nábytkář. Ale postupem času mne řezbářství stále více naplňovalo a začal jsem také mít více zakázek v tomto směru. I díky tomu, že jsem se dostal na různé jarmarky, kde se toto řemeslo prezentovalo. Dostal jsem se do pozice, kdy jsem byl, jak se lidově říká, jedním zadkem na dvou židlích. V jednu chvíli už jsem nestíhal ani v práci, ani doma. Takže jsem se poměrně nedávno rozhodl živit čistě jen řezbařinou.

Na co se ve své práci nejčastěji zaměřujete?

Mne vždycky zajímala příroda a měl jsem ji rád. Proto také nyní dělám hlavně přírodní motivy. Valašské krajinky, chaloupky, dřevěnice a starou architekturu.

Máte mezi současnými nebo dřívějšími řezbáři nějaký svůj vzor?

Konkrétního člověka jako vzor nemám. Co se uměleckých směrů týče, líbí se mi antická tvorba a sochy z toho období. I když postavy sám příliš neumím, ale chtěl bych se k tomu jednou propracovat. Nejvíce nyní tvořím sochy zvířat.

Mám dojem, že právě sochy zvířat, zejména pak dravých ptáků, vám „udělaly" jméno. Proč jste se zaměřil právě na dravce?

Líbí se mi, co symbolizují v přírodě. Jsou to vznešení ptáci. A dobře se mi vyrábějí. Už jsem přišel na to, jak znázornit například peří. Přiznám se, že jsem to zatím u nikoho jiného neviděl. Našel jsem si vlastní způsob, jak je budu ztvárňovat.

Byl ještě i jiný podnět?

První zakázku na dravce jsem dostal symbolicky od paní Jestřábové, která chtěla sochu jestřába pro svého manžela. To byl můj první dravec. Dříve jsem si myslel, že byl krásný. Ale nyní, když se na fotografii sochy po letech podívám, vidím chyby. Dravých ptáků, orlů či sov, jsem už udělal možná padesát kusů. Všechny už jsou prodány. Zbyly mi pouze dvě, které si prozatím chci ponechat.

Opravte mne, jestli se mýlím, ale ztvárňování dravců není mezi řezbáři příliš rozšířené…

Dá se říct, že je to tak. Že v tomto směru je má tvorba trochu jiná. Většina řezbářů, alespoň z mého pohledu, vyrábí spíše betlémy a menší postavičky, figurky. Sochy zvířat až tolik k vidění nejsou. Asi jsem se chtěl odlišit. I proto jsem začal dělat dravce.

Bylo třeba se na jejich výrobu speciálně připravovat, například studovat anatomii ptáků?

Určitě. Dravé ptáky tvořím vždy podle fotografií. Snažím se, aby socha byla v pohybu. Aby měla svého ducha. Proto si vždy vyhledávám fotky, na kterých je dravec zachycený v nějaké zajímavé situaci a snažím se předlohu napodobit. Pořád ale cítím, že mám rezervy. I když se výsledek může zdát pěkný. Vidím prostor k růstu.

Takže platí, že každý autor musí být se svým dílem nespokojený?

Ano. Ta nespokojenost tam je. Abych nezakrněl, dokážu se na své dílo dívat kriticky i si je pohanět, aby mne to dohnalo k lepšímu výsledku. I když, na druhou stranu, umím sám sebe i pochválit. (smích)

Když jsme se dostali k té chvále, jakých reakcí se vám dostává od lidí? Spíše vás chválí, nebo se najdou i kritici?

Většinou lidé mé výtvory chválí. Možná proto, že dělám věci, které se tak často nevidí a chyby v nich nezpozorují. Je ale pravdou, že více si vezmu od člověka, kterému se něco nelíbí. To mne vždycky vnitřně naštve, že to není ještě ono a snažím se zlepšit. Člověka to vždycky zase kousek posune.

Mluvil jste o chybách, která ve svých dílech zpětně pozorujete. Dá se například jedním špatným pohybem zkazit rozdělané dílo?

To je velmi častá otázka. Lidé si mnohdy myslí, že ano. Ale pravda to není. S materiálem se dá vždy pracovat dál, upravit jej. V tomto směru se hodně projevuje praxe a zkušenosti. I v mém případě. Přece jen třináct let už je znát.

Začal jste tedy s dravci. Dnes to ale zdaleka není jediná vaše tvorba. Co ještě vyrábíte?

V poslední době jsem například dostal zakázku na vytvoření betléma v životní velikosti. Takže jsem se pustil i do výroby jiných zvířat. Začal jsem ovečkou. Zase pomohly dosud získané zkušenosti. Připadá mi stále snazší určitou podobu ztvárnit. Dokáži si ji představit v ještě neopracovaném špalku dřeva. Do zmíněného betléma vyrábím například žirafu, slona, také naše hospodářská zvířata, jako berana, ovečku, kohouta se slepicí, kozu, prase či krávu.

Betlém se ale neobejde bez lidských postav. O těch jste říkal, že vám zatím příliš nejdou?

Je pravda, že postavy prozatím moc nedělám. Teď mne to ale donutí. Sám jsem zvědavý, jak se mi bude dařit. Budu dělat tři krále, Marii, Ježíška, Josefa, anděly a pastýře.

Kolik figur tedy ve vznikajícím betlémě bude celkem?

Bude tam sedm velkých postav, malý Ježíšek a dvanáct zvířat.

Jaká další zajímavá díla jste tvořil?

Nedávno jsem vyráběl celodřevěný kolotoč. Pro ten bylo také zapotřebí vytvořit řadu zvířat. Dělal jsem tedy například tygra, lva, zebru, oslíka či velblouda. A hlavně koně. Byl to vlastně už druhý takový kolotoč, na kterém jsem pracoval. První byl pro rožnovský skanzen. Bylo třeba vytvořit kopie devatenácti starých figur, aby se původní mohly uložit do depozitu pro další generace. Na těch jsem pracoval ještě v době, kdy jsem svou živnost provozoval při zaměstnání. Vznikaly více než dva roky. Záhy na to si výsledku všiml jeden soukromník v Olomouci. Říkal, že plastový kolotoč má, ale chtěl by celodřevěný.

Tvořil jste i nějaká vyloženě kuriózní díla? Nebo jinak: jsou někde na Valašsku vaše výtvory, kolem kterých lidé běžně procházejí a třeba vůbec netuší, že jsou z vaší dílny?

Určitě ano. Například na Putýrce směrem na Dušnou jsem pro myslivce vyřezával zdobený obraz svatého Huberta do dřevěného klátu. Je umístěný hned u cesty. Na Lhotských pasekách jsem zase dělal trojici posezení u tamních eko sadů. Kolem jsem vytvářel dřevěné brouky, hlemýždě či berušky a ovoce. Hrají si na nich děti.

Vystavujete někdy svá díla?

Právě nyní jsem byl požádán pracovníky muzea v zámku ve Vsetíně, že by rádi vystavili nějaké věci ode mne. Doma mi zbyly dvě. Tedy jedna socha orla a jedna sova. Ty bych tedy rád vystavil.

Jaké dřevo nejčastěji opracováváte?

Nejčastěji tvořím ze surových lipových špalků, něco je také lepené. Například figury na kolotoče bylo třeba slepit, aby dřevo dál nepracovalo. To bylo trochu složitější.

Jsou na materiál speciální požadavky? Musí například určitý čas vyzrávat, jako v případě výroby hudebních nástrojů?

Ve špalku dřevo nikdy úplně nevyschne. To spíše začne hnít. Většina řezbářů proto dělá ze surového špalku. Může sice rok nebo dva ležet, ale po delší době už může chytit například plíseň.

Co se týče velikosti řezbářských prací – jaká nejmenší nebo naopak největší díla jste doposud vyráběl?

Nejrozsáhlejším dílem byly asi zahradní šachy. To představovalo hodně práce. Pěšci měli padesát centimetrů, větší figury pak kolem metru. Největší sochou byl medvěd prakticky v životní velikosti, kterého jsem nedávno tvořil ve Velkých Karlovicích. Nejmenší věci si nechávám na důchod (smích).

Teď už „nechodíte do práce". Máte volné řemeslo. Umíte k sobě být přísný a stanovujete si nějakou pracovní dobu?

Baví mne pracovat večer, kdy je klid. To rád dodělávám na sochách detaily a jsem schopný pracovat třeba do půlnoci a pak si pospat. Je to různé. Někdy se mi nechce spát, tak vstávám časně. Nemůžu říct, že bych měl doma píchačky a pravidelně v šest ráno si orazil. Záleží také na množství práce. Pokud mne ženou termíny, umím samozřejmě zabrat.

Inspirujete se někdy u kolegů? Mluvíte mezi sebou například o technikách či používaných nástrojích? Nebo si každý úzkostlivě hlídá „to své"?

Nehlídá. Těžko se totiž cokoliv kopíruje. Každý má svůj rukopis a vlastní nápady, jež se jen stěží napodobují. Možná lze napodobit určitou sochu, ale nemá cenu to dělat. Jen nahlížet, co dělají druzí a pak se to snažit okopírovat, tím by se člověk nikam nedostal. Lepší je podle mého hledat si svou vlastní cestu. Já jsem si ji našel například v dravcích a zvířatech, která dělám strašně rád. To je moje cesta.

Řezbařina ale není tím jediným, čemu se věnujete. Kromě toho také včelaříte, máte zahrádku s bylinkami?

Ano. To je takový můj relax. Rád například sadím stromky. Mám pozemek, kde si buduji sad. Celkově mne baví být v přírodě a nějak jí pomáhat. Takže hodně sázím stromy a bylinky a různé keře. Snažím se i zachovávat tradiční staré odrůdy. Zkouším například pěstovat staré druhy obilí, nijak geneticky nepozměněné. Jsou odolnější, člověk se o ně ani nemusí tolik starat. Baví mne i práce v zahrádce. Do budoucna bych si chtěl pořídit i nějaká hospodářská zvířata. Co se týče včelaření, rámky a další vybavení mi zbyly po dědovi. Tak mě napadlo, že bych si mohl včely pořídit. Včelařím už asi pět let. Zrovna letos byl velice vydařený rok. Já ovšem nevčelařím ve velkém. Ale mám med pro sebe a okruh svých známých.

Jste evidentně velmi činorodý člověk. Zbývá vám vůbec čas ještě na něco jiného, než řezbaření, včelaření či práci v sadě?

Snažím se vždy vyšetřit čas na kamarády. Dělám také power jógu. Rodinu prozatím nemám, takže rád také investuji do svého bydlení. Nejvíce mne ale naplňuje právě řezbařina a nejrůznější řezbářské akce. To je můj život. Moje práce je pestrá a bohatá. Jsem vděčný, že ji mohu dělat. To bych ve fabrice nezažil.

Roman Mikuš

- narodil se ve Vsetíně 20. března 1987
- vyučil se stolařem
- řezbářství se věnuje třináct let
- jeho specialitou jsou věrně ztvárněné sochy dravých ptáků
- zabývá se také včelařstvím či sadařením
- je členem sdružení řezbářů Urgatina