Ostatně, u tlačení zelí, jedinečné valašské pochoutky, se pohybuje od dětství. „Na to se nedá zapomenout. To krouhání, šlapání, ukládání do kameňáků vzpomíná čtyřiačtyřicetiletá zahradnice Kateřina Baďurová ze Vsetína.

Za jejího dětství mívali doma zelí kvanta. „Moc se toho u nás z tohoto pohledu nezměnilo ani dnes. Žít na bez kvašeného zelí nejde," říká.

Do odhalení rodinné receptury se ale Kateřině Baďurové nechtělo. „Prozradím jen to, že zelí musí být tvrdé a urostené u nás. A my, na rozdíl od prapůvodní valašské receptury na hňápané zelé přidáváme už mnoho let také křen a jaderničky. To ostatní je střežená rodinná alchymie," povídá Kateřina Baďurová.

Zároveň jako správná Valaška připomíná, že ani dnes při hňápání zelé nesmí chybět štamprlka slivovice. „A také dobrá nálada a zpěv nádherných valašských písniček. Bez toho to prostě nejde. To by na tom zelé bylo hned poznat," směje se valašská zelařka.

Na rozdíl od mnoha pravověrných valašských hňápačů zelé se ale Kateřina Baďurová nedomnívá, že v chuti valašské delikatesy hraje významnou úlohu dřevěná bečka. „Myslím si, že nejdůležitější jsou suroviny a láska, s jakou druhou nejuznávanější valašskou medicínu vyrábíme," netají se svým názorem.

O zachování rodinné tradice se nebojí. „Při nakládání nám už pomáhá také můj syn. To on se stane strážcem rodinného pokladu," svěřuje se Kateřina Baďurová.

Související FOTO, VIDEO: Moštárnou zavonělo hňápané zelé