V roce 1962 nastoupil na Střední průmyslovou školu stavební ve Valašském Meziříčí, odkud byl v roce 1969 kvůli vyjádření nesouhlasu s okupací Československa armádami Varšavské smlouvy vyhozen. V roce 1970 se za něj zaručil ředitel meziříčského gymnázia, kam poté nastoupil a zůstal tam do roku 1990, kdy se vrátil na SPŠ. Tam setrval do roku 2006.

Vyučoval fyziku a matematiku, byl ale také účastníkem celostátních konferencí o výuce fyziky na gymnáziích a autorem referátů zveřejněných ve sbornících 
z těchto konferencí. Je autorem desítek článků z fyziky a matematiky uveřejněných v celostátních odborných časopisech, na internetu, jakož i autorem článků o státní maturitě v Učitelských novinách a v deníku Právo. Byl zakladatelem soutěže operátor kalkulátoru na Gymnáziu a SPŠ stavební, která probíhala a probíhá mnoho let. Je autorem a spoluautorem třech Almanachů SPŠS Valašské Meziříčí (1994-2004).

Tři roky vyučoval fyziku na technickém institutu Vsetín, několik let vedl soustředění vítězů Fyzikální olympiády Severomoravského kraje a několik let učil fyziku ve specializačním pomaturitním studiu při hvězdárně Valašské Meziříčí. Navrhl a se studenty SPŠS vyrobil desítky učebních pomůcek pro fyziku. Navrhl a realizoval komplex učeben pro výuku fyziky na gymnáziu, který byl tehdejším Krajským pedagogickým ústavem prohlášen za vzorový. Pod vedením Krajského pedagogického ústavu a Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci se podílel fyzikálními demonstracemi na dalším vzdělávání pedagogických pracovníků.

Možnost větší realizace mu byla po roce 1968 odepřena, neboť prověrková komise prohlásila jeho postoje za antisocialistické. Zvláště mu bylo vyčítáno spoluautorství a odeslání rezoluce proti vstupu vojsk prezidentu republiky a také moderování besedy o vstupu vojsk s Jiřím Kantůrkem, pozdějším polistopadovým ředitelem Československé televize.

Až po roce 1989 se mohl plně uplatnit bez jakéhokoliv omezení. V roce 1990 se stal zástupcem ředitele SPŠ stavební Valašské Meziříčí. V roce 1993 mu bylo uděleno sjezdem Jednoty českých matematiků a fyziků vyznamenání za vynikající pedagogickou práci a pamětní medaile za zásluhy o rozvoj matematiky a fyziky. Dodnes je místopředsedou Společnosti středoškolských pedagogů České republiky. V roce 1995 byl za odměnu vyslán na týdenní cestu do New Yorku. Jeho rukama, coby třídního učitele, prošly stovky a jako učitele fyziky a matematiky tisíce studentů.

Učitelé si často stěžují, že jsou studenti nevychovaní a bez zájmu 
o školu. Jaká je vaše zkušenost 
s mladými lidmi?

Výborná. Choval jsem se ke studentům slušně a korektně. Vždy jsem je bral při vzdělávání jako partnery. Také jsem jim vždy vykal, a to i v době, kdy se to nenosilo. A studenti mi to vraceli respektem a dobrou přípravou na hodiny. Nikdy jsem s žádným z nich neměl větší výchovný problém. Menší přešlapy byly, samozřejmě, velké ale ne. Věřil jsem svým studentům a bral je jako dospělé. A oni se podle toho chovali. Co jsem do nich vkládal, se mi vracelo. Na studenty jsem měl štěstí.

Učil jste matematiku a fyziku, měli studenti o tyto předměty zájem?

V mých hodinách byli pozorní 
a velmi korektní. Já totiž věnoval přípravě na výuku hodně času, přemýšlel o tom, jak jim látku co nejlépe přiblížit, čím upoutat jejich pozornost. Značnou část výuky fyziky jsem věnoval experimentům, demonstracím a laboratorním cvičením. Do školy jsem chodil už před šestou hodinou ráno a seděl v ní do večera. A musím říct, že z tisíců studentů, kteří se hlásili na vysokou školu a dělali přijímací zkoušky z fyziky, uspěli téměř všichni, nebo všichni. Nechtěl jsem mít ze všech fyziky a matematiky, všichni se těmito obory nechtěli živit, ale šlo mi o to, aby pochopili látku již při výkladu a nestali se nepřáteli těch předmětů. Vždy jsem si myslel, že mít rád předmět je víc než známka z něj. Dnes jsou mnozí z mých absolventů právníci, lékaři, filologové, pedagogové, farmaceuti, architekti, podnikatelé, inženýři, praktici, ale zatím se nestalo, že by někdo vzpomínal na výuku fyziky 
a matematiky špatně.

Jak a kdy jste si vybral dráhu pedagoga?

Už jako chlapec. Měl jsem totiž štěstí na učitele, a to jak na měšťance, tak na gymnáziu. Chtěl jsem být jako oni, byli mým vzorem v tom, že uměli žákům látku předat tak, aby ji pochopili, a navíc je učení bavilo. A protože mi šla matematika a fyzika, nebylo pochyb o tom, že budu učit právě tyto dva předměty.

Nikdy jste se nechtěl stát vědcem?

Chtěl jsem se stát vysokoškolským pedagogem nebo vědcem ve fyzikálních nebo technických laboratořích. To jsem si přál moc. Mám doktorát RNDr. z didaktiky fyziky, takže by to nebylo nemožné, ale tahle dráha mi byla odepřena kvůli mým protirežimním postojům. Po roce 1989 už by to bylo možné, ale to už mi bylo přes padesát let a již jsem si na to netroufl. Byly by 
s tím spojené problémy s dojížděním nebo stěhováním, navíc, nejlepší čas k vědeckému studiu byl již za mnou

Jaké to pro vás bylo, když vás komunisté vyhodili z průmyslovky 
a zabránili vám v kariérním postupu?

Nepříjemné, ale ne nepřekonatelné. Měl jsem svoji fyziku 
a matematiku, měl jsem svoje školy a studenty. Měl jsem také milující a chápající rodinu, která mi mé postoje nikdy nevyčetla. A to přesto, že to zasáhlo všechny, zejména děti.. Například mladší dcera Dana měla na základní škole samé jedničky, přesto ji v 8. třídě nedoporučili ke studiu na gymnáziu. Po 9. třídě ji vzali, ale přesto musela dělat přijímací zkoušky, které ostatní se stejným prospěchem dělat nemuseli. Původně chtěla studovat architekturu nebo farmacii, ale to kvůli mně nemohla. Nakonec vystudovala technickou kybernetiku na VUT. Dnes pracuje 
v konstrukci optických systémů. Obě dcery měly kvůli mně těžší život než jejich vrstevnice. 
I starší Jarmila nebyla po maturitě na vysokou školu přijata 
a musela nastoupit do zaměstnání jako vychovatelka meziříčské školy pro sluchově postižené. Pedagogickou fakultu v Olomouci, obor speciální pedagogika, vystudovala až na doporučení ředitele, že jí škola zaručí místo. Stále učí tam, kde začínala, na hlucháku.

Sledujete ještě vědu?

Ano, stále. Zajímá mě zejména vývoj v elektrotechnice a stavebnictví, ale samozřejmě také pozorně sleduji například výzkum v CERNU, světové laboratoři pro výzkum elementárních částic a struktury hmoty. Když tamní vědci přišli s tím, že se Einstein mýlil, protože neutrina jsou rychlejší než světlo, byl jsem zvědavý, jestli se to potvrdí. Ale spíš jsem se domníval, že by to mohla být nepřesnost v měření. A nespletl jsem se. To ale neznamená, že by se podobná věc nemohla stát a že by teorie relativity nemohla být nahrazena teorií novou.

Co by to pro svět znamenalo?

Pro obyčejné lidi samozřejmě vůbec nic, ale fyzikové by z toho měli těžkou hlavu. Museli by hodně přepracovávat a přepisovat učebnice.

Vzpomenete si ještě na první odborný článek, který jste napsal? 
A kdy vyšel poslední?

První svůj odborný text jsem publikoval v roce 1968 v časopise Odborná škola a byl o použití světlotisku ve škole. Zajímavější byl ale ten druhý. Byla to úloha č. 1c fyzikální olympiády 1965/66. Jednalo se o rovnoměrně jedoucí automobil, který snížil svou rychlost a mělo se určit snížení výkonu jeho motoru. V tomto případě bylo autorské řešení, podle kterého se posuzoval výsledek řešení studentů, chybné, protože nebyly vzaty v úvahu všechny možnosti zpomalení automobilu. Úkol byl velmi složitý a zmíněný článek o opravě správného řešení vyšel v časopise Fyzika ve škole až v roce 1969. Poslední můj článek vyšel v roce 2011 v časopise Matematika, fyzika a informatika a jmenuje se Kdy jsou dva trojúhelníky shodné? Shodnost trojúhelníků se posuzuje podle vět o shodnosti. Jedna z nich je věta, že dva trojúhelníky jsou shodné, shodují-li se ve třech stranách. Podle učebnic základních a středních škol 
i některých učitelů však přitom záleží na pořadí stran, což není pravda. Došel jsem k tomu tak, že moje vnučka, která tehdy chodila na základní školu, měla výsledek této úlohy označen v písemce jako chybný a dostala zhoršenou známku. Vnučce se nepodařilo paní učitelku přesvědčit, že má pravdu. Já jsem za učitelkou nešel a napsal jsem uvedený článek.

Josef Pastorčák

• narodil se 1. 3. 1938 v Holešově
• v roce 1962 zahájil pedagogickou činnost na SPŠ ve Valašském Meziříčí
• v roce 1968 vyjádřil nesouhlas s okupací Československa armádami Varšavské smlouvy
• v roce 1969 byl vyhozen ze SPŠ
• v roce 1970 začal učit na gymnáziu
• v roce 2006 ukončil pedagogickou činnost
• napsal a publikoval desítky odborných článků