Jak jste se dostal ke kovářskému řemeslu?
Vyrůstal jsem v kovářské rodině. Můj otec byl kovář a děda z matčiny strany byl zámečník, takže jsem tíhl ke kovařině už odmlada. Dříve byli kováři na vesnicích vážení, třeba v kostele seděli v předních lavicích. Lidé si za nimi chodili podkovat koně. Až později se situace otočila a kováři začali jezdit na statky.
Kde lidé mohou vidět vaše díla?
Hodně mých děl mohou lidé vidět na Helfštýně, kde se letos konal už čtyřiatřicátý ročník Hefaistonu. Tam se vždy vytvoří nějaké dílo, které se potom na Helfštýně nechá. Podobně to funguje i při setkání kovářů ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Jinak jsem okul skoro celé Valašské Meziříčí nebo třeba kostely v Zubří a v Lešné. Nejdál jsme dělali výrobky do Texasu, kde byl tehdy guvernér pozdější americký prezident Bush. Tenkrát ho tam pasovali na Valacha a dali mu mou valašku.
Co byste chtěl v budoucnu ještě ukovat? Máte nějaký kovářský sen?
Chtěl bych se dostat k tomu, abych udělal betlém. Máme i Společenstvo uměleckých kovářů a zámečníků a kovářů podkovářů Čech, Moravy a Slezska, kde nás nabádají k tomu, abychom každý zkusili udělat betlém. Ale bohužel na to pořád nemám čas.
Jak vám pomohl titul Nositel lidové tradice?
Člověka to potěší, protože jsme v republice jen tři kováři, kteří mají titul Nositele. Ale jde o to, že se jedná o tradiční kovářství. My jsme se ještě učili takové ty obyčejné věci, jako je kutí koní nebo oprava obručí na kola. To už současní kováři dělají, jen když už nemají nic jiného na práci.
Jaká je současnost kovářství?
Mladých lidí se učí hodně, ale málokterý u kovařiny zůstane. Zařízení dílny je dost drahé, třeba jen kovadlina stojí deset tisíc. A druhá věc je ta, že když ti mladí hoši udělají maturitu, tak už se jim moc nechce stát v montérkách u kovadliny a být špinaví. Ale samozřejmě jsou i výjimky. Někteří mají umělecké nadání, jdou na vysokou školu a pak se k řemeslu vrátí. Ti pak mají moc pěkné výrobky.
Autor: DAVID JANOŠEK
