Paměti sepisuje od smrti manžela v roce 2007. Z části vznikly veršované sbírky.

Vděčni buďme za nosiče dobré pohody,
umí potěšit a je s nimi dobře.
Těm, co neustále bědují a naříkají,
jejich štěstí odtéká do moře.
Štěstí se točí kol každého z nás.
Jen ho umět vnímat, hledat a ve všem nalézat.
Věřit, že zítra bude lépe, podat ruku blízkému a říci mu: „Mám tě rád.“

První letošní úlovek si z lesa přinesli manželé Špačkovi. Při nedělní procházce na Den matek našli na Bečevné ve Vsetíně tři hřiby kováře.
V horách je sucho. Hřiby mají zpoždění

Tyto a mnohé další verše vydaly na sedm básnických sbírek, do kterých autorka Jiřina Sousedíková uložila své pocity.

Deset let píše ručně paměti, ze kterých vznikly také prozatím tři knihy. Poslední z nich nese název Obraz života na valašském venkově v první polovině 20. století.

Jiřina Sousedíková pochází z deseti dětí, narodila se v roce 1932 a vyrůstala v Hrachovečku v Huslenkách u Vsetína. Celý život učila český jazyk. Miluje historii a oplývá fenomenální pamětí. Nesmazatelnou stopu zanechala v souboru Lipta spolu se svým manželem.
Do psaní se pustila až po jeho smrti.

Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm ve čtvrtek 24. května 2018 slavnostně otevírá výstavu s názvem Hračky nejmilejší aneb jak jsme si hráli.
Rožnovský skanzen otevírá nové výstavy. Představí historické hračky i suvenýry

„Měli jsme vzácně manželství. Říkali jsme si, až jeden umře, druhý to bude mít těžké. Radomír zemřel na Štědrý den v roce 2007. Abych odehnala smutek, ponořila jsem se do dětství a začala sepisovat paměti. Nevěřila bych, na co všechno si člověk vzpomene,“ vrací se zpátky Jiřina Sousedíková.

Předtím zázrakem přežila složitou operaci. Překonala zdravotní problémy, po ochrnutí se učila znova psát. Ve svém vyprávění vypouští veškerou zlobu.

„Laskavě vzpomínám na lidi, se kterými jsem se v životě setkala. Říkám si, že teď už musím dělat pro lidi jen dobro, rozdávat radost kolem sebe,“ popisuje desetiletou spisovatelskou kariéru.

Po sepsání části pamětí si kus přečetl architekt Dušan Živocký.

ŠKOLA. Škola v různých podobách existovala od r. 1834. V r. 1972 nastoupil jako ředitel školy a učitel Ferdinand Kostiha (na snímku). Z důvodu neustále klesajícího počtu žáků byla škola v r. 1984 uzavřena. Děti začaly dojíždět do ZŠ ve Val. Meziříčí. Bud
Jak jsme žili v Československu. Tentokrát z Oznice

„Když na mě dopadla realita, vypsala jsem všechny pocity - hrůzu, žal, smutek a beznaděj. On si to přečetl a řekl, že to má velký náboj ať své pocity hodím do veršů. Předtím mě to ani nenapadlo, nakonec vzniklo sedm knížek veršů,“ popisuje vitální babička.

Ve svých pamětech se v dalších třech knihách vrací do svého dětství, které prožila na vesnici. Velkou část věnuje škole, pohledu na studenty i charaktery profesorů.

Z éry školní docházky oddělila etapu tanečních a vznikl tak baladický příběh Nekonečná přízeň.

Největší díl pamětí patří vzpomínkám na soužití s manželem.

„Do puntíku popisuju stavbu našeho domu, ale věnuju se i naší společné práci v souboru Lipta, jeho činnosti i zájezdům. Někdy jsem smutná a říkám si – na co já to dělám? Mladí to zahodí, bude to někoho zajímat? Ale vidím, že ano, i moje dcera učí a občas přečte svým žákům úryvek a je to baví. To mě těší,“ raduje se paní Jiřina.

Zájem o sepsané paměti neplyne jen z řad školáků. Vnučka už zjišťuje, jak to udělat technicky a finančně, aby babiččiny spisy spatřily světlo světa.

„Člověk, pokud má dobrou paměť, je bohatá studnice. Nevím, jak dlouho tu ještě budu, kolik mám času. Mé tajné přání je, aby se mé dílo dostalo ven,“ končí příjemné vyprávění pamětnice Jiřina Sousedíková.

Ilustrační foto.
Z řek na Valašsku mizí voda. Na vině je extrémní sucho