Málokdo tuší, že jeho jméno a jméno společnosti Mejla Production, pro kterou pracuje, je spojeno s hudebními klipy známých zpěvaček Lucie Bílé či Markéty Irglové, nebo americké metalové legendy Machine Head a desítkami dalších známých reklam, klipů a filmů.

Tvým zaměstnáním je režie, střih a práce s kamerou. Tvá kariéra se ale mohla ubírat úplně jiným směrem. Můžeš přiblížit jakým?
Odmalička, zhruba od pěti let hraji na klavír. A vždycky jsem si myslel, že se muzikou budu živit. Po gymplu jsem už byl také přijat ke studiu sbormistrovství do Ostravy. Ale v ten moment jsem si uvědomil, že bych asi nejspíš musel učit. A já jsem strašně netrpělivý, když mám někoho něco učit. Tak jsem hledal jinou profesi, která ale také hudbu obsahuje. Napadl mne film, audiovize. Tady vyprávíš nějaký příběh ale zároveň se říká, že úspěch filmu tvoří ze sedmdesáti procent hudba. Je to velmi podstatná složka. Tak jsem se tedy přihlásil na filmovou školu do Zlína. A nikdy jsem toho nelitoval.

Odstřihl ses od hudby úplně, nebo se jí pořád věnuješ? Používáš vlastní hudební nápady i u své tvorby filmové?
Hudbě se věnuji amatérsky. Pořád hraji na klavír. Ještě na škole jsem skládal hudbu k filmům svým spolužákům. Co mne bavilo asi nejvíce, byl animovaný film mého japonského spolužáka. Jmenoval se Jiro and Miu. Ale po škole už jsem se věnoval jenom filmařině. Skládaná hudba je velký bonus, pokud je ve filmu použitá. Jiné je to u klipů, kde už je hudba samozřejmě předem daná. V mé současné práci v Mejla Production máme velké štěstí, že jsme získali vynikajícího skladatele Petra Kubelíka ze Vsetína (jeho prastrýcem byl světově proslulý český dirigent a také skladatel a houslista Rafael Kubelík – pozn. redakce). Petr je obrovský talent a je to velký náskok před konkurencí, mít takového člověka v týmu.

Jak obtížné bylo uplatnit se po ukončení studií v oboru, ve filmové branži?
Je pravda, že obor režie a produkce až tak velké uplatnění nemá. Protože nenabízíš nic extra konkrétního. Já jsem si ale už na škole svoje věci také sám stříhal. Po škole jsem chtěl hlavně začít tady, na Valašsku. Nechtěl jsem odejít do Prahy, protože to tady mám strašně rád. Tak jsem nejprve zamířil do regionální televize Beskyd, kde jsem působil asi tři roky. Tam jsem se zároveň trochu přeorientoval na kameru, která mne začala velmi bavit. Současně jsem si všechny věci i stříhal. To byly mé začátky. V průběhu let jsem pak potkal Milana Basela, s nímž jsme zjistili, že máme na filmařinu podobný pohled a že se navzájem doplňujeme. Rozhodli jsme se tedy, že zkusíme točit spolu. A to funguje zhruba čtyři roky. Myslím si, že to byla dobrá volba, že jsme se dali dohromady.

Natáčel jsi i v zahraničí, například v Keni. Jak ses dostal právě sem?
Když jsem přišel po škole do práce, začal jsem vydělávat první vlastní peníze, které jsem samozřejmě coby student do té doby neměl. Bydlel jsem tehdy ještě u rodičů, nic jsem neřešil, tak jsem ty peníze vrážel zpátky do točení. Chtěl jsem si vyzkoušet co nejvíc nových věcí. Finance člověku otevírají určité možnosti navíc. Jednou jsem točil reportáž o paní, která dělá v Keni projekty pro dětské domovy. Strašně mne to zaujalo a říkal jsem si, že tam musím zajet. A že to musím natočit. Keňu jsem si tedy zafinancoval sám. Strávil jsem tam dohromady asi měsíc. Bylo to v roce 2009 a byla to obrovská zkušenost, která mi mimo jiné ukázala, že mám i na větší věci. A i když opravdu přišla na hromadu peněz, tak za tu zkušenost to rozhodně stálo.

Co ti z pobytu v Keni nejvíce utkvělo v paměti?
Jedna zajímavost tady byla. Jsem z Valašska, proto jsem přemýšlel, jak Keňu s Valašskem spojit. Do nosu mne trklo jedno téma a natočil jsem reportáž o tom, jak žije keňská babička a jak žije valašská babička. Zvolil jsem svou vlastní babičku. Porovnal jsem život dvou starších žen, jak to mají s rodinou, jak to mají s celodenní náplní. A to byla také zajímavá zkušenost. Zjistil jsem totiž, že lidé jsou hodně podobní na celém světě. Že ta babička v buši v podstatě řeší hodně podobné věci, co řeší i moje babička.

V té době jsi stále pracoval pro televizi Beskyd. Co pro tebe bylo nejzajímavější na regionálním zpravodajství?
To je zajímavá otázka. Regionální zpravodajství byla obrovská škola v několika věcech. Za prvé – dělá se tam v malém počtu lidí velký počet zpráv. Není čas na nějaké velké umění, velké přemýšlení. Na druhé straně mi regionální zpravodajství přineslo setkání s vynikajícím novinářem Jakubem Minářem, který mi jako člověk i jako profesionál do budoucna strašně moc dal.

Měl jsi nebo máš nějaké vzory, co se týče kamery, režie, filmové tvorby? Kde čerpáš inspiraci?
Nemůžu říct, že bych čerpal inspiraci od konkrétních tvůrců. Vždy jsou to jenom nějaké části, které se mi líbí. Ať už se to týká například tempa střihu v určitém klipu, nebo záběry kamery. Vždy mne zaujme nějaká drobnost, detail, který zkoumám. Proč je udělaný a funguje tak, jak je. Na tom se snažím naučit. Myslím, že to mi dává víc, než kdybych měl zhlédnout sto padesát filmů.

Z regionální televize jsi odešel do Mejla Production. A znovu ses vydal do zahraničí, tentokrát do Paříže…
Paříž byla náš první společný projekt s Mejlou Baselem. Celovečerní taneční projekt C´est la vie. Skočili jsme do toho rovnýma nohama. Byla to docela velká zakázka, kterou měl ovšem původně dělat někdo jiný. Já jsem ještě v regionální televizi točil reportáž o tom, že tento projekt vzniká a tak mne to nadchlo, že jsem si u režiséra vydupal, že to chci dělat já. On už na to měl lidi, ale já jsem mu nesmyslně tvrdil, že jsem mnohem lepší a že to prostě musím dělat. Bylo to strašně lákavé. Sám bych to ale nezvládl, tak jsem se spojil s Mejlou a dohromady už to šlo. Tak začala naplno naše spolupráce.

Pracoval jsi také pro Českou televizi. Co jsi točil?
Pro Českou televizi jsme dělali dvě věci – dokumenty Chléb náš vezdejší a Česká republika v Arles. Ve Francii jsem také natáčel dokument o české ambasádě, to už ale byla práce zvlášť. Mimo televizi. Česká ambasáda v Paříži je úžasná. Je to dům, který stojí vedle Eiffelovy věže. Kdysi jej koupil Masaryk a od té doby jej Česká republika nikdy neprodala. Je to v podstatě zámek. Říká se, že je to jedno z nejkrásnějších velvyslanectví na světě vůbec. Skutečně nádherné.

Přesuňme se nyní k hudebním klipům. Jak vznikla vaše zatím zřejmě nejslavnější spolupráce s americkou metalovou legendou Machine Head?
Začalo to vlastně tím, že jsme natočili klip pro českou kapelu Silent Stream of Godless Elegy k písni Skryj hlavu do dlaní. Zpěvák Machine Head Robb Flynn, když byli v devadesátých letech na turné s kapelou Slayer, se poprvé dostal také do Prahy a to město si zamiloval. Tu gotickou atmosféru. Pro metalového zpěváka je to zkrátka město snů. A rozhodl se, že v Praze jednou natočí klip. To „jednou" nastalo v roce 2012, kdy jeli turné po Evropě s Metallicou. A měli zastávku v Praze. Robb Flynn chtěl natočit klip, ale nechtěl kvůli tomu vozit štáb z Ameriky. Chtěl to udělat s nějakou místní produkcí. Nechal si tedy naposílat klipy pražských režisérů, ovšem nic se mu nelíbilo. Měl tady svou českou spojku, která vše zařizovala. A ta česká spojka si vzpomněla na náš klip pro Silent Stream of Godless Elegy. Robb Flynn jej viděl a řekl: Ano, to je ono. Takže Valmezáci porazili Pražáky a dostali nabídku na klip pro Machine Head.

Jak vypadalo natáčení?
Robb Flynn měl svoji představu. Poslal námět, jak by to mělo vypadat a návrh rozpočtu. My jsme zvážili, jestli to za ty peníze jde zrealizovat. Protože, i když rozpočet nebyl malý, tak jeho plány byly dosti velkolepé. Ale shodli jsme se, že takovou příležitost si prostě nemůžeme nechat ujít. Klip vznikal týden. Natáčelo se v Praze a dotáčelo i na řadě dalších míst. Mimo jiné i ve Valašském Meziříčí. Byla to strašně intenzivní práce, kdy jsme celý tým včetně Robba Flynna spali asi tři hodiny denně. Opravdu hodně náročné natáčení, ale ve finále se to vyplatilo.

Jaká byla spolupráce s metalovou legendou?
Nejzábavnější bylo, když Robb Flynn v rámci střihu přijel na Valašsko. Tehdy jsem ještě bydlel v Jablůnce. Robb přišel k nám domů, zarostlý metalový Bůh, a u nás jsme to dostříhali. Naši na něj hleděli – kdo to je. Potom jsme jeli na Vsetín a Robb měl strašný hlad. A jediné, co bylo v tu dobu otevřeno, byl bar Ivanka na Smetanově ulici. Dali jsme si smažák. Byl to neuvěřitelný pohled, kdy americká metalová legenda, kterou na živých koncertech sledují miliony lidí, seděla v rohu baru Ivanka a cpala se smaženým sýrem. (smích)

Klip kapely Machine Head byl vyhlášen nejlepším metalovým klipem roku 2012 na severu Loudwire. Měl tento obrovský úspěch dopad na vaši další práci?
Nedá se říct, že by ocenění mělo nějaký zásadní dopad. Doporučení většinou funguje spíše formou šeptandy, kdy si muzikanti mezi sebou sami řeknou, že tato produkce dělá pěkné klipy. Pokud jsou spokojení.

Jedna věc je režie, druhá kamera a střih. Co děláš raději? A podobná otázka z pohledu tématu, baví tě více reportáže a dokumenty nebo práce s muzikanty na klipech?
K té prví části otázky – těžko říct, jestli je zajímavější práce s kamerou případně střih, nebo režírování. Nejzajímavější na této práci je její pestrost. Potom už je v podstatě jedno, jestli jsi za kamerou nebo jestli režíruješ. Potkáváš se ale se spoustou zajímavých lidí, podíváš se na řadu zajímavých míst. Ale i když tato práce zní velmi romanticky, ve finále je každá práce dřina. Tohle taky. A co se tématu týče, sám jsem muzikant, takže řeknu, že mne více baví práce na klipech.

Ještě poslední otázka k hudebním klipům. Nosí si kapely vlastní náměty a scénáře, nebo vám v tvorbě nechávají volnou ruku?
Většinou to bývá tak, že to nechávají na nás. Jen někdy mají svou představu. Právě v tomto případě si troufnu tvrdit, že dobře funguje naše spojení s Mejlou Baselem. Že máme podobný pohled na věc, i když zároveň každý trošičku jiný. Tím se navzájem inspirujeme a výsledek je vybroušenější. Nestydíme se říct si, tento nápad je blbost a tento je naopak dobrý. Ve finále to spojení funguje dobře. Nejde ale jen o mne. Naše práce je založená na týmu. A i když máme relativně malý tým, každý člověk v něm má svůj smysl a místo. Tím pádem jsme i v menším počtu schopni zvládnout věci, které se běžně dělají ve více lidech. Náš nejužší tým tvoří vlastně jen pět lidí. Kromě mne a Milana Basela je to 3D grafik Aleš Kubovič, hudební skladatel Petr Kubelík, letecké záběry dělá Pavel Hüttl z Liptálu. Ten zároveň také vyrábí filmovou techniku, takže máme k dispozici kvalitní kamerové jeřáby, slidery, coptery a další vybavení.

Máš v hlavě téma, které bys chtěl v budoucnu natočit? Námět, který tě láká?
V současné době jsou to dvě věci. Tou první je nějaká velká reklama. Mně už na škole lákaly spíše kratší věci. Nikdy jsem nechtěl dělat celovečerní filmy. Vždy jsem chtěl dělat spíše klipy, reklamy. Láká mne tedy nějaká velká, světová reklama. A druhá věc: já jsem velkým fanouškem sportovního létání. Chtěl bych proto udělat seriál o českém sportovním létání – ultralighty, balóny, padáky. Protože Česká republika je velmoc ve výrobě malých sportovních létajících zařízení. U nás je pět firem, které vyrábějí ultralighty a vyvážejí je do celého světa.

Jiří Novotný

- narodil se 16. října 1984 ve Vsetíně
- vystudoval Masarykovo gymnázium ve Vsetíně a poté obor režie a produkce na Filmové škole ve Zlíně
- pracoval pro regionální televizi Beskyd, pro kterou mimo jiné točil zpravodajské reportáže v Keni
- natáčel dokument o české ambasádě v Paříži, ve Francii natočil také dokument Un jour à Montmartre o malířích z Montmartre či celovečerní taneční projekt C´est la vie. Pro Českou televizi pak dokument Česká republika v Arles
- působí ve společnosti Mejla Production, se kterou pracoval na řadě reklam a firemních prezentací. Také natáčel hudební klipy pro české i zahraniční kapely. Z regionálních kapel mimo jiné k písním Holubí kapely Docuku, Panenka kapely Fojti, Pod Makytú ve společné úpravě kapel STRAM a Dareband či dva klipy pro vsetínský sbor Song. Natáčel také klipy k písním Stop od Lucie Bílé či Crossroads držitelky Oscara Markéty Irglové
- za hudební klip k písni The Darkness Within americké metalové legendy Machine Head získala Mejla Production v roce 2012 celosvětové ocenění Nejlepší metalový klip roku na serveru Loudwire