Netrvá dlouho a materiál je rozžhavený do oranžova a pěkně tvárný. Rytmickými a přesnými údery kladiva pak dává žhavému železu potřebný tvar. Netrvá dlouho a zhruba šesticentimetrový kovaný hřebík je hotový. I se střídmě zdobenou hlavičkou.

Sedmapadesátiletý Jiří Novák z Prostřední Bečvy se kovařině vyučil před lety v Tatře Kopřivnice. „Byli tam velmi šikovní řemeslníci, kteří nás toho hodně naučili. Jako učňové jsme museli projít veškeré provozy metalurgie od kovárny až po slévárnu," vzpomíná na své začátky. U kovadliny prožil také dva roky vojny na Šumavě. S pojízdnou kovárnou zajišťoval opravy u dvaadvaceti pohraničních rot. „Byl jsem něco jako údržbář. Krásná vojna. Dva roky byly sice dlouhé, ale mohl jsem si dělat, co jsem chtěl," vypráví.

Po vojně se vrátil do Tatry Kopřivnice, kde pracoval dvacet let. Zdokonaloval se na lisech i bucharech. „Vyráběli jsme poměrně složité součástky na auta. Dělali jsme dokonce repliku historického vozu Prezident," líčí zkušený kovář.

Z kopřivnické Tatry jej nakonec vyhnaly zdravotní problémy. Dostavilo se mravenčení v prstech. Od další práce v náročném provozu jej odradila lékařka. „Doslova řekla, vykašli se na tuto práci, nebo se v padesáti rukama ani nenajíš," říká s úsměvem řemeslník. Kovářské řemeslo ale opustit nehodlal. Po revoluci se naskytla příležitost nastoupit jako kovář do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Jiří Novák se jí hned chopil. „Ukazoval jsem návštěvníkům řemeslo například v Mlýnské dolině při práci na hamru. Začal jsem také kovat podkovy, hřebíky, co bylo potřeba," jmenuje Jiří Novák.

Kromě hřebů či kramlí používaných při stavbě a opravách dřevěnic ve skanzenu vyrábí také podkovy a další upomínkové předměty.

O prastarém řemesle kovářském umí návštěvníkům poutavě vyprávět. „Kovář býval ve vsi velmi váženou osobou. Hned druhý po starostovi," zdůrazňuje. Kovářský mistr také vyráběl hřeby, řetězy či motyky. Koval koně, ale též krávy využívané k tažení vozů. Plnil ale také ještě jednu významnou funkci. „Ve vesnici platil také za zubaře. Trhal zuby."

Jiří Novák se řemeslu věnuje i doma. U svého domku v Prostřední Bečvě si postavil malou kovárnu a pracuje na živnostenský list. Jezdí též po jarmarcích.

Kovářů je dnes podle něj málo. „Říkám to i chlapcům, kteří ke mně ve skanzenu přijdou. Že mají posilovat, zvedat činky. Ať mají sílu, aby měl řemeslo kdo oživit," říká Jiří Novák.