„Pořád se tu něco děje, dveře se netrhnou, práce je dost a furt je nad čím přemýšlet a špekulovat. Neumím si představit život bez dílny, bez práce a vůně dřeva. Poskakoval jsem tu od mala, u tatínka jsem tu dělal praxi,“ říká usměvavý mistr oboru, zatímco mě zve do svého království.

Velká dílna je rozdělená na dvě části. V pravé jsou stroje, které zakoupil jeho otec, také mistr kolář.

Poklady v dílně

„Jsou tu originální mašiny z Rakouska Uherska - Panhans a Johan. Tatínek je dovezl z Brna ve čtyřicátých letech. Já už jsem levou část dílny vybavil modernějšími stroji. I když je mezi nimi kopírovací soustruh z roku 1935, na kterém dělal Baťa dřeváky. To je velký pomocník,“ ukazuje na důmyslný stroj v rohu dílny.

Přes všechny režimy Krystyníkovi nikdy o dílnu nepřišli.

„Když zavřeli živnosti, tatík přešel do Výrobního družstva Beskyd. Nastěhovali nám tu dělníky, ale fungovalo to. Pak přešel i s dílnou do JZD. Já jsem v té době nastoupil do učiliště, mohl jsem tu přes JZD dělat praxi. V sedmdesátých letech jsem se vyučil, tatínek šel do důchodu a dělali jsme v naší dílně pod obecním úřadem. Já jen po odpoledních, oficiálně jsem byl zaměstnaný ve Zbrojovce v muničce. Prvního března 1990 jsem si sám otevřel živnost, byl jsem jedním z prvních soukromníků. Začal jsem dělat zakázky pro kostely, od roku 1995 se věnuju plně kolařině,“ vzpomíná druhý z rodu kolářů Augustin Krystyník.

Proplétáme se mezi bruskami, pilami, frézami, držáky a spoustou rozdělaných kol. Je neuvěřitelné, jak z kusu jasanového proschlého dřeva vznikne kolo třeba o čtrnácti paprscích.

„Každé kolo je individuální. Základem je umět vypočítat osazení špic do hlavy, spočítat počet a průměr loukotí a podle toho počet špic. Fyzicky náročné je kutí a natahování ráfů (železná obruč na obvodu kola – pozn. redakce), dělá se to za horka. A také zavrtávání ocelových pouzder tak zvaných výtoček, po valašsky bukší, do hlavy kola,“ popisuje.

Přesnost musí být

K výpočtům používá i tabulky.

„Je to náročné na přesnost. Všechno musí být pevné v závislosti na velikosti vozu, nebo na tom, kolik uveze. Jsou kočáry, které mají vzadu čtrnáct a ve předu dvanáct špic. Na každé kolo dělám jinou šablonu,“ vysvětluje zručný řemeslník a mně se naskýtá otázka, jak dlouho trvá výroba jednoho krasavce.

„Protože k tomu dělám i kovařinu tak jedno kolo o metrovém průměru vyrobím za třicet hodin. Není tam mnoho materiálu, ale hrozně moc ruční práce. Za jedno si počítám deset tisíc korun.“

Dozvídám se, že mistr drží jeden rychlostní rekord, který se pojí s legendou o brněnském kole a hercem tamního divadla Dušanem Vitázkem.

„Oslovil mě před dvěma lety. Podle pověsti se někdy v první polovině sedmnáctého století vsadil v hospodě v Lednici kolář Birk, že za jeden den stihne pokácet strom, postavit kolo a dokoulet ho do šedesát kilometrů vzdáleného Brna. A prý to stihl. My jsme chtěli tuto historku potvrdit, nebo vyvrátit,“ začíná s vyprávěním.

„Vzal jsem si do Lednice nářadí, Dušan začal o půlnoci kácet jasan, ve dvě v noci mi dovezli dřevo do dílny a já jsem měl v sedm ráno kolo hotové. Dušan, který je velký sportovec, v osm vyběhl z Lednice a v sedmnáct hodin byl v Brně před radnicí. A večer ještě udělal benefiční koncert se svou kapelou. Celé to mělo charitativní podtext a my jsme ještě potvrdili, že kolář Birk nelhal,“ usmívá se řemeslník.

Když jsme u těch pověstí, napadá mě, zda mistr kolář spolupracoval s filmaři a dělal třeba kočár, kterými se to jen hemží v pohádkách.

Zajímavé výzvy

„To mě ještě čeká. Oslovila mě Česká televize, že potřebuje kola na vůz, který má jezdit v pokračování pohádky O statečném kováři. Já ji mám hrozně rád. Shodou okolností tatínek pro tuto pohádku před lety něco vyráběl. Takže bych mohl pokračovat a vytvořit něco do nového dílu. Asi před třemi lety jsem dělal kola na houfnice pro film Rudý baron o letcích z první světové. To bylo také zpestření,“ libuje si mistr téměř zapomenutého řemesla.

Zajímavých výrobků je spousta a téměř sedmdesátiletý Augustin Krystyník není z těch, kteří by se zalekli před jakoukoli výzvou.

„Nedávno jsem dělal kola na veterán – americké auto Buick z roku 1908. Taky oblouky na Tatru 30. Spousta lidí přijde, že potřebuje něco postavit, poradit, opravit. Staví se ke mně, ukážu jim dílnu, povykládáme, píšeme si, já jim rád odpovím, poradím. Jsou to nadšenci, kteří chtějí zachovat historii. Člověka to potěší, když může pomoct,“ říká dobrácky.

Kolik čeho vyrobil, se nedá spočítat, tak aspoň počet kol za život vyprodukovaných se z něj snažím vymámit.

„Za rok zvládnu asi třicet sad kol. To máme sto dvacet kol. Krát pětadvacet let, co je vyrábím… No, jakási tisícovka už to bude,“ usmívá se skromně.

Mistr se svěřuje, že loňský rok byl pro něj zajímavý. Strávil jsem půl roku na Maměnce (dřevěná srubová stavba na Pustevnách – pozn. redakce). Dělal jsem tam štíty, vikýře, okna, schody, balkony kozubce (půloválná ozdobná stříška – pozn. redakce) a další. Opravovat něco, čehož autorem je Jurkovič, to se hned tak někomu nepodaří.“

Má řemeslo zlaté dno?

„Souhlasím, ale zlaté dno není třeba spojovat s penězi. Samozřejmě když uděláš poctivou práci, zasloužíš odměnu. Člověk je svobodný, je svým vlastním pánem a dělá si své řemeslo, které může dál propagovat. Určitě má i kolařina budoucnost. Lidi investují do starých věcí, které chtějí opravit. A požadují profesionální přístup. Pak si také té práce cení. Proto za mnou chodí a proto mám pořád co dělat. Zatím nemám nástupce, ale věřím, že se někdo z mých jedenácti vnoučat chytí a neskončíme ve druhém koleně. Ale to se nedá nutit, na řemeslo musí být chuť,“ vysvětluje.

Za roky práce v ojedinělém oboru získal Augustin Krystyník mnohá prestižní ocenění. V roce 2010 mu ministr kultury udělil titul Nositel tradice lidových řemesel.

O devět let později získal od ministerstva obchodu a průmyslu Ocenění za mimořádný přínos rodinné firmy v regionu. Koncem minulého roku přebírá v Praze titul Živnostník roku 2019. Letos na podzim má získat další titul za Zlínský kraj. Jak sám s úsměvem říká – „víc už v České republice docílit nemůžu“.

AUGUSTIN KRYSTYNÍK, 68 let, vyučený kolář

- rodák z Nového Hrozenkova

- ženatý, 4 děti, 11 vnoučat

- starosta Spolku pro zachování valašských tradic

- záliby: navštěvování rodiny, poslech jakékoli hudby od country přes vážnou hudbu po hard rock