Mňága a Žďorp zde oslaví 35 let na scéně, stejně jako folklor-rockový Ciment, který přehlídku v areálu valašskomeziříčského zámku Žerotínů ve středu 22. června zahájil.

Valašský špalíček na počátku 80. let vymyslel a stále organizuje Karel Prokeš, pořadatelem byl a dodnes je meziříčský M-klub Kulturního zařízení. Po celé čtyři dekády Valašský špalíček zůstal jasně vyprofilovaným festivalem, který sice logicky ztratil exkluzivitu z dob, kdy téměř neměl konkurenci, ale zachoval si pevnou strukturu a značku vysoké kvality, jasnozřivou dramaturgii, kladoucí důraz na opravdové hodnoty i odvahu spojovat nečekané.

Kultura v širokoúhlých souvislostech je téma, v němž Karel Prokeš vnímá nepřeberné množství naléhavých otázek, na něž existují pouze nejasné odpovědi. Některé z těch rébusů si v běhu uplynulých desetiletí vyřešil vlastní prací, mnoho jiných, jak říká, by měly řešit týmy odborníků. Ale moc neřeší.

Týká se to například dotací.

„Dosáhnete-li na finanční podporu z fondů ministerstva kultury je to fajn. Ale pořadatelem Valašského špalíčku je příspěvková organizace, která není plátcem DPH v hlavní činnosti. DPH připočtená dodavatelem k ceně programu je tedy pro pořadatele čistý výdaj a když z finanční podpory odečtete, co jako neplátce DPH státu vracíte, už ta dotace vypadá úplně jinak,“ říká Karel Prokeš.

Valašský špalíček patří do kulturní mozaiky našeho regionu čtyřicet let. Kolik nadšení člověk potřebuje, aby tuhle práci mohl dělat takhle dlouho?

Nadšení je na nic. Máloco je pomíjivější. Potřebujete v rozumných parametrech „prostor“ pro tu práci, nějaké nápady, elementární odpovědnost k tomu dílu a určitou schopnost, nebo vůli neustále překonávat překážky, které byste sám nevymyslel.

Kdo vlastně festival založil?
Tady je asi na místě vrátit se ještě víc do minulosti. Jednodenní festival pod názvem Valašský špalíček zde proběhl poprvé 6. června 1976 a v programu bylo, tak říkajíc, pro každého něco. Pro mě skoro nic. V celku si to moc nepamatuju. Zajímavější to pak bylo, spíš tedy mohlo být, v roce 1977. V avízovaném dvoudenním programu, 3. a 4. června, na třech scénách měly hrát kapely Bohemia, Modrý efekt, Marsyas, na plakátech byli uvedeni písničkáři ze Šafránu… Nicméně, na svou dobu poměrně ambiciózní program v chartovním roce neprošel. Myslím, že tu akci inicioval Olda Tomášek, tenkrát v M-klubu zaměstnaný meziříčský bigbíťák a zpívající herec divadélka Schod. A nešlo by to bez účasti tehdejšího šéfa M-klubu Milana Kuchynky. Název Valašský špalíček snad vymyslel Jaroslav Hutka, legenda praví, že při schůzce s Kuchynkou a Tomáškem v nějaké pražské hospodě.

Jak to, že si nepamatujete program Valašského špalíčku z roku 1976, který jste viděl, ale dost přesně si vybavujete, co se neudálo v roce 1977?
Nejhorší dokument je lidská paměť. Proto je dobré míti „bumážku“. Program ze šestasedmdesátého si opravdu moc nepamatuju a v příslušném čísle Kulturního zpravodaje najdete jen název festivalu, datum a poznámku, že se jedná o přehlídku amatérských i profesionálních skupin a sólistů. Ale plakát z roku 1977 k propagaci na poslední chvíli zakázaného festivalu se zachoval v soukromém archivu zakladatele M-klubu Jiřího Zajíce.

Takže jste v roce 1983 přejal ten zavedený název…
Nebyl zavedený, festival nepřežil porodní bolesti. Dnes tomu výkřiku do normalizační šedi říkáme nultý ročník. A po šesti letech si název nepamatovali ani ti, kdo festival zakázali. Název Valašský špalíček mi z nějaké nostalgie nařídil Milan Kuchynka, ale jinak jsem z jeho strany žádný tlak necítil.

V čem se tedy lišilo vaše pojetí?
Program stál na tom, co v roce 1976 bylo jen alternativním kořením. Byla to přehlídka nekonformních písničkářů a program, protože mám rád s tématem související přesahy, doplnily filmové projekce. Dokument z šedesátých let o americkém folku, který jsme si půjčili na velvyslanectví USA, a tenkrát nový Jirešův film Opera ve vinici dle námětu a scénáře Vladimíra Merty, který skrz nějaký zákaz na festival nemohl.

Kdy se folk z programu vytratil?
No…, nikdy. Jen jsem od roku 1986, po Kuchynkově vynuceném odchodu z M-klubu, začal do programu zařazovat rockové kapely a pak i jazz a vážnou hudbu. Třeba varhaní koncert z tvorby Oliviera Messiaena, brněnský hudebník Martin Dohnal hrál skladby pro klavír a tyčové zvony, Marián Varga improvizoval na elektrické klávesy…

Odvážná dramaturgie…
Možná. Ale tenkrát lidé chtěli slyšet něco jiného, než to, co jim servírovalo rádio a nabízelo jediné české hudební vydavatelství. Dnes, zdá se, rádi poslouchají, o čem si šéfové mediálních hrátek myslí, že je pro ně dobré. Máme tu sociální problém, řekl bych.

Sám jste léta ve veřejnoprávním rozhlase uváděl autorský pořad…
Mně ale do toho, co jsem do play listu zařazoval, nikdo nemluvil. A v mých pravidelných pořadech, bylo jich víc a různého zaměření, většinou zněly věci, které nikdo jiný nehrál. V programech Valašského špalíčku také zněla jiná hudba, než na většině festivalů. Hráli zde hudebníci z Afriky, arabských zemí, Jižní Ameriky, vystřídaly se tu desítky muzikantů, folkových a rockových kapel z Irska… Zkrátka, ze všech kontinentů, kromě Antarktidy…

Byl jste první, kdo s tím takhle programově začal?
To si nemyslím… Ale v tomhle být první není žádná výhra. Třeba ti Irové do Valmezu jezdili od počátku devadesátých let. Dnes se dočtu, že kolegové, jimž jsem opakovaně a dost dlouho marně vnucoval vystoupení irských hudebníků, objevili irskou scénu českým posluchačům. V tom nakonec je ale význam té práce. Nemá smysl sedět si na svých objevech, ale šířit píseň krajem.

Valašský špalíček je zřejmě v Česku nejdéle fungujícím festivalem. Proběhl i v koronavirových letech 2020 a 2021
Ani minutu jsem v čase koronaviru nepřemýšlel o tom, že bychom hodili vidle do hnoje. Nikdo mi nezakázal festival připravovat, tak jsem ho po dohodě s vedením Kulturního zařízení v obou minulých letech připravil. Nebylo o čem uvažovat. Když budou festivaly povoleny, budeme nachystaní. A když ne, jsme mistři světa ve vracení vstupenek na akce, které se z vyšší moci nekonaly. Jako malá ryba, proklouzli jsme sítí nařízených omezení a programy obou ročníků zachovaly festivalu mezinárodní formát.

Takže, epidemie vás nezastavila…
Mě v práci nezastavila, ať už to byla náhoda, nebo štěstí. Ale všechny nás poškodila. Zhoršila svět, který my hned tak nepolepšíme a nikdo jiný to za nás neudělá. Koronavirus také sežral naše dohody s řadou zahraničních kapel. Na Valašský špalíček nepřijedou Livin´ Blues Xperience, Blues Band s Paulem Jonesem, Dave Kelly a Maggie Bell, ani její jmenovec, zakladatel Thin Lizzy Eric Bell, či finská bluesová legenda Micke Bjorklof & Blue Strip…

Letos se tedy festivalová sezona vrací do normálu.
Tady ještě dlouho nebude nic v normálu. Říkal jsem v roce 2020, že koronavirus je jen předehra většího maléru. Nicméně, retro jízda Valašského špalíčku pokračuje. Vítáme na festivalu legendu britského prog rocku Atomic Rooster, Jana Akkermana, kytarovou jedničku z Nizozemí, který připomene bluesrockovou perlu z šedesátek Brainbox. Po letech se do Valmezu vrací nejoriginálnější bluesový písničkář v Česku Jan Spálený s ASPM, poprvé na festivalu vystoupí hvězda slovenského popu Richard Müller a naposledy zde uvidíme Zelenou poštu s Pavlem Hammelem a Františkem Griglákem, která slaví 50 let.

Pavol Hammel slibuje také speciální program. O co jde?
Pavol Hammel je konzistentní osobnost a zároveň požehnání pro dramaturga i pořadatele. Nikomu nepodobný v projevu a s výborným repertoárem nabízí spoustu možností, jichž jsem, nevím kolikrát už, využil. Vrátíme se s ním do časů dávného Folk & country festivalu v pražské Lucerně, kde Hammel jako trubadúr vystupoval sám s kytarou a harmoničkami. Dohodli jsme se, že připomeneme písně ze zakázaného alba Pokoj vám, které od roku 1969 čekalo na vydání 29 let a nějaké další protestsongy…

Retro jízda vašeho festivalu letos poprvé reflektuje i 80. léta.
Je na místě dramaturgii posunout v čase a ohlédnout se také za poslední „totalitní“ dekádou, na jejímž počátku festival vznikl. Připomenout kapely a osobnosti, které v 80. letech vytvořily silnou alternativní frontu, jejíž boom nastal právě před čtyřiceti lety, v období 1982-83. Vznikla scéna v podstatě rezignující na „dohodu“ s režimem. Samozřejmě se snažila, na rozdíl od undergroundu, najít způsob, jak vystupovat na veřejnosti, ale nehledala v umělecké činnosti zdroj obživy a neměla důvod nabízet svou tvorbu oficiálnímu vydavateli, který, když už k dohodě došlo, nakonec vždycky dílo cenzurně deformoval. Letos se tu představí Jan Sahara Hedl, kapely Znouzectnost, Richter & syn, Krásné nové stroje, Iva Bittová se vrací se skupinou Dunaj…

A čím letos překvapí tradiční polský program?
Zdrowa woda už patří k bluesovým veteránům, kteří také začínali v 80. letech. V Ornery Broad se sešly tři skvělé zpěvačky Natalia Kwiatkowska, Eliza Sicińska a Paula Wolski. Tato napůl finská písničkářka zde bude mít i sólový koncert. Dark Leaves je polský objev loňského roku. Duo Eliza Sicińska & Kacper Chmura si říkají Kned-love…, to je esence

A poslední otázka, jak s tím souvisí účast Markéty Irglové?
Letos sem Markéta Irglová patří. V roce 2007 vznikl film Once, jenž Markétě a Glenu Hansardovi - potkali se právě na Valašském špalíčku, přinesl cenu Oscar americké Akademie filmového uměni za písničku Falling Slowly. Připravili jsme k tomu tématu dvě výstavy a pořad s názvem 15 let filmu Once - příběh oscarového snímku.

JOSEF ANTONÍN HYNEK