Šestačtyřicetietý Ivan Šulák z Velké Lhoty patří mezi nemnoho keramiků, kteří je vypalují v polní peci a zakuřují. Obdobně vypalovali zásobnice a rituální nádoby různých tvarů a velikostí už lidé v pravěku.

Na svém webu píšete, že nerad dostáváte otázky, jak jste se dostal ke keramice. Proč?

Jednoduše proto, že odpověď by vydala na celou knihu.

Přesto si tuto otázku neodpustím. Jak to tedy začalo?

Před čtyřiadvaceti lety jsem se na festivalu naší nezávislé kultury v polské Vratislavi setkal se známou sběratelkou umění Medou Mládkovou. Měla tam přednášku o našich neoficiálních kumštýřích. Na závěr si posteskla, že na opačné straně železné opony má málo informací o našich tvůrčích lidech, kteří žijí v ústraní a nevystavují, i když jejich práce za to stojí. Sebral jsem odvahu a šel za ní. Vyslechla mě a nakonec se zeptala, co dělám. Odpověděl jsem, že jsem nikdy neuměl malovat a výtvarno je kvůli tomu pro mě tabu. Mé názory, postoje, možná i drzost jí imponovaly. Vyprávěla o řemeslech, u kterých malování není podmínkou. Možnost sebevyjádření prý přichází sama se zvládnutím jakéhokoli řemesla. Podle toho, jak hluboko ho poznáme, můžeme svou prací promlouvat. Meda Mládková mi tehdy věnovala půlhodinu svého života. Třeba jednou uzná, že to za to stálo.

Rozhodl jste se promlouvat k lidem prostřednictvím keramiky. Kdo vás do ní zasvětil?

Mým prvním učitelem byl vsetínský výtvarník Jaroslav Vrána. Zaujal mě svou potřebou dát hlíně cit, oproštěný od laciné podbízivosti. V roce 1991 jsem za meziříčským keramikem Karlem Hauserem přišel s tím, že chci postavit pec na výpal zakuřované keramiky. Poradil mi cihlářskou hlínu a obilné plevy nebo slámu. Je to prastarý materiál, ze kterého se dělají formy na zvony a dříve také domácí kamna. Přitom je ze všech nejlevnější, hlavní investicí je práce. Nejsilněji na mě ale zapůsobila Luba Krejčí, všestranná umělkyně, známá více v zahraničí než u nás. Na světové výstavě v Bruselu v roce 1958 získala stříbrnou medaili, o dva roky později v Montrealu zlatou. Vyzdvihla třeba řezbáře Josefa Heju z Halenkova, k němuž vozila zahraniční folkloristy. Dnes je po něm pojmenovaný řezbářský festival v rožnovském skanzenu.

Než jste se začal věnovat keramice, působil jste ve zvonařské dílně Josefa Tkadlece staršího v Halenkově. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Můj děda byl švec. Řemeslník, stejně jako otec Josefa Tkadlece, který byl kovářem. Přátelili se. Od čtrnácti let jsem se vždy o prázdninách učil v jeho dílně černému řemeslu. V té době jsem ale měl intelektuální zájmy. Chtěl jsem studovat filozofii. Myšlenka, že bych se mohl živit řemeslem nebo kumštem, přišla až poté, co jsem se představ o dalším studiu nadobro vzdal. Rozhovory s Josefem Tkadlecem mi daly jistotu, že stejně přirozeně jako s ním se mohu bavit třeba s Medou Mládkovou. To je mé pravé bohatství. Mám mu zač děkovat.

Jako samouk jste se necítil svázaný konvencemi ostatních keramiků. Platí to stále?

Platí! Tak třeba většina keramiků nakupuje hlínu už upravenou. Já si ji od začátku připravuji sám. Dnes je to věda, ke které přičichne jen málokdo. Dříve to ale pro hrnčíře byla nezbytná nutnost. Je to namáhavá práce, která když se ošidí, bývá počátkem nezdaru. Ve své první dílně v Halenkově jsem si hlínu také plavil. Nakopanou jsem ji rozmíchal na kal, který jsem přecedil přes síto do sedimentační jámy. Zahuštěný kal jsem pracně dosušoval a ručně zpracovával do potřebné podoby.

Dnes už ale hlínu neplavíte. Jak ji zpracováváte?

Po vzoru Karla Hausera ji melu. Drtím ji ve štěrbině mezi dvěma kovovými válci. Málokdy má ale hlína z jednoho zdroje všechny vlastnosti, které keramik požaduje. Různými poměry jílů a jiných přídavných surovin se tyto vlastnosti navzájem ovlivňují. Tohle mé bádání je spíše alchymie než věda. Způsobem pokus – omyl - chyba jsem dospěl ke zjištění, že jinou hlínu potřebuje zakuřovaná keramika, jinou hrnec na pečení nebo nádoba na slivovici, aby se nevypařila. Jiné bude také složení hlíny na rozměrnou venkovní plastiku, která by měla odolat mrazu.

Věnujete se ručně točené keramice. Vaší specialitou je ale keramika zakuřovaná. V čem tento postup spočívá?

Vypaluje se v peci vytápěné dřevem. Po dosažení potřebné teploty přiložím hodně smolného dřeva, uzavřu komín a ohniště a vše omažu hlínou. Dovnitř se nesmí dostat vzduch, aby uhlík, kterým se nasytí povrch pálené keramiky, nevyhořel. Na tento postup přišli jak hrnčíři v Dánsku, Polsku, Bulharsku nebo na Ukrajině, tak indiáni ve střední Americe, obyvatelé Dálného východu i domorodci v Africe. Přestože se nikdy nesetkali, postupovali zhruba stejně. U nás to před sto a více lety byla nejběžnější užitková keramika. Lidé věděli o její nasákavostí. Aby nezačala plesnivět, sušili ji na plotech, jak to známe z pohádek.

Zakuřované keramice prý se říká černá hrnčina.

Nebo také sazová, na Slovensku zadymovaná. Těch názvů je více.

Její historie údajně sahá až do pravěku. Je to pravda?

Mám doma od přítele archeologa střepy staré osm tisíc let. Je to fascinující pomyšlení, že stejně jako já museli nad úspěchem výpalu přemýšlet i lidé v pravěku.

Odkud získáváte hlínu?

Část pochází z hliniště u bývalé cihelny ve Valašském Meziříčí. Tamní hlína ale k výrobě keramiky nestačí. Přidávám do ní jíly z okolí Františkových Lázní a několika dalších míst.

Sám jste si vyrobil také pec. To muselo být dost náročné.

Zatím jsem jich postavil osm. Je to docela vyčerpávající. A když zjistíte, že se některá nepovedla, tak i zdrcující.

Nedávno jste získal titul Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje. Co to pro vás znamená?

Je to příjemná změna. Mnoho lidí vnímá keramika jenom jako výrobce suvenýrů a jarmarečníka. Vědomí, že vaše práce má hlubší smysl a dokáže potěšit i někoho dalšího, je povzbuzující. Toho ocenění si velmi vážím.

Býváte častým hostem rukodělných jarmarků u nás i v zahraničí. O co mají lidé největší zájem?

Nejvíce nakupují různé svícny a zvonky. Občas s sebou vezmu i kruh, aby si lidé, kteří projeví zájem, mohli práci na něm vyzkoušet. Dělám to tak na zvonečkovém jarmarku v rožnovském skanzenu a na několika akcích u Karlovského muzea.

Točíte také črpáky. Co si pod tímto názvem mohu představit?

Črpáky jsou džbány s úzkým čepovitým hrdlem. Používaly se jako přirozené chladničky na vodu. Zakuřovanou keramikou voda mírně prolíná a následně se odpařuje, a to obsah črpáku ochlazuje.

Črpáky byly původně vyřezávané ze dřeva. Vás řezbářství neláká?

Podívejte se na hrubé ruce řezbáře a rozmočené ruce hrnčíře. To v jednom životě nejde. Dobrý řezbář vydrží hodiny a hodiny povídat o dřevě, tak jako já o hlíně.

Když se dívám na vyložené kýče v některých obchodech s keramikou, říkám si – škoda materiálu, energie a lidské práce. Myslíte si to také?
Je to smutné, když průmyslovým způsobem vyráběné „umění" zahltí domácnosti a už tam není místa třeba pro vázu, za kterou lze cítit lidskou tvář.

Čím se ve své tvorbě řídíte vy?

Hledáním poctivosti. V tom, co dělám, se odráží mé myšlenky, ať pozitivní nebo negativní. Pracuji na sobě, aby toho negativního bylo ve mně co nejméně.

Našly si ke keramice cestu také vaše děti?

Zkoušejí to, i když je musím do svého řemesla zasvěcovat pomalu a trpělivě, abych nic nepokazil. Ale dělají mi radost.

Svá díla často vystavujete. Kdy si je zájemci budou moci opět prohlédnout?

Luba Krejčí nastavila laťku hodně vysoko. Už nežije, a tak příští výstavu chci uspořádat, až si budu jistý, že na ni budu moci pozvat její syny a manžela. Kromě klasické lidové zakuřované keramiky teď vytvářím kachle. Dělám je z různých druhů hmot, přičemž se některé v žáru mění až v glazuru. Někdy jsou to prosté struktury, jindy pokusy o kubistický projev se záměrem evokovat pocity, které jsou u každého diváka jiné. Kachle vypaluji v silném kouři v peci rozžhavené na dvanáct set čtyřicet stupňů. Výsledek je povětšinou výrazně jiný, než u předchozího pálení. Má to v sobě příběh vzniku, který lze těžko zopakovat. Tohle dobrodružství mě láká. Uvidíme, jak se můj zájem bude vyvíjet dále.

Nebýt keramikem, které povolání by vás bavilo?

Chtěl jsem být písničkářem. Musel jsem s tím ale přestat, abych zachoval křehké příměří se svým otcem, který byl přesvědčený straník. Přes naše názorové rozdíly jsem ho jako člověka měl velmi rád.

Celý život jste prožil na Valašsku. Považujete se za patriota?

Považuji! Do svých sedmi let jsem žil v Lužné, takže trochu znám okolí Horní Lidče. Potom jsem čtvrt století prožil v Halenkově, odkud pochází můj otec. Osm let jsem bydlel ve Valmezu a teď jsem zakotvil na Velké Lhotě, blízko přehrady Bystřička. Tady je mi nejlépe. Neumím si představit, že bych natrvalo žil někde jinde.

Vy se ale cítíte být také vlastencem.

Velkou vlastenkou byla Luba Krejčí. V roce 1994 mě sama vyhledala a nabídla mi své umělecké vedení. Rád jsem přijal. Byla přesvědčena, že pokud se umělec představuje v zahraničí, měl by znát své kořeny a poznat také jiný život, než z domnělých intelektuálních sfér. Byla to silná osobnost, která mě významně ovlivnila.

V čem?

Kromě jiného ve vztahu k Václavu Havlovi. Kdysi jsem se vezl na vlně protihavlovských nálad a viděl v něm ziskuchtivého člověka. Dnes mám jistotu, že pokud budeme pohrdat osobností, která udělala naší malé zemičce udělala velké jméno, budeme se mít zle. Z osobní zkušenosti vím, jak lehce a radostně se pracuje a vše kolem vykvétá, když máte dobrou pověst a respekt okolí. Také vím, jak marnou a vyčerpávající snahu podstupuje člověk, do kterého si ostatní mohou beztrestně kopnout. A uvědomuji si, co pro nás znamená žít v zemi, která je okolním světem respektovaná.

Jak se tedy na zesnulého bývalého prezidenta díváte dnes?

Havel byl velký umělec a dělal, co mohl, abychom uměli svobodně uvažovat a měli se jednou dobře. Týden před jeho smrtí jsem byl v pražském centru současného umění Dox, kde mu slovenská premiérka Iveta Radičová předala Cenu Jána Langoše. Odešel za mými zády, ani jsem se mu nemohl podívat do očí. Díval jsem se ale do očí jeho přátel, a bylo tam čisto. U nás sa praví: „Dvě generace budujú, třetí propije". Nemusí to tak být. Není načase začít přemýšlet nad duchovním bohatstvím, které pořádně neznáme? Havel takovým bohatstvím je.

Ivan Šulák

- narodil se před šestačtyřiceti lety ve Vsetíně
- část dětství prožil v Lužné, pětadvacet let bydlel v Halenkově, potom ve Valašském Meziříčí, nyní ve Velké Lhotě
- absolvent Střední průmyslové školy strojní ve Vsetíně
- pracoval ve zvonařské dílně, počátkem devadesátých let se začal věnovat zakuřované keramice
- loni získal titul Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje
- životní krédo: Jsem vlastenec a idealista.

Autor: Josef Beneš