Tancovala jste ve Státním souboru v Praze. Určitě to chtělo spoustu práce a úsilí, jak vypadala vaše cesta?

Nebyla to dlouhá příprava, jako dítě jsem udělala konkurz do Státního souboru, ve kterém jsem tancovala od svých patnácti let. Do té doby jsem navštěvovala jeden dětský soubor v Praze. Tehdy se mi splnil životní sen, ale bylo to dost náročné. Otevřelo mi to oči, protože to byla konfrontace s dospělým světem.

Jak dlouho jste v něm působila?
Ve Státním souboru jsem byla čtyři roky, poté jsem se přestěhovala na Vsetín a vdala se.

Po příchodu na Vsetín jste rovnou učila na místní umělecké škole?
Ne, na Základní umělecké škole jsem začala učit později. Nejprve jsem se informovala, ale neměli žádné volné místo. Když má předchůdkyně odcházela do důchodu, oslovila mě. Na místo jsem nastupovala v době, kdy mému druhému dítěti byly dva roky. Při zaměstnání jsem současně studovala na Akademii múzických umění pedagogiku a choreografii.

Byla jste v době mateřské dovolené členkou nějakého místního souboru?
Když jsem přišla, nastoupila jsem do Vsacanu, jeho členkou jsem dodnes.

Je známo, že jste účinkovala ve filmu Noc na Karlštejně. Jak na tuto zkušenost vzpomínáte?
To bylo v době, kdy jsem bydlela v Praze. Státní soubor tehdy hodně natáčel hudební pořady a exhibice, které bývají v televizích. Často jsme točili pohádky, slovanské tance, taneční pořady, bylo toho hodně. Zažila jsem spoustu známých herců, když byli ještě malé děti a kdy oni také začínali. (smích) Vybavuji si například Suchánka, kterému mohlo být dva a půl roku. Byl to malý andělíček. Točili jsme film Hvězda padá vzhůru, účinkoval v něm i Gott a Sovák. Ovšem nemá to cenu přeceňovat, zase tak úžasné to nebylo, jak si lidé myslí. Bylo to úplně normální.

V Noci na Karlštejně jste tancovala i se svými sestrami, jste stále všechny umělecky zaměřené?
Jak se to vezme, jedna je výtvarnice a druhá historička.

Společně se svými sestrami jste založily Kutnohorské stříbření?
Společně jsme ho nezaložily. Vymyslela to sestra historička, která nás dvě do toho angažovala. Je to v podstatě její dítě, společně jsme utvořily jeho obraz. V Kutné Hoře je ředitelkou muzea, proto se Stříbření pořádá na tomto místě.

Jak vypadaly první ročníky?
První ročník začal odpoledním představením, pak se to postupně rozrůstalo, až do dnešní veliké podoby. Na Stříbření vystupujeme od druhého ročníku.

K historickému tanci máte blízko, jak jste se k němu dostala?
Když jsem tančila ve Státním souboru, tedy folklórním souboru na profesionální úrovni, současně jsem chodila do Chorea Bohemica. Paní Skálová zde dělala historické tance inspirované lidovou zábavou, měšťanskými tanci, legendami, vytvářela také divadelní a jarmareční hry.

Jak dlouho trvá příprava vašeho tanečního programu?
Většinou trénujeme tři až čtyři měsíce před zahájením celé slavnosti. Nemůžeme se tomu věnovat celý rok, musíme totiž splnit i záležitosti, které se týkající „zušky". Na konci školního roku děláme závěrečné představení, kde každý ročník předvádí nějaké taneční číslo. Na Kutnohorském stříbření tancujeme věci navíc, účastní se ho kolem padesáti dětí. Nejmladší mají pět let, nejstarší kolem dvaceti let. Tímto obsazujeme role od nejmladších až po dvorní dámy.

Pro své tanečnice šijete krásné dobové kostýmy, kdo se na jejich tvorbě podílí?
Většinou kostýmy navrhuje moje sestra a já je ušiji. Školní kostýmy navrhuji sama, a poté je stříhám. Se šitím mi pomáhají rodiče a švadleny.

Historické kostýmy určitě vyžadují specifický materiál, je problém jej obstarat?
S materiálem problémy nejsou, náročnější je finanční stránka. Historické kostýmy jsou především majetkem nadace Stříbrná Kutná Hora, malou část vlastní naše „zuška". Ve škole funguje klub rodičů, kde se vybírají příspěvky i na kostýmy. Zde se dostávají i výdělky z představení. Odtud čerpáme finance, žádné sponzorské dary nedostáváme.

Většinou se tanci věnují zdravé děti, chtějí tancovat i děti hendikepované?
Trénovala jsem děti fyzicky hendikepované, kterým chyběla část končetiny. Pravda je, že vydržely tancovat kratší dobu. Určitě nebyli nešikovní, spíš bych řekla, že rodiče s nimi nevydrželi dál. Pro děti je to náročná práce, od nich samotných to chce nesmírnou vůli a podporu od rodičů. Když tam podpora od rodičů není, tak je to problém.

Dá se ohodnotit přístup k začínajícím tanečnicím v minulosti a současnosti?
Budu soudit z toho co vidím. Měla jsem náročné paní učitelky, přitom byly velice milé a příjemné. Tímto přístupem mě navedly k tomu, že jsem byla ochotná pro to lecos udělat. Tehdy jsme jako soubor dětí, udržovali dobrý kolektiv, nebyly mezi námi různé tahačky. Opravdu jsme spolupracovaly a spoluutvářely, což je pěkná věc. Když se něco takového podaří v ročníku, je to cítit. Vnímáte tu atmosféru, jak děti spolu kamarádí. Podle toho jsou ovlivněné i výsledky práce. Buď to jde, nebo to jde mnohem hůř. Pokud jsou děti mezi sebou kamarádští, vzájemně si pomáhají. Šikovnější děti pomohou těm slabším. Navíc je z toho tance cítit, že se mají rády. Dívky tak tancují spolu. Často se stává, že tancují jen vedle sebe. V současné době to tak bohužel je, každý je zahleděný do sebe a nejsou ochotné vydávat žádné emoce. To je věc, se kterou se momentálně neustále potýkám. V tanci je důležité vědět, o čem tančím a umět to sdělit. Dostat do něj emoce. Děti to v současné době nedělají, protože je trendem neukazovat vlastní pocity. Někteří to nemohou dokázat, a to je strašně těžká věc.

Myslíte si, že se to vyvíjí tlakem společnosti?
Ano, určitě. Děti zajímají především materiální věci, ostatní je pro ně dost omezené.

Zároveň se jinak baví…
To je pravda. Dřív se lidé bavili společně. Teď je úplně přirozené, že se každý baví sám. Pokud si mohou vybrat, raději jsou sami, protože to je jednodušší. Nemusejí nikoho tolerovat, střetávat se s kompromisy či city. Všechno se to odráží i v tanci.

Mění se počet dětí se zájmem o tancování?
Počty jsou stejné. Spíš bych řekla, že jsou poznat silnější a slabší ročníky. Myslím si, že tam nehraje roli menší zájem. Pravdou je, že máme ve škole velký „odpad". V ročníku začne dvacet dětí, během čtyř let odpadne šest. První stupeň dodělá zhruba dvanáct dětí, z původních dvaceti. S nástupem na střední školy odstupuje další část, druhý stupeň dělají čtyři až osm dětí. Na druhou stranu zůstává kvalita. Během prvních čtyř let odcházejí děti, které mají problémy a nestačí. Je rozdíl mezi „zuškou" a zájmovým kroužkem. U nás je to náročnější, protože musíme splňovat normy Školního vzdělávacího programu. V lidovém souboru si děti nacvičí tanec, a tančí ho celou dobu, co do něj chodí. Tady děti dělají každý rok nový tanec, kterým ukazují něco nového. Neustále se učí, čímž svoji úroveň technickou i uměleckou zvyšují.

Jaké předpoklady mají mít budoucí tanečnice?
Musejí mít rytmické cítění, slušné tělesné dispozice. Neříkám, že maximální, nejsme konzervatoř. Kolikrát děti s nedostatečnými fyzickými schopnosti byly dobrými tanečníky, protože byli výborní výrazově. Musí mít především vůli. Nestačí mít pouze předpoklady, ale musí být i pracovitý. U mě to tak platí. Konkrétně u mě odpadá nejvíce dětí na lenost. Dávám dětem domácí úkoly. Musí trénovat doma, dvakrát týdně nestačí tancovat. Hudebníci musejí také cvičit několikrát týdně. V tom se „zuška" liší od kroužku, do kterého si děti chodí zaskotačit. Nehraje tam roli to, jak ten tanec zvládá. U nás se musí naučit zacházet s tělem, aby bylo schopné pokračovat dál a vědomě zapojovalo jednotlivé části těla. Aby jednou mohlo samo učit. Mám spoustu dětí, které jsou schopné učit. Některé jsou lektorky jiného tanečního směru.

Přicházejí za vámi tanečnice s konkrétními skladbami nebo je výběr čistě na vás?
Od určitého věku nechávám děti vybírat hudbu. Většinou hledáme společně, co by se jim líbilo. Děti se přes prázdniny hrozně mění, přijdou zase jiné osoby. Sice můžu mít představu, mám něco dopředu připravené, ale kolikrát hledáme první dva měsíce, co jim sedne. V pubertě se hrozně moc změní, a jde tam úplně o něco jiného.

Pravděpodobně je i ovlivňují taneční směry jejich vrstevníků, hip hop a podobně.
Většinou to dopadá tak, že jejich kamarádi chodí na představení, ocení to. Vědí, že něco umí. Stává se, že mé děti chodí současně do hip hopu, kde jsou jedničky. Proč? Protože jsou fyzicky připravené, mají techniku. Tři čtvrtě tanečnic odchází ze „zušky" do Kotáru. Na vysoké škole si hledají zase něco jiného.

Jezdíte s děvčaty na taneční soutěže?
Na soutěže rádi nejezdíme, protože tam není objektivní hodnocení. V současnosti, co probíhá na soutěžích, nepodporuje děti v rozvoji a správném sebehodnocení. Do této doby nebývá na soutěžích příjemná a zdravá atmosféra, na které by se děti vzájemně podporovaly. V tancování je to dost složité, směrů je mnoho. Navíc se v současné době se razí myšlenka „za málo peněz hodně muziky". To znamená, hodně se chval, ale nemusíš toho moc umět. Hodně sebevědomí, ale moc se nepředři. Ve škole mám vysoké nároky, a proto tam vydrží jen ti nejvytrvalejší. (smích)

Co tedy považujete za své nevětší ocenění?
Mám radost, když se na jeviště těší a zvládnou to i ty slabší, protože ve skupině nejsou samé hvězdy. Je skvělé, když mě na Stříbření obklopí děti, které odešly před deseti lety a stále se na vystoupení jezdí dívat.

Jak se daří vašim úspěšným svěřenkyním?
V tanci je to dost náročné, ale měla jsem děti na konzervatoři. Do určité doby jsem podporovala, aby tam děti chodily. Konzervatoř navštěvují děti do šesté střídy, což je pro děti hrozně náročné. Musejí od rodičů na internát, během prvních dvou let hodně dětí odpadne. Není to kvůli tomu, že jsou nešikovní. Nezvládnou ten přesun od rodiny, pak se děti vytřídí. Holky v pubertě vyrostou a nemají předpoklady, aby z nich byla primabalerína. Málokterá konzervatoř dokončí. Jedna má žačka, která konzervatoř dodělala, tancovala ve Státním souboru. V současnosti žije na Vsetíně a věnuje se něčemu jinému. Druhá dívka studovala konzervatoř v Brně, poté tancovala v Olomouci a nyní působí ve zlínském divadle. Další tancuje někde v Bratislavě. Cesty jsou takové klikaté. Ovšem to není podstatné. Důležité je, že si zvyknou zvládat překážky. Při tréninku jsou to neustálé překážky.

Někteří umělci s oblibou vykřikují, že vysoké umělecké školy jim příliš nepomohly…
Řeknu vám to po pravdě. Na AMU jsem dělala šesti semestrální nástavbu, studovala jsem ji kvůli získání aprobace. Školu jsem studovala v době, kdy jsem docela dlouho učila. Co se týče učení, mě to příliš nedalo. Pomohlo mi to urovnat si v hlavě, jakým způsobem co učit. Například v klasickém tanci mě paní profesorka Pásková přivedla na dobrou cestu. Po technické stránce to pak děti ovládaly lépe. Určitě mi to něco dalo, ale nebylo to jediné. Na vlastní kůži jsem ve Státním souboru zažila Chorea Bohemicu a spoustu dalších zkušeností. Navíc jsem dělala step a jazz dance u Franka Towena. V tehdejší době to byla jiná cesta, která nebyla tak obvyklá. Navíc to byl jeden z mála lidí, co to mohl dělat. Ve světě byl hodně známý. Dostala jsem se k němu náhodou. I když to trvalo rok a půl, něco jsem se za tu dobu naučila.

Je neuvěřitelné, jak jste všestranná! Jste známá také vytvořením choreografie k lidové zpěvohře manželů Kašparových Osloboděná slibka.
Spolupracovalo se mi s nimi dobře. Tématika se mi líbila, zahrála jsem si tam roli zlé matky. Především při premiéře jsme byli všichni překvapeni milou reakcí publika. Nikdo to nečekal, že se jich taková romantická záležitost dotkne.

Na některých vystoupeních dokonce spolupracujete s Valašským orchestrem…
To je pravda, začali jsme spolupracovat s Valašským orchestrem. Občas s nimi něco vytváříme. Kontakt máme přes taneční soubor Kotár, který s nimi spolupracoval.

Vy jste tento taneční soubor založila, je to tak?
Jak se to vezme. Původní zakladatelka mě oslovila, dělala jsem s nimi první tance. Část repertoáru je tedy ode mě. Kotár původně vznikl proto, aby netančili pouze valašské tance. Chtěli také zkusit i jiné regiony.

Není to ale jediná taneční skupina, kterou svými nápady obohacujete. Patří mezi ně Rondelus, Hortus Gratiae a další.
Rondelus je taneční soubor ze „zušky", který vystupuje na Stříbření. Hortus Gratiae je dospělý taneční soubor. Členky jsou naše děti a jejich kamarádky. V současnosti tato skupina objíždí historické akce u nás i v zahraničí.

Ovládáte spoustu tanečních směrů, co je vaše srdcová záležitost?
Je to složité. Ráda dělám choreografii lidových a historických tanců, jsou sice choreograficky jednodušší, ale zase musíte zachovat odpovídající charakter. Nejbližší mi je scénický tanec, po fyzické i psychické stránce je nejnáročnější. Pracujete v něm nejen s danými prvky, ale taky s tím, co si sama vymyslíte. Používáte daleko těžší hudbu, do které se musíte dostat, naposlouchat si ji, rozdělit takty. To je na tom nesložitější věc.

Jaroslava Špačková

- se narodila 11. července 1956 v Praze
- po absolvování gymnázia studovala AMU pedagogiku a choreografii
- čtyři roky účinkovala ve Státním souboru v Praze, poté se přestěhovala na Vsetín
- účinkovala v mnoha hudebních pořadech, filmech Hvězda padá vzhůru, Noc na Karlštejně a další
- své zkušenosti předává svým malým tanečnicím na Základní umělecké škole Vsetín
- každoročně se podílí na tanečním programu pro kulturní událost Kutnohorské stříbření
- vytvářela taneční choreografii pro úspěšnou lidovou zpěvohru Sloboděná slibka, ve které ztvárnila roli zlé matky
- je členkou seniorské skupiny souboru Vsacan
- podílí se na zpracování tanečních vystoupení souboru Kotár, Hortus Gratiae, a dalších

Autor: Zuzana Vyškovská