Opět se mi potvrdilo, že tyto obavy mívají absolutní profesionálové, mezi něž bezpodmínečně patří. Ve své hudební kariéře si zasloužil mnohých uznání, ve své sbírce vlastní i jedno z nejvyšších ocenění od Unie českých pěveckých sborů. Skromně však dodává, že jeho největším oceněním je naplnění muzikantského života.

V současnosti vedete mužský pěvecký sbor Lumír a ženský sbor Polanku, jak dlouho jste jejich sbormistrem?
Počátky mého působení v pěveckých sborech souvisí s učitelským povoláním. Vystudoval jsem totiž obor matematika a hudební výchova. V dřívějších letech byl na každé škole pěvecký sbor. Shodou okolností jsem s vedením pěveckého sboru začal na zvláštní škole, kde jsem zkoušel, co se z těchto dětí dá vytáhnout po muzikantské stránce. V roce 1985 jsem nastoupil na Základní školu ve Valašské Polance, kde jsem neměl žádnou ambici vést pěvecký sbor. Vedla ho tam totiž moje kolegyně Karlička Kamencová. Měl jsem ale tendenci jí pomáhat a založil jsem přípravný sbor, právě k tomuto pěveckému sboru. Napřed jsem tedy vedl maličké děti, a pak se oba sbory propojily. Po odchodu paní Kamencové do důchodu jsem sbor převzal.

Jak začalo vaše působení v Lumíru?
Jako malý jsem chodil na vsetínskou hudební školu. Ředitelem zde byl pan Stanislav Mráz, který byl žákem Janáčka, kterého později z politických důvodů odvolali. Ve Vsetíně chtěl vybudovat konzervatoř, z tohoto důvodu měl na škole samé hudební špičky. Nakonec se mu to nepodařilo, doba mu nepřála. V roce 1973 se mě při procházce s mým učitelem na housle zeptal, jestli bych nechtěl dělat zástupce dirigenta. Jak to bývá běžné, odpověděl jsem, že nemám čas. Což v překladu znamená, že nechci. V té době jsem začal totiž studovat v Ostravě postgraduální studium, které trvalo dva roky. Za dva roky opět přišel, přijal jsem to jako výzvu a v sedmdesátém pátém jsem nastoupil do Lumíra na místo druhého dirigenta. Pro mě to byla obrovská pocta, že si vybral právě mě. U každé významné události mám na konci samé pětky. V pětačtyřicátém jsem se narodil, v pětašedesátém jsem se ženil, v pětasedmdesátém jsem nastoupil do Lumíru, od pětaosmdesátého vedu Polanku. Na konci mám samé pětky. Nevím, jestli jsem se tak učil na základní škole. (smích)

Říkal jste, že jste se učil na housle. Měl jste blíže k pěvectví, nebo ke hře na nástroj?
Napřed jsem se pěvectvím nemínil zabývat, pak mě to ale chytlo. Jedná se totiž o přirozený nástroj každého člověka, který si stále nese s sebou. Nikdo se nemůže vymlouvat, že nemá stradivárky, protože si je každý může vyrobit.

Pěvecký sbor Polanka byl tedy nejprve školní sbor?
Ano, začínali jsme jako školní sbor, dnes už je to ženský sbor. U vesnických dětí jsem viděl takový hendikep, neměly takové možnosti vyžití, jako městské děti. Navíc se stávalo, že městské prostředí deklasovalo vesnické obyvatele. Říkali nám „balíci z venkova". Tehdy jsem to dost nelibě nesl. Později jsem dostával různé nabídky ze Vsetína i odjinud. Rozhodl jsem se, že v Polance zůstanu a společně jim ukážeme, co v nás je. Ono se to skutečně podařilo a v současnosti jsme mezi několika špičkovými sbory. Každý rok soutěžíme a nikdy jsme neskončili hůře, než na druhém místě. Můj muzikantský život je tímto naplněný. Nikdy mi nešlo o vnější ocenění, pro mě je to vnitřní záležitost.

Kolik mají jednotlivé sbory členů?
V současnosti jsou počty členů menší, spousta z nich se totiž nemůže uvolnit z práce. Což jsem si dříve neuvědomoval. Vesnice totiž nenabízí tolik pracovních míst jak město, a proto je pro ně problematické vracet se zpět. Později jsem si uvědomil, že se v malém prostředí nedají udělat velké věci. Shoduje se to i se smysluplností. Cérečky dělají něco, co na vesnici nemá tu odezvu, jakou by si zasloužily. Dříve jsme měli ve sboru kolem padesáti dětí, teď máme dvacet členek. U Lumíra je to podobné. Když jsem nastoupil, měli jsme čtyřicet členů, dnes jich je kolem patnácti.

Repertoár obou sborů je docela široký, zabýváte se českou i světovou muzikou…
Nikdy jsem nechtěl, aby zpívání byla spolková činnost. Vždy jsem chtěl, aby to člověk dělal v rámci možností nadoraz. Někteří došli na to, že samotné zkoušení má větší náboj, než následné vystoupení. Zpěváci mi dokonce říkají, že mají raději zkoušky. Koncert s sebou přináší mimořádnost chvíle, ale také stres a napětí. Na zkoušce se pohledy upínají na to, co je důležité a podstatné.

Odkud čerpáte inspiraci pro výběr písní?
Člověk poslouchá. (smích) Za ty roky vím, kde je možné ji hledat. V současnosti je možné spoustu věcí nalézt na internetu. Existují také ověření autoři, jako je Dvořák, Martinů, Smetana, Petr Eben a další. Stačí se podívat do jejich archivu a vybrat si, co je v tu chvíli potřeba. V náročnosti nechci slevovat. Pokud chci, aby to mělo odezvu, pak nabídku musím dávat. Nemůžu se podbízet, ba naopak chci ukázat, že to má význam. Lidé pak řeknou, že kdyby věděli, co to s nimi udělá, tak by dávno přišli.

Stává se, že se posluchači po vašich koncertech chtějí zapojit do vašich sborů?
Je to složité. Například na adventní koncerty na nás posluchači jezdí z Prahy a různých koutů naší země. Odezva je maximální, ale kdyby se měli zapojit, zmocňuje se jich pocit, že na to nemají. Mezi tím je strašná propast. Zpíváme roky, ale nikdy jsme nedělali výběry. Pokud si to člověk chce vyzkoušet, pak v něm něco dřímá. Často mívají strach z neznalosti not, přitom chlapi vůbec neznají noty. Noty sledují jen kvůli slovům. (smích) Zato cérečky zpívají všechno zpaměti, protože jsou líné si nosit noty a mají na to hlavu.

Říkáte, že muži a ženy mají rozdílný přístup ke zpěvu. Máte i vy k nim rozdílný přístup?
Řekl bych, že přístup je stejný. Akorát reakce ze strany mužů a dívek je jiná. Problém nastává ve chvíli, kdy řešíme, jestli to úsilí není zbytečně velké. Stále tvrdím, že člověka není těžké naučit, ale přesvědčit. Rozdíl je pouze v tom, že pánům to jde pomaleji, ale zase je to více baví. Když chodí na zkoušku, považují to za svůj rituál. Jeden člen mi jezdí na zkoušky z Kopřivnice a to dvakrát týdně. Přitom je to novější zpěvák, který s námi zpívá tři roky. Cérečky bývají pohotovější, ale některým se pokaždé nemusí chtít. Mívají tedy větší absenci, což bývá poznat.

Se sbory míváte často vystoupení, jezdíte na festivaly. Kam jezdíte nejraději?
Bývalo zvykem, že jsme pravidelně absolvovali prestižní soutěže u nás i v zahraničí. Pravdou je, že soutěže na mezinárodní úrovni mají pro nás obrovský význam. Sbíráme zde kontakty a získaného uznání si velice vážíme. Prestižní událost pro nás byla cena Petra Ebena v Praze, to jsem měl tehdy i zlámaná žebra a cérky taky. (smích). Zasloužili jsme si to. (Pozn. redaktora: V roce 2004 získal pěvecký sbor Polanka zlaté pásmo a cenu Petra Ebena za nejlépe provedenou skladbu.) Najednou se o nás vědělo. Proto se jmenujeme Polanka. Nemáme žádný honosný název. Když jsme poprvé vyjeli do Řecka, všichni si mysleli, že jsme vsetínský sbor. Tehdy jsme si řekli, ne. My jsme vesnický sbor.

Uznání máte celou řadu. Toužíte ještě po nějakém?
Já už žádné nemám. Jen bych pomalinku přenášel zodpovědnost na ty naše dívenky, mají už mnoho zkušeností i schopností. Času není nazbyt, některé činnosti mají větší váhu, jsou prioritou. Všechno je o radosti, jestli se pak kumuluje různými způsoby, tím líp. Z mé strany to začíná být služba. Vždyť s Lumírem letos slavíme 90 let! Říkám si, že jakmile to zanikne, už se to nevzkřísí. Na Vsetíně vedou sbory i někteří mí žáci, mezi ně patří Helena Kaločová nebo Pepík Surový ze Zlína.

Podařilo se vám získat Zlatý odznak Unie českých pěveckých sborů s granáty, vážíte si nejvíce právě tohoto ocenění?
Ocenění vždy beru jako určitý fakt, náhled nebo odznak nějaké činnosti. Sámo o sobě tento odznak nic neznamená. Je to jako obrázek na zdi nebo nějaká piha na obličeji. (smích) Ale zase je to připomínka toho, že tu zásluhovost vnímám. Kdybych měl mluvit o svých možnostech, tak bych tu už dávno nebyl. Mohl bych ty metály uplatnit někde jinde. Nikdy to nebyl můj styl takto uvažovat. Jednou jsem měl i nabídku od moravských učitelů, tehdy jsem se rozhodoval, jestli zůstat na Vsetíně nebo odejít. Chlapi se mě ptali, co je pro mě důležitější. Jestli rozvoj, zazáření nebo důležitost, potřebnost, služba. Je to marné. V Praze je konkurence, lidé mají možnost si vybrat. Pokud to v malých městech není, doplatí na to všichni lidé. Vždyť děti od nás musejí jezdit do zlínského divadla za kulturou, kdežto v těch velkých městech mají výběr. To byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodnul tu zůstat.

Máte srovnání také se sbory v zahraničí. Jaká je úroveň českých sborů v poměru se zahraničními?
Ono to s tím i docela souvisí. Jelikož u nás není nabídka, konkurence padá. V naší republice je totiž určitá podbízivost, populární hudba tedy začíná převažovat. Samozřejmě zde máme špičkové sbory, které spíše září v zahraničí než u nás. Pokud tyto sbory vystupují u nás, jsou častěji navštěvovány zahraničními hosty. Takovým příkladem může být Pražské jaro. Mezinárodní festivaly navštěvují tisíce lidí, některé jsou dokonce pořádány v amfiteátrech. Nedávno jsem zaslechl Verdiho Requiem pod širým nebem, kde bylo asi deset tisíc lidí. Trochu jsem se obával jejich reakcí, ale ti se mohli radostí zbláznit. Odezva byla naprosto perfektní, taková u nás není. Kolikrát i s cérečkami přemýšlíme, jestli se to posluchačům bude líbit. Vyskytnou se také návrhy, jestli raději nemáme zařadit něco, co by lidi mohlo více chytnout. Což je začátek úpadku, protože se člověk začne podbízet a laťku postupně snižuje. Pak si člověk řekne, pokud je laťka tak nízko, proč bychom ji měli zase zvyšovat? Stejné to je při okresním kole v kopané. Proč bychom měli trénovat? Stačí kopnout do balónu. (smích) Dříve to bylo u pěveckých sborů naopak. Mužské sbory u nás měli prim, především moravští učitelé. Vachův ženský pěvecký sbor byl také hodně známý, stejně jako mládežnické sbory. Mezi ně patřil Severáček, Boni pueri nebo olomoucké sbory. Jsou to světové sbory, které ze soutěží vždy dovezly první místo.

Muzikou doslova sáláte. Před padesáti lety jste založili s Vlastimilem Bednaříkem Jazzevčík, co byl hlavní impuls při založení této kapely?
K muzice jsem vždy tíhnul, díky rodinnému zázemí a učitelům, snažil jsem se o muzice získat co nejvíce informací. Jazz, tedy afroamerický folklor, strhl nejen nás, ale i Dvořáka. U nás to začalo spirituály, které jsme poslouchali na Music USA. Interprety jsme postupně začali kopírovat. Později se rozvíjel dixieland, na který jsme také navázali. Začínali jsme tedy jako dixielandová kapela, kde jsem hrál na trumpetu. Pro většinu lidí to byla revolta, což se u mě úplně říct nedalo. Protože ta muzika byla opravdu zajímavá, především proto, že byla improvizovaná. Improvizace je velký dar, schopnost se vyjádřit, poznat bezprostřednost chvíle, která se nikdy nevrátí. Všechno to začalo nevinně, tenkrát byl velký boom hrát na kytaru. Děvčatům se to líbilo, takže na ni všichni hráli. Po dixielandech jsme začali inklinovat k modernější jazzové muzice a koupili jsme vibrafon. Tenkrát jsme měli mnoho hudebních vzorů, jako je Miles Davis, Modern Jazz Quartet. Jejich tvorbě jsme chtěli porozumět. Člověk se neubírá ke kovaříčkům, ale ke kováři. Většina mladých lidí začíná rockovou muzikou, přecházejí k populární, pak je to nebaví a jdou přímo ke zdroji. My jsme šli přímo ke zdoji, což byla velká výhoda.

Chtěli jste se živit hraním jazzové hudby?
Nějaké nabídky jsme vždycky měli. Dostal jsem nabídky do Brna, Prahy a dále. Pokaždé jsem zabrzdil. Možná, že k tomu přispěl můj učitel na housličky. Každý žák, co od něj odcházel, byl výborný. Žádný z nich ale neodešel na konzervatoř. Tedy až na dva, mého syna a jedné holky. Často jsem se s ním stýkal, výborně jsme si vždy rozuměli. Když se mladý člověk rozhoduje, co bude v životě dále dělat, nedocházejí mu určité důsledky. Muzika je taková na vodě. Všechno ostatní člověk může prokázat, něco vymyslí nebo udělá. Jakmile muzikant nemá za sebou manažera, nemusí se to podařit. Můj učitel vždycky říkal, jestli budeš výborný muzikant, tak jím budeš, i když se tím nebudeš živit. Každý si toho pak všimne. Pravdou je, že jsem chtěl jít na konzervatoř, protože spoustu muzikantů znám. Dělali jsme to sice amatérsky, ale s největším zaujetím.

Vy budete celá muzikantská rodina…
To víte, jablko nepadá od stromu daleko, maximálně do bečky. (smích) Starší syn je vynikající houslista, učí na střední škole. Lidé si nás často pletou, máme totiž stejná jména. Mladší syn je známý zvukař republikové úrovně. Moje žena také dobře zpívala, učila se na flétnu, ale pracovala jako vrchní zdravotní sestra na transfusním oddělení, měla spoustu práce.

Takže i vy jste měl dobrý hudební základ?
Ono to tak vypadá, že jsem vyrostl z muziky. Zastávám názor, aby si člověk mohl dobře vybrat, musí vyzkoušet všechno. Než jsem se naplno uchýlil k muzice, tak jsem maloval, sportoval, tancoval jsem společenské tance a spoustu dalšího. Jakmile přijde moment rozhodování, člověk si může vybrat. Především tím získá rozhled.

Co vám muzika přináší?
Život by se neměl oddělovat na fyzickou a duchovní část, jelikož to všechno působí vcelku. Jestliže člověk něco zanedbává, tak někde strádá. Muzika má především význam bytostný, rozvíjí ho po všech stránkách. Jednou dokonce srovnávali práci dirigenta a horníka. Zjistili, že na třetím místě s největší ztrátou energie je dirigent. To je pouze fyzická stránka, co ta složka duchovní. Člověk musí do muziky vložit sám sebe. Neberu to jako prostředek, abych si někde vydělal. Hudbou musíte někoho oslovit, aby vám rozuměl. Když vám někdo bude vyznávat lásku v čínštině, tak z toho máte houbelec. Jakmile se u lidí vytratí citlivost, začnou se mlátit klacky po hlavě. Nic jiného dnes v televizi není. Člověka by spíš měl rozplakat falešný tón, než rána pod zuby. (smích) Vždyť Beethoven řekl, že hudba člověka povznáší k božství. Proč bychom tomu nemohli uvěřit?

Jaromír Bazel

- narodil se 24. 12. 1945 v obci Bystřička
- po absolvování vsetínského gymnázia vystudoval učitelství matematiky a hudební výchovy na Pedagogickém institutu ve Zlíně
- v Ostravě si doplňoval postgraduální vzdělávání, hudební rozhled si rovněž rozšířil absolvováním sbormistrovských kurzů Unie českých pěveckých sborů vedených Zbyňkem Mrkosem
- od roku 1975 vede mužský pěvecký sbor Lumír, který letos oslaví své 90. výročí
- velké úspěchy slaví na národních a mezinárodních soutěžích s ženským pěveckým sborem Polanka, v němž působí od roku 1985
- před padesáti lety založil s Vlastimilem Bednaříkem známou jazzovou kapelu pod názvem Jazzevčík
- s touto kapelou se každoročně účastní Vsetínského jazzového festivalu, na kterém vystupují největší osobnosti tohoto žánru
- v roce 2005 získal Cenu města Vsetína za dlouholetou práci v oblasti jazzu a klasické hudby
- současně je držitelem jednoho z nejvyšších ocenění v oblasti sborového zpěvu u nás – Zlatý odznak Unie českých pěveckých sborů s granáty.

Autor: Zuzana Vyškovská