Rodačku z Valašské Bystřice si kariéra herečky našla sama. „S divadlem jsem začala na popud paní Elišky Cábové, která tehdy dělala v divadle nápovědu a přemluvila mě, abych se k souboru přidala. Dodnes jsem jí za to vděčná," popisuje svůj příchod do divadla mladá herečka.

Divadelní role si nevybírá a žádnou vysněnou roli, kterou by si přála zahrát, nemá. „Ráda si zahraji kladné role i záporné postavy, i když musím přiznat, že ty kladné hrdinky u mě mají navrch," říká Jana Majerová.

Na role, které měla možnost hrát, však vzpomíná. Nejvíce se sžila s postavou Meg ze hry Pod praporem něžných dam, která měla premiéru letos v lednu.

„Není to však vždy jen o roli, ale i o celém kolektivu a musím přiznat, že letos se sešla skvělá parta lidí, se kterými je radost hrát," vysvětluje usměvavá blondýna.

Stejně jako na roli Meg vzpomíná ráda také na další divadelní příležitosti. „Z dřívějška vzpomínám ještě na roli loupežníka v pohádce O princezně Mordulíně," směje se herečka.

Když zrovna s divadlem nehrají, najde si volnou chvíli také na další záliby. „Ráda si vyrazím do přírody, na turistiku nebo na kolo. Velmi často chodíme s přáteli do kina a také velmi ráda plavu," přiznává sedmadvacetiletá Jana.

Kromě divadla je jí koníčkem také její profese.

„Loni jsem dostudovala Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně, obor veřejná správa a regionální rozvoj. Nyní pracuji v Rožnovských pivních lázních jako vedoucí zakázkové kanceláře," pochvaluje si.

Kvůli divadlu však času mnoho nemá.

„V říjnu jsme začali s nacvičováním nové hry, která již měla premiéru. Zkoušky máme dvakrát až třikrát týdně. Naštěstí nemám nějaké větší problémy s učením textu a repliky si dokážu celkem rychle zapamatovat," svěřuje se sedmadvacetiletá Jana.

O svých hereckých schopnostech nepochybuje. „Myslím si, že jsem určitě dobrá herečka a pevně věřím, že o tom dokážu přesvědčit i diváky. Ostatně doma mi to všichni říkali už od malička," usmívá se Jana.

O kvalitách divadelního souboru vypovídá také fakt, že jejich představení bývají vyprodaná. Za největší uznání považuje divácký potlesk. „Je to něco nádherného. Divadlu obětuji spoustu volného času, ale ten pocit, když lidé tleskají, třeba i vestoje, za to opravdu stojí. V Zubří se nám dokonce stalo, že spolu s potleskem jsme sklidili i obrovskou záplavu květin a plyšáků, které po nás diváci házeli, a ty ovace byly tak famózní, že jsem měla na krajíčku," vzpomíná.

Autor: Michaela Horáková