Velmi dobře se známe už několik let, a tak navrhuji naši konverzaci u tohoto interview v osobní rovině, co říkáš, Honzo?
Jasně, určitě to tak bude přirozenější.

Vzpomínám si, jak jsi své literární vlohy začal zúročovat už na hradišťském gymnáziu, kdy jsi během čtrnácti měsíců uspěl ve čtyřech celostátních soutěžích. Například ve svých devatenácti letech jsi se stal s povídkou Tahat šero vítězem 10. ročníku literární soutěže Skrytá paměť Moravy. Kdy jsi v sobě objevil „psavecké“ dispozice, a co tě formovalo na cestě ke psaní povídek a básní?
Vlastně to začalo docela srandovně, protože se mi v prváku na gymplu líbila holka, která kreslila, a já jsem jí chtěl nějak zaujmout. Jenomže kreslit jsem tedy neuměl vůbec, tak jsem jí napsal nějaké povídky. Tehdy to byly takové temné westerny a detektivky. S tou holkou to nakonec nevyšlo, ale to psaní mi zůstalo a snad nadále zůstane.

Později jsi básně začal publikovat i časopisecky. Pouštíš se také do literárních esejí. Ve kterých periodikách lze tvoji tvorbu zaznamenat, a jaký druh tvůrčího psaní je ti bližší?
Nejbližší je mi určitě próza, která snad brzy taky vyjde knižně. Do budoucna mám v hlavě náměty hlavně na novely a romány, některé už rozpracované. K těm básním jsem se dostal jak slepý k houslím a zpočátku si s nimi moc nevěděl rady. Ale čím déle je píšu, tím tu formu víc a víc obdivuju. Je to pro mě jakési umění zkratky. Musíš vytvořit nějakou emoci nebo i silnou informaci na velmi omezeném prostoru, což tě pak jako autora posouvá a musíš si každý krok promyslet. Beru to jako malbu minimalistických obrazů, kde je každý tah štětcem určující, protože jich můžeš udělat jen velmi málo. Literární esej je pak pro mě hlavně cvičení. Já hodně čtu, a ty knihy pak chci nějak pořádně prozkoumat, abych do nich opravdu pronikl. A protože hlavně píšu, tak je prozkoumávám v těch svých textech. Představuji si to tak, že se společně s mým budoucím čtenářem učím těm dílům porozumět. Jsme v tom spolu.

Zřejmě logickým vyústěním, souvisejícím se tvým vztahem k literatuře, se stalo tvé aktuální studium scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU. Předpokládám, že také toto prostředí má na tvoji tvorbu pozitivní vliv…
To rozhodně. Potkal jsem tam spoustou dobrých kamarádů, se kterými můžu tvorbu rozebírat. A krom toho kolektivu mě pak ta škola naučila tolik o psaní, že už svoje staré texty nepoznávám. Scenáristika je pro mě předěl, protože mi ukázala, jak je zásadní soustředit se na příběh a ne na to „okecávání“ kolem. Také jsem si začal svoje díla dopředu strukturovat v jednotlivých bodech, jak se to bude všechno dít, což by mě třeba před třemi lety ani nenapadlo.

Do toho pracuješ jako externí redaktor pro Český rozhlas Radio Wave a web České televize Art, co máš v obou médiích na starosti a jak to zvládáš spolu s tvůrčím psaním a vysokoškolským studiem?
Momentálně je ta spolupráce právě externí, takže když zrovna nemám kvůli škole čas, tak se prostě domluvíme a chvíli si dám pauzu. V obou médiích jsem ale dělal hlavně v kulturních sekcích. A to na věcech, ke kterým mám vztah, takže to byla práce a zároveň koníček. Já bych si ty filmy nebo alba stejně pouštěl. Takhle jsem si o nich ale mohl ještě napsat a lidi si to četli. A to jsem bral spíš jako bonus než jako povinnost.

Vydání tvé básnické prvotiny Vyměřování vzdálenosti předcházelo vítězství v Literární soutěži Františka Halase před dvěma lety. Měl jsi už tehdy jasno, že tvou první vydanou knihou budou básně?
Ne, to určitě ne. Měl jsem tehdy už hotovou povídkovou sbírku a doufal jsem, že ta bude mým debutem, ale nakonec to neklaplo. A možná je to dobře. Určitě mám ale v plánu se k ní do budoucna vracet a třeba ji ještě přepsat, tak se možná někdy do světa podívá. Nakonec jsem ale za ty básně rád, protože mě příprava té knížky dost naučila o tom, jak to všechno vzniká pozvolna a musí se to promýšlet.

Na 82 stranách tvého debutu jsem napočítal 45 básní rozčleněných do pěti částí a dvě krátké prózy. Měl jsi od začátku jasno o konceptu sbírky, nebo vznikala postupně?
Zpočátku jsem si myslel, že to bude všechno jedna velká sekce bez předělů, kde by mizeli ti konkrétní lidé, to byl první koncept. Pak mi ale došlo, že by to bylo trochu monotónní, tak se mi v hlavě objevil nápad, že by se vraceli v těch krátkých prózách. No a nakonec jsem tam chtěl mít osobnější pasáž, což je ta první, kde promlouvám za sebe, ovlivněný rozchodem. To se mi zdálo ke sbírce dokonalé, protože je celá vlastně o tom vyměřování vzdálenosti. Později mezi cizími lidmi, ale nejdřív mezi mnou a kdysi blízkou osobou.

Jak dlouho jsi na ní pracoval a v jakém prostředí jednotlivé básně vznikaly?
Pracoval jsem na ní s přestávkami asi rok. Nejdřív básně vznikaly na jaře doma, protože se nikam nesmělo. Pak už jsem v létě chodíval do kaváren a hospod a tam si na nich v klidu pracoval mezi lidmi. Ten šum a okolní konverzace mi paradoxně pomáhaly soustředit se. Když jsi sám, tak to moc šumí v hlavě vlastními problémy. Tehdy jsem dodělal koncem srpna první verzi, ale pak na podzim se ještě hodně škrtalo, editovalo a dokonce občas i přidávalo.

Jakýmsi prologem je úvodních osm básní. Ty se, jedna vedle druhé, odrážejí od různých částí lidského těla. Nechybí básně Dlaň, Ucho, Hruď, Kosti či Vlasy. A právě první verš té posledně jmenované …vyměřováním vzdálenosti nikdy nedojdeš k pochopení kde opravdu začala… dal knížce název…
Ano, ta dala název sbírce.

Další části sbírky jsou seskupením jmény označených, citově zabarvených mikro-příběhů, na jejichž pozadí dáváš nahlédnout do svého nitra, kde se s nimi snažíš vypořádat. Jejich prostřednictvím předestíráš čtenářům pestrou paletu více či méně smutných stop, které v našem (svém) životě lidé zanechávají…
Já jsem se právě zpočátku dost snažil, aby některé ty příběhy byly veselé, ale nakonec se mi to povedlo jen párkrát. Ono je podle mě nejtěžší napsat knížku o šťastných lidech, protože bez těch problémů není napětí. Obdivuji ty, co to dokážou dobře. Nakonec tam ale možná jsou hlavně ty smutné stopy, protože při případném blížícím se konci nejvíc myslíme na to, čeho litujeme.

Ve tvých básních nelze přehlédnout s různou intenzitou tryskající prvky existenciálních úvah…
To mě začalo u těch próz hodně zajímat, protože už nešlo jenom o ty osobní vztahy, ale taky o nějaký potenciál nebytí. O možnost zvolit si žít tak, že to nikoho neovlivní, což ale nejde. Jenomže ty postavy nedobrovolně mizí, takže v nás automaticky vyvolávají otázku, co tu po sobě zanechají. A to pro mě začalo být tematicky fascinující a bylo to až taková obsese. Přemýšlel jsem o tom, proč tu potřebu všichni máme, něco zanechat. A že si to nakonec ani sami nevybíráme, ale prostě už ze samotné podstaty toho, že žijeme mezi sebou, prostě musíme. Někdo si nás bude pamatovat. Někde na Googlu bude dál naše fotografie. V nějakém rejstříku se to jméno zachová.

Nechybí ani angažovaný rozměr plný výčitek, například v básni s názvem Jakub… ležel jsi na lehátku a nebyl jsi rád na světě Jakube proč se s mámou neusmíváš na to štěstí které vás potkalo? že jste se narodili v Evropě do bohaté rodiny všechny příležitosti v prstech levé dlaně že nejste chudé děti v Africe a děti bez nohou v Sýrii že vás neleptají kyselinou jako v Indii Jakube proč se sakra neraduješ že jsi s mámou na parníku? voda všude kolem vás a obsluha na zavolání… anebo …kousek od mola je muzeum holocaustu, kde se rodiny společně nefotí. Pochopit je to samé jako vlastnit a zaznamenat je to samé jako znovu–nedopustit…

V té první se dotýkám toho, co na sobě a lidech mojí generace pociťuji, protože se nám říká, že máme všechno, co bychom mohli chtít, ale jsme i tak nešťastní. Pak se nám vyčítá nějaký nevděk. Myslím, že tím se vytváří dost nepříjemný nátlak, kdy člověk nejenže cítí smutek, ale ještě ke všemu se cítí provinile, protože ta jeho emoce přece není oprávněná. A to je hloupost, protože každá emoce je oprávněná už jenom tím, že ji máme. Tečka. Nikdo nám nevidí do hlavy a to, že zrovna neumíráme hlady neznamená, že vnitřně se neděje něco velmi špatně.

Druhý úryvek je asi zřejmý, ale i tak k němu dodám, že všechny ty muzea a galerie upomínající na válečné hrůzy jsou samozřejmě důležité, ale občas si jimi obhajujeme, že díky nim se to už znova nemůže stát, protože jsme poučení z historie. A pak se nevnímají podprahové proudy ve společnosti, díky kterým může katastrofa vzniknout zase. Takže určitě pamatujme na historii, ale nemysleme si, že nám to dovoluje nebýt obezřetní ohledně současnosti.

Na čem aktuálně pracuješ a případně kdy se čtenáři dočkají další tvé knihy?
Momentálně dokončuji snad už finální verzi mojí novely, na které dělám střídavě skoro dva roky. Je už v podstatě hotovo, ale musím s tím ještě do úplné spokojenosti trochu hýbat a nějak to popřepisovat. Zatím není nic jisté, ale pokud se tahle další verze bude v nakladatelství, kde jsme domluvení, líbit, mohla by snad vyjít ještě letos. Pak mám ještě další projekty, ale zatím o tom nechci moc prozrazovat, abych to tzv. nezakřikl.

Jan Jindřich Karásek ( * 20. listopadu 1997 ) se narodil ve Zlíně a vyrůstal v Uherském Hradišti. V současnosti studuje na magisterském stupni scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU. Básně publikoval časopisecky např. v Hostu. Pracuje jako externí redaktor pro ČRo Radio Wave a web ČT Art. Literární eseje publikoval např. v revue Prostor nebo na stránkách spolku Harakiri Czurakami. Za své básně vyhrál v roce 2019 cenu Františka Halase, díky čemuž vyšla sbírka Vyměřování vzdálenosti.