Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jan Hrubý: Dnes fotografuje každý. S výtvarnou fotografií to nemá nic společného

Vsetín /ROZHOVOR/ – Nikomu, kdo se v regionu či alespoň ve Vsetíně zajímá o fotografii a fotografování, určitě není neznámé jméno Jana Hrubého. Je totiž bez nadsázky spojený prakticky se vším, co se na Valašsku v této oblasti výtvarného umění děje.

12.8.2014
SDÍLEJ:

Jan Hrubý.Foto: Archiv J. Hrubého

Sám o sobě říká, že je jakousi kronikou fotografického, klubového dění ve Vsetíně. A v tomto případě se rozhodně nejedná o přehánění či neskromnost.

S Janem Hrubým jsem se sešel ve smluvených sedm hodin ráno v kavárně hotelu Vsacan ve Vsetíně. Přinesl na schůzku řadu dokumentů o své fotografické činnosti, působení ve fotoklubech, účasti na výstavách. Samy o sobě by všechny tyto informace vydaly na několik rozhovorů…

Čím v současné době žije prezident Fotoklubu Vsetín?
V současné době se pilně věnuji chodu Fotoklubu Vsetín, neformálním setkáním, organizováním výstav a podobných fotografických akcí, které připravujeme nebo se jich jen účastníme.

Začněme pěkně po pořádku. U vašich fotografických začátků. Čím vše začalo?
Vše začalo v podstatě bezprostředně po škole v roce 1956. Nikdy jsem nebyl sportovně založený, a tak mě tehdy kamarádi zlákali do bývalého Divadla „Z". První, čemu jsem se zde věnoval, bylo loutkové divadlo, které jsem hrál pár let do vojenské služby. Po vojně, v třiašedesátém roce, jsem od loutek „utekl" do Fotokroužku „Z". Zpočátku se jednalo jen o dokumentární činnosti jednotlivých kroužků tohoto klubového zařízení.

Fotografování vás ale zaujalo do té míry, že jste zanechal loutek a začal se věnovat tomuto novému koníčku. Čím to?
Od mládí jsem měl rád poezii. Navíc ve Fotokroužku „Z" se sešla parta mladých lidí – kamarádů, kteří se už nechtěli věnovat jenom dokumentární fotografii. Přemluvili mě, abych jim dělal předsedu, a tak mě do toho uvrtali a já jsem u toho zůstal. Začali jsme se víc věnovat výtvarné fotografii a přejmenovali jsme se na Fotoklub „Z".

Jak se vám dostal do ruky váš první fotoaparát? Máte jej ještě?
Když jsem začal pracovat, koupil jsem si kinofilmový fotoaparát Exa IIA. Ten už ale nemám. Později, když jsem si pořizoval nový aparát, prodal jsem svůj první kamarádovi Pivoňkovi ze zbrojováckého fotoklubu. Ten ho pověsil kdesi na zahrádce na plot a někdo mu jej stačil ukrást ještě dříve, než mi jej stihl zaplatit. (smích). Peněž tehdy mnoho nebylo. Výplaty byly, jaké byly. Ale dělal tehdy ve Zbrojovce prodejce knih, tak jsem si to od něj postupně vybíral v naturáliích. V knihách. (úsměv) Výběr fotoaparátů v té době nebyl moc veliký. Focení ale v podstatě není o fotoaparátu. Člověk musí v prvé řadě umět vidět to, co chce vyfotit a to pak také umět ztvárnit. Fotoaparát tomu ztvárnění hodně napomůže. Platí, že lepší fotoaparát je jen lepší technickou podporou.

Máte svůj fotografický vzor, oblíbeného fotografa, jehož práce vás inspiruje?
Fotografů je úžasné množství. Sledovat je všechny není dneska vůbec jednoduché, i když částečně to usnadňuje internet. Protože je řada stránek, které se fotografii věnují. Pokud ale mohu říct, mým vzorem byl hlavně fotograf z Rožnova – známé jméno – Miroslav Bílek. Dále pak také fotografové, kteří kdysi společně vytvořili skupinu Setkání, tehdy ji organizoval také už nebožtík Milan Borovička z Valašského Meziříčí. Mezi těmito lidmi se člověk celý život pohyboval. Dříve byla fotografie daleko lépe organizovaná, než dneska. Dnes je to vše hlavně o penězích, ty se však na cokoliv těžko získávají. Nikdo se příliš nepředá.

Z vašich fotografií je zřejmé, že preferujete především fotografování zátiší a abstraktních motivů. Proč volíte taková témata?
To bude na vysvětlení trochu složitější. Na mých zejména raných fotografiích lze najít sentimentální svět připomínající atmosféru panoptik, bleších trhů. Snažil jsem se dobrat k podstatě nezakaleného dětského světa, kterou jsem často kombinoval s civilizačními prvky. Tuto podivnou symbiózu světa tajemství a současnosti můžeme nazvat surrealismus. Vždy mi šlo o to, postarat se divákům o požitek v úsměvné pohodě a nadhledu nad nevinností poetické hry. Dodnes mě uchvacuje prostor, ze kterého zdánlivě vystupuje všední motiv. V podstatě se dá říct, že celý život fotografuji poezii dnešního života, světa a věcí k tomu patřících.

Fotíte alespoň občas také, řekněme běžnou, každodenní fotografii? Mám na mysli portréty nebo momentky svých blízkých, rodinné fotografie?
Touto oblastí fotografie se zajímám jen velmi okrajově, tedy spíše ne. Celý život mi doma říkali, že fotím všechno možné, ale doma nemáme žádné rodinné fotky. Tak jsem tehdy začal fotit na diapozitivy, bylo s tím alespoň z mého pohledu méně práce. A takto to zůstalo do dneška, jen diapozitivy nahradilo prohlížení rodinných fotografií v počítači.

Chtěl byste se vrátit do dob černobílých fotografií, klasických fotoaparátů a fotokomor?
V podstatě už asi ne. Digitální cestou je to snazší. Ale i dnes existuje množství nadšenců, kteří se tomuto klasickému způsobu věnují, i když je to nákladnější. Ale dobře se na tyto časy vzpomíná, bylo to velké černobílé dobrodružství. Analogová fotografie měla své kouzlo. To rozhodně ano. Tehdy fotili hlavně ti lidé, kteří měli opravdu o fotografii zájem. Možnost focení byla také dost limitovaná filmy. Dnes vezmete digitální fotoaparát a snímků naděláte klidně tisíc a nic se neděje, nic to nestojí. Dřív to nebylo možné. Člověk musel zvažovat, na co ten filmový materiál použije. Pak si také musel člověk představit, že když nafotí patnáct filmů, tak těch patnáct filmů musí také vyvolat. Co to dá za práci. Práce to byla, i když před výstavami trochu stresová. Ale to je i dnes. Jak už jsem ale řekl, stále platí, že technika je jen podpůrná záležitost. Člověk musí mít představivost a musí vidět, co chce vyfotit. Každý, kdo má dnes fotoaparát, je přesvědčený, že je také fotograf. On tedy fotograf je – fotí – ale s výtvarnou fotografií to nemá nic společného.

Celý život jste pracoval jako konstruktér ve Zbrojovce Vsetín, nepřemýšlel jste někdy, že byste se fotografováním živil profesionálně?
Ano, je pravdou, že jsem celý život, to je čtyřiačtyřicet let, pracoval jako konstruktér. Postupně jsem se z pomocného konstruktéra vypracoval až na vedoucího konstrukčního odboru a můžu dnes konstatovat, že to byla práce, kterou jsem měl velice rád, pně mě naplňovala. Ne, nikdy jsem o profesionální dráze nepřemýšlel, stačilo mi to jako zábava. Byl to takový únik z reality doby, oblast, kterou mi nikdo nemohl vzít, a hlavně to byla zájmová činnost, která v té době byla v našem Fotoklubu "Z" naprosto apolitická, při níž jsem měl štěstí i na příjemné lidi z nichž mnozí jsou dodnes mými dobrými kamarády. Fotografii miluji, proto ji dělám rád celý život, i v důchodu, a doufám, že to bude trvat co nejdéle.

Účastnil jste se mnoha soutěží, jaká jsou vaše nejvýznamnější ocenění?
Za svůj fotografický život jsem se zúčastnil asi 203 výstav. Největší ocenění, alespoň z mého hlediska, byl autorský diplom na Mezinárodní výstavě Interfotoklub Vsetín v roce 1974. Nikdy jsem nešel po cenách, ale vystavoval jsem například ve Francii, Belgii, Japonsku, Španělsku a jinde. Ono když na takovou výstavu přijde přes dva a půl tisíce fotek, vyberou dvě stě fotografií na výstavu a vám tam vystaví tři fotky, tak je to o něčem jiném než jen o oceněních, člověk si uvědomí, že to, co dělá, není v mezinárodním měřítku zlé a má z toho radost. Je to lepší než schovávat fotografie v šuplíku.

Fotoklub „Z", který ve Vsetíně působil devětačtyřicet let, skončil nuceně záplavami v roce 1987. Mohl byste přiblížit tyto okamžiky?
Jelikož jsme měli klubovnu v bývalém suterénním bytě, mimochodem dnes tam sídlí pohřební služba, byly tyto prostory do výšky jednoho metru a dvaceti centimetrů zatopené. Bylo to děsivé a velice špatně se na to i dnes vzpomíná. Voda zničila veškeré vybavení fotoklubu včetně všech našich fotografií, které byly ve fotoklubu archivovány. Mně se například ze zhruba dvanácti set fotografií nedochovalo nic. Navíc všechny knížky, fotoaparáty, projektory, nábytek byly zničené. Fotografie z této události jsou k vidění na našem webu www.fotoklub-vsetin.cz.

Jak a kdy se zrodil nápad založit současný Fotoklub Vsetín?
Stále jsem se potkával s kamarády a bývalými členy Fotoklubu „Z" a Fotoklubu MEZ. Přišlo nám líto, že se na Vsetíně v této oblasti nic neděje. Toto nostalgické vzpomínání trvalo čtyři, pět let. Nakonec jsme se v roce 2008 domluvili a sešli jsme se na vsetínském zámku, kde přišlo na první schůzku dalších šestadvacet zájemců, což nás mile překvapilo a ihned jsme po nutných formalitách založili Fotoklub Vsetín, který má v současné době pětačtyřicet členů ze všech okolních obcí vsetínského regionu.

Co by měl splňovat zájemce o přijetí do Fotoklubu Vsetín?
Členem může být každý a nemusí splňovat v podstatě nic. Stačí, když má fotografii rád. Každý nový zájemce nám podá přihlášku, kterou zároveň dává svůj souhlas se stanovami fotoklubu a zaplatí roční členský příspěvek, který je v současnosti tři sta korun. A to myslím není mnoho. Nemáme žádné nároky, vše je na dobrovolné bázi. Kdo chce, zapojí se do naší činnosti, fotografování měsíčních témat a podobně. Nebo může být jen posluchačem a fotograficky „dozrávat". Jak jsem uvedl, v současné době je nás pětačtyřicet. Ve Fotoklubu máme členy nejen ze Vsetína, ale také z Hovězí, Hošťálkové, Huslenek, Ratiboře,Jablůnky, Halenkova, Bystřičky, Liptálu,Valašského Meziříčí i Horního Lidče. Protože tady v okolí nikde žádný jiný fotoklub není. Jediný je o kus dál až v Rožnově.

Co obnáší práce prezidenta Fotoklubu Vsetín?
Organizace, organizace, organizace (smích). Plánování schůzek, měsíčních témat a tak dále. Také zajišťování prostor k činnosti, shánění peněz a zase organizace. To vše za aktivní spolupráce Františka Novotného a Bedřicha Randýska, zakládajících členů a členů výboru Fotoklubu Vsetín. Snažíme se dělat členům fotoklubu odborný servis, vzdělávání, zkrátka, aby jim to „něco" dalo. Děláme to zadarmo, jsme nadšenci. Já jsem byl ale celý život konstruktér, takže organizační práce mi není cizí.

Jdou vaše děti ve stopách svého otce? Zajímá je fotografie?
Jeden z mých synů se potatil. Viděl to doma, zalíbilo se mu to, a tak po strojařině vystudoval i fotografii. Tato druhá profese, kterou vystudoval jako koníčka, ho dnes také částečné živí. Vnuci už mají také své digitální foťáky a u mne v počítači své první obrázky. Uvidíme, co se z toho vyklube.

Jan Hrubý

- narodil se 28. dubna 1942
- fotografuje již od dětství
- čtyřiačtyřicet let pracoval jako konstruktér, v posledních letech jako vedoucí konstrukčního odboru v ZVI Vsetín
- po absolvování střední školy strojnické se ve Vsetíně zapojil do kulturních aktivit závodního klubu Zbrojovky Vsetín v někdejším Divadle „Z". Fotograficky dokumentoval jeho činnost a pracoval v tamním fotokroužku "Z", který v roce 1963 vstoupil výrazně do kulturního dění města pod názvem Fotoklub "Z"
- v čele Fotoklubu „Z" stál Jan Hrubý více než čtyři desetiletí – až do roku 1987, kdy archiv a technické zázemí fotoklubu zničila velká povodeň. Jan Hrubý sám přitom přišel o archiv 1200 vybraných fotografií
- od roku 2008 je členem a v současné době také prezidentem Fotoklubu Vsetín, který sdružuje na pět desítek fotografů z regionu
- od roku 2009 je členem výtvarné skupiny FOTO Q při Fotoklubu Vsetín
- při své tvorbě hledá inspiraci v poezii a výtvarném umění, fotografuje zátiší, streetfoto, dokument i surrealistické motivy
- za svou dosavadní fotografickou kariéru se zúčastnil více než dvou set výstav, mimo jiné vystavoval také ve Francii, Belgii, Japonsku, Španělsku či bývalém Sovětském svazu
- žije ve Vsetíně

Autor: Michal Burda

12.8.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Vsetínští hokejisté. Ilustrační foto

Vsetín odjel z lázeňského města s nulou na všech kontech

ZŠ Sedmikráska Rožnov pod Radhoštěm,1. třída, třídní učitelka Lenka Fiedlerová

Představujeme prvňáčky ze Základní školy v Rožnově pod Radhoštěm

Řidička se po nehodě vymlouvala na slunce, nadýchala ale tři promile

Do zaparkované Škody Felicia nabourala v úterý krátce po patnácté hodině jedenapadesátiletá řidička vozu Peugeot 306 v Horní Bečvě. Žena z Rožnovska nezvládla řízení na rovném úseku silnice blízko centra vesnice.

Knihovníci ve Vidči a Rožnově se radují z krajského ocenění

FOTOGALERIE / Zlínský kraj letos již popáté uděloval tituly Knihovna roku a oceňoval knihovníky za jejich práci. Své zástupce na slavnostním ceremoniálu, který se konal v polovině října v sídle Zlínského kraje, mělo také Valašsko. Z titulu Knihovna Zlínského kraje roku 2017 se mohou radovat ve Vidči, mezi oceněnými knihovnicemi je Ilona Kroupová z Městské knihovny v Rožnově pod Radhoštěm.

Muž z Valašskomeziříčska zemřel pod koly rychlíku

K další tragické nehodě na kolejích došlo v pondělí ráno na trati ve Lhotce nad Bečvou u Valašského Meziříčí. Muž po střetu s rychlíkem na místě zemřel.

Vlekaři už jsou na sezonu připravení

Počasí, které panovalo poslední dny, sice nenasvědčovalo zahájení lyžařské sezony, přípravy v lyžařských areálech ale nabírají na obrátkách. Vlekaři chtějí být na letošní zimu precizně připraveni.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení