Naši valašští předci si v nich totiž neužívali žádné pohodlí, o soukromí ani nemluvě.

Prostory k bydlení byly značně stísněné (ještě koncem 19. století připadlo na 1 osobu jen 1,5 m2), valašské rodiny byly naopak velmi početné (10 i více osob, nejvíce bylo zaznamenáno 32). V posteli spávali jen hospodář se ženou, jejich rodiče na lavicích, děti na zemi, někteří členové rodiny dokonce v nevytápěné komoře, stodole či na hůře.

Půdorysné členění domů bylo nejčastěji trojdílné (jizba, síň a komora), u chudších jen dvojdílné (jizba a síň). Jádrem domu byla jizba (světnice), která plnila obytnou, společenskou, pracovní i kultovní roli. Tomu odpovídalo i její skromné vybavení: roh s pecí, sloužící k vaření i odpočinku, diagonálně od ní byl tzv. svatý kout, kde stál stůl s lavicí a visela koutní skříň na cennosti; zbylé kouty měly podřadnější postavení, stály tu truhly na šaty a postel.

Úroveň bydlení v těchto podmínkách byla velmi nízká. Ještě v roce 1948 byl podle průzkumu prováděného v obcích Horního Vsacka stav bydlení následující: „Malé dřevěné domky jsou většinou staré se stěnami prohnilými, často na spadnutí. Místnosti s malými okny jsou tmavé, zatuchlé a často přeplněné dospělými i dětmi. Zahmyzení je ve všech vesnicích aspoň z 30-40% (švábi, rusi, štěnice, blechy). Vodovod zaveden není."

Více o lidové architektuře a bydlení a celkově životě a přírodě nejen na Valašsku, ale i na slovenské straně hranice, se dozvíte na výstavě Samostatne a pritom spoločne, která bude probíhat od 9. 7. do 31. 8. 2014 v Lapidáriu Trojice ve Valašském Meziříčí. Výstava vychází ze stejnojmenného projektu Muzea regionu Valašsko a Vlastivedného múzea v Považské Bystrici.

Mezi jinými zde bude k vidění i maketa usedlosti, která byla zhotovena ze dřeva, krabiček od zápalek a kamínků, a to podle skutečné dispozice dnes již zbourané usedlosti J. Vengláře z Nového Hrozenkova a zahrnuje obytnou chalupu s podsíňky, chlév, ovčírnu, stodolu a dokonce i záchod s hnojištěm.

Autor: Milada Fohlerová, etnograf, MRV, Vsetín