Na předchozí díly seriálu se můžete podívat po rozkliknutí ZDE

Dle slavné knihy Ramajány se zde také provdala za Rama. Sita i Ram jsou reinkarnací Lakshmi a Vishnu, oba jsou velice významní bohové v hinduismu, proto je toto město také cílem mnoha hinduistických turistů.

V tuto dobu není nejbezpečnější cestovat, jelikož několik dní vytrvale pršelo a pravděpodobnost sesuvů půdy se zvyšuje, jak jsme také mohly vyčíst v místních novinách. My ale máme štěstí a v pořádku, brzkého rána přijíždíme, díky monzunům opět za deště, vytahujeme bundy High Point, které jsou tak kvalitní a pohodlné, že ani kapku vody nepropustí. Ubytováváme se, posnídáme v místním pouličním občerstvení a vydáváme se za jedním z naších cílů této cesty. V Janakpuru se mimo jiné nachází také jediná 51km dlouhá železnice v celém Nepálu. Tuto jedinečnou příležitost si nemůžeme nechat ujít. Hlavní ulící, která nám už spíše svým ruchem a obyvatelstvem připomíná Indii, se dostáváme až na železniční stanici. Mnoho lidí ji má za svůj domov, kličkujeme mezi lidmi, až k pokladně, která je ovšem zavřená, nezbývá než se podívat na nástupiště. Na kolejích jsou odstaveny tři vagóny, hned na první pohled se mylně domnívám, že není možné je uvést ještě někdy do pohybu. Uvnitř jsou díry jak v podlaze, tak i ve střeše a stěnách. Mezi kolejemi běhají kozy, prasata a vedle nich spí krávy.

„Ale kdy nějaký vlak přijede?“ v duchu se ptám sama sebe i lidí kolem nás. Odpovědi místních na tuto otázku jsou různé, nakonec se ale dovídáme, že díky vytrvalým děštům je pravděpodobné, že žádný vlak ani nepřijede protože se ten dnešní nejspíše někde vykolejil, běžně se to stává 2x až 3x denně, a tak je to docela nebezpečná projížďka. Závěrem jsme vlastně rády, že žádný vlak ani nepřijel, snad někdy příště se po této železnici i projedeme.

Po celém městě se nachází posvátné rybníky, v kterých se lidé koupou i perou prádlo. Nám ovšem odvaha nedovolila vstoupit do temně zelené vody, proto se procházíme po březích a nasáváme posvátnou atmosféru. Naše kroky nás dovedou na nádvoří chrámu Janaki, právě na tomto mítě se slavná Sita narodila. Stavba je to překrásná a jsem v údivu, že tak neobvyklá a jedinečná budova se nachází zde v Nepálu. Tento chrám není až tak historickou budovou, byl vystavěn v roce 1912, ale je opravdu překrásný! Vyzouváme si boty a vstupujeme dovnitř, kde se prochází poutníci i kněží. V samotném nitru chrámu dostáváme věnec z květin kolem krku a požehnání od jednoho z představených.

Závěrem ještě navštěvujeme nejvytíženější nemocnici malomocentsví na světě. Nachází se asi hodinu cesty od Janakpuru na krásném, tichém místě. Ročně příjmou  55 000 pacientů s diagnostikovanou leprou čili malomocentsvím. Byly jsme provedeny jak laboratoří, sesternou, fyzioterapií, tak i nemocničními pokoji, kde jsme se mohly setkat přímo s pacienty. Lepra je v Nepálu stále ještě vážným problémem, v dnešní době již naštěstí i díky této nemocnici na ústupu.

Nejdůležitější je vzdělávat, převážně lidi žijící na vesnici v tom, že je to nemoc vyléčitelná a čím dříve se léči, tím zůstane méně trvalých následků. Exkurze této nemocnice byla zajímavou zkušeností!